Čl. 24
Zásada rovného nakládání
1. Státní příslušníci jednoho smluvního státu nebudou podrobeni v druhém smluvním státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeni státní příslušníci tohoto druhého státu, kteří jsou ve stejné situaci.
2. Při zdanění stálé provozovny, kterou podnik jednoho smluvního státu má v druhém smluvním státě, nebude v tomto druhém státě postupováno méně příznivě, než při zdanění podniků tohoto druhého státu, které vykonávají tutéž činnost.
Toto ustanovení nebude vykládáno jako závazek jednoho smluvního státu, aby přiznal osobám majícím bydliště v druhém smluvním státě daňová osvobození, úlevy a snížení daně z důvodu osobního stavu nebo povinností k rodině, které přiznává osobám, které na jeho území mají bydliště.
3. Podniky jednoho smluvního státu, jejichž jmění patří zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo osobě mající bydliště či sídlo v druhém smluvním státě nebo většímu počtu takových osob nebo podléhá jejich kontrole, nebudou podrobeny v prvně zmíněném státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které by byly jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeny jiné podobné podniky tohoto prvně zmíněného státu.
4. Výraz "zdanění" použitý v tomto článku označuje daně jakéhokoli druhu a pojmenování.
5. Ustanovení tohoto článku nebudou vykládána tak, že zavazují Norsko, aby přiznalo státním příslušníkům Československa, kteří nejsou také státními příslušníky Norska, výjimečnou daňovou úlevu, která je přiznávána norským státním příslušníkům a fyzickým osobám, které se narodily v Norsku z rodičů majících norskou příslušnost, podle článku 22 norského daňového zákona.