VIII.
Ústavní konformita ustanovení § 143 odst. 1 v rozsahu slova "tří" trestního řádu
90. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře, na niž lze pro stručnost odkázat, dospěl k závěru, že lhůty v právním řádu jsou obecně vzato legitimním institutem zabránění entropii a posílení právní jistoty [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), část VIII/c], a vytyčil tři kritéria pro posouzení ústavní konformity lhůty [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), část VIII/c); či nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), bod 36]: 1. nepřiměřenost délky lhůty; 2. arbitrární stanovení lhůty; 3. ústavně neakceptovatelná nerovnost srovnatelných skupin subjektů v důsledku stanovení lhůty.
91. Ad 1) Ústavní soud podotýká, že v obecné rovině je třídenní lhůta poměrně krátká, a jak poukazují stěžovatelé, v případě podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu byla zrušena (srov. shora citovaný nález pod sp. zn. Pl. ÚS 16/12). Ústavní soud má však za to, že lhůta k podání stížnosti dle ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu je zasazena do zcela odlišného procesního kontextu. Kardinálního významu je v tomto ohledu skutečnost, že stížnost v trestním řízení je opravným prostředkem vybudovaným na tzv. revizním principu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3694/16 ze dne 17. 1. 2017; usnesení sp. zn. I. ÚS 277/15 ze dne 24. 5. 2016, bod 17; usnesení sp. zn. II. ÚS 987/15 ze dne 9. 6. 2015). Byť jde o revizní princip v omezené podobě [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 (N 201/58 SbNU 787), část IV], a tedy přezkum je veden především k vypořádání námitek uplatněných ve stížnosti, nezbavuje se orgán činný v trestním řízení, který o stížnosti rozhoduje, povinnosti přezkoumat stížnost v napadeném rozsahu i z hlediska těch vad, které stěžovatel nevytkl (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3098/08 ze dne 14. 5. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 1800/07 ze dne 29. 11. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 728/05 ze dne 18. 4. 2006 či usnesení sp. zn. II. ÚS 449/05 ze dne 19. 1. 2006).
92. Kromě omezeného revizního principu odlišuje situaci třídenní lhůty k podání stížnosti dle napadeného ustanovení i skutečnost, že v trestním řízení neexistuje zásada koncentrace. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát aproboval podání tzv. blanketní stížnosti, tj. stížnosti, jež neobsahuje žádnou věcnou argumentaci a je podávána toliko za tím účelem, aby oprávněný subjekt stihl lhůtu k jejímu podání, a získal tak čas k jejímu dodatečnému doplnění o materiální argumentaci. V téže souvislosti zavázal orgány činné v trestním řízení k tomu, aby k námitkám v odůvodnění blanketně podané stížnosti přihlížely, jsou-li jim známy ještě předtím, než o stížnosti rozhodnou [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127), část III; nález sp. zn. II. ÚS 1820/16 ze dne 20. 9. 2016, bod 18; nález sp. zn. I. ÚS 494/15 ze dne 30. 6. 2015 (N 126/77 SbNU 927), bod 13; či nález sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543), bod 14], Stěžovatelé argumentují, že tímto způsobem je osoba oprávněná k podání stížnosti vystavena právní nejistotě, neboť nikdy nemůže vědět, kdy soud o stížnosti rozhodne, a stanoví-li sama ve své blanketní stížnosti lhůtu, v níž zašle příslušnému orgánu činnému v trestním řízení její odůvodnění, nemůže si nikdy být jista, zda tento orgán navrženou lhůtu bude respektovat.
93. Ústavní soud k tomu uvádí, že tento problém nespočívá svou povahou v délce lhůty k podání stížnosti, ale v tom, jak orgány činné v trestním řízení přistupují k plnění svých povinností šetřit podstatu a smysl základních lidských práv a svobod a na zákonné úrovni umožnit realizaci práva na obhajobu, resp. zajištění ochrany zájmů poškozeného. Proto podá-li oprávněná osoba blanketní stížnost, v níž se zaváže k jejímu odůvodnění v konkrétně stanovené lhůtě přiměřené okolnostem, a příslušný orgán činný v trestním řízení bez předchozího upozornění rozhodne o stížnosti dříve, než tato lhůta uplyne, aniž by k tomu byl nucen aktuálním procesním vývojem, není oprávněné osobě upřeno právo domáhat se nápravy a ochrany svého legitimního očekávání předepsanými zákonnými postupy a po jejich vyčerpání eventuálně i podáním ústavní stížnosti.
94. Ad 2) je nutno konstatovat, že stanovení lhůty k podání určitého opravného prostředku není projevem legislativní libovůle, ale esenciální potřeby chránit všechny ostatní procesní subjekty před právní nejistotou, jakož i samotný další průběh řízení před neodůvodněnými průtahy.
95. Konečně ad 3) je nutno konkludovat, že třídenní lhůta k podání stížnosti dle napadeného ustanovení platí shodně pro všechny oprávněné subjekty. Ačkoliv by se mohly nabízet úvahy o faktické nerovnosti různých kategorií (typicky faktická nerovnost státního zástupce, jenž disponuje prostředky nesrovnatelnými s drtivou většinou ostatních subjektů trestního řízení), ve světle závěru vyjádřeného shora v části VII. A) tohoto nálezu nejde o nerovnost ústavně reprobovanou, neboť právem uznané zájmy každé kategorie subjektů trestního řízení jsou odlišné a vyžadují i odlišnou úpravu procesního postavení. Těm kategoriím subjektů trestního řízení, které v tomto řízení sledují prosazení svých individuálních zájmů (tj. obviněný, zúčastněná osoba a poškozený), je navíc nejrůznějšími způsoby jejich faktická nerovnost kompenzována [revizní princip, možnost žádat navrácení lhůty - viz část VII. D) tohoto nálezu atd.].
96. Je tedy možno uzavřít, že třídenní lhůta k podání stížnosti podle napadeného ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu plně vyhovuje kritériím ústavní konformity nastíněným výše sub 90. I v rozsahu slova "tří" ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu proto Ústavní soud musel návrh zamítnout.