D) K možnosti ústavně konformní interpretace
83. Ústavní soud setrvale ve své judikatuře v řízení o kontrole norem konstatuje prioritu ústavně konformního výkladu před zrušením napadeného ustanovení [srov. k tomu např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (268/2017 Sb ), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/98 ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/2000 ze dne 12. 10. 2001 (U 37/24 SbNU 535); nález sp. zn. Pl. ÚS 4/99 ze dne 16. 6. 1999 (N 93/14 SbNU 263; 192/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ze dne 23. 4. 2013 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), bod 13; nález sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 54/05 ze dne 22. 1. 2008 (N 16/48 SbNU 167; 265/2008 Sb.); bod 32; nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); aj.]. Proto i v nynějším případě musí Ústavní soud zvážit, zda napadené ustanovení je možno vykládat tak, aby bylo v souladu se základními právy poškozeného uvedenými sub 82.
84. Již v minulosti Ústavní soud připustil, že porušení práva poškozeného na soudní ochranu může být založeno již jen nepřiměřenou interpretací výslovného ustanovení trestního řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017, bod 27). Je proto namístě se zabývat tím, zda je možno nalézt takovou interpretační metodu, díky níž by žádost o navrácení lhůty byla v tomto případě použitelná i pro poškozeného. Jelikož znění napadeného ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu jednoznačně uvádí jako jediné oprávněné osoby obviněného a jeho obhájce, je zřejmé, že vztažení tohoto ustanovení i na poškozeného a jeho zmocněnce se nachází již mimo dosah jakkoliv extenzivního výkladu. Jedinou interpretační metodou, která by zde tak mohla připadat v úvahu, je analogie.
85. Předpokladem použití analogie je, že mu nebrání ústavní zákaz. Trestněprocesní doktrína se jednomyslně shoduje na tom, že analogie v trestním právu procesním je v zásadě přípustná, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, nevykračuje-li z určitých limitů (srov. KUCHTA, J., KRATOCHVÍL, V. In: ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 53 a násl.; JELÍNEK, J. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 67; FENYK, J. In: FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 43). Podmínky pro použití analogie vztažené na trestní právo procesní vedou k závěru, že tyto limity jsou vytyčeny tím, že použitím analogie nesmí dojít k rozšíření možnosti zasáhnout do základních práv či svobod i nad rámec zákonem explicitně stanovených podmínek nebo tam, kde to povaha ustanovení jednoznačně nepřipouští, např. tam, kde by se tímto způsobem rozšiřovaly zákonem taxativně vymezené způsoby rozhodování soudu (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, k § 1, bod 7). Obdobné limity pro použití analogie existují např. i v německé doktríně (srov. KUDLICH, H. In: KNAUER, Ch., KUDLICH, H., SCHNEIDER, H. Münchener Kommentar zur StPO. Mnichov: C. H. Beck, 2014, úvod, část IV. 1, bod 602). Ústavní soud proto musí zvážit, zda v nynějším případě na tyto limity nenaráží.
86. V projednávané věci je proto nutno posoudit, zda by analogický výklad napadeného ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu neprolamoval limity přípustného použití analogie, měl-li by vést k tomu, že tento institut bude využitelný i pro poškozeného. Prvý limit je nepochybně dodržen, neboť navrhovaným analogickým výkladem nedochází k žádnému rozšíření možnosti zasáhnout do základních lidských práv či svobod. Je sice možno zvažovat, byť zprostředkovaný, dopad do práv obviněného, nicméně Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že v případech, kdy proti těmto právům stojí práva poškozeného, se zákaz analogie v trestním právu procesním neuplatní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 835/14 ze dne 12. 8. 2014 (N 154/74 SbNU 317), bod 17].
87. Druhý limit je nutno posuzovat s přihlédnutím k výše uvedenému sub 79 a násl., tedy k celkovým dopadům na vzájemné vyvážení práv a povinností jednotlivých kategorií subjektů trestního řízení, jakož i na jeho současnou koncepci. Navrhovaným výkladem by sice došlo k zavedení nového práva subjektům, kterým jej trestní řád výslovně nepřiznává, to je však nutným důsledkem použití analogie. Nelze tedy dovodit, že by použití analogie per se jednoznačně vylučovala dikce obsahující taxativní výčet oprávněných osob či dikce umožňující určitý postup pouze ve vztahu ke konkrétnímu institutu. Ústavní soud tak již v minulosti připustil, respektive přikázal analogické rozšíření např. ustanovení § 131 odst. 1 trestního řádu, umožňujícího opravné usnesení toliko vůči rozsudku, i na nevyhlašovaná rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 835/14 ze dne 12. 8. 2014 (N 154/74 SbNU 317)]; ustanovení § 37 odst. 1 trestního řádu, opravňujícího taxativně vymezené osoby zvolit obviněnému obhájce, i o osobu, která v tomto výčtu absentovala [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2264/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 47/72 SbNU 531)]; či ustanovení § 250 odst. 1 trestního řádu, umožňujícího vzdát se práva odvolání, i na odpor proti trestnímu příkazu, jehož úprava do 31. 12. 2001 vzdání se výslovně neumožňovala [srov. nález sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15)]. Skutečnost, že ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu obsahuje pouze dvě oprávněné kategorie subjektů trestního řízení, tj. obviněného a jeho obhájce, proto užití analogie samo o sobě rovněž nevylučuje.
88. Vedle všech shora uvedených důvodů i výrazný nepoměr minimálního zásahu do současné koncepce trestního řízení s mimořádným významem pro ochranu práv poškozeného, kterému nahodilé situace, jež mu nelze klást k tíži, zabrání v domožení se přezkumu rozhodnutí, které se přinejmenším hypoteticky může dotýkat jeho základních práv a s nímž nesouhlasí, dovedl Ústavní soud k závěru, že analogický výklad napadeného ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu, vedoucí k jeho obdobnému použití i na žádosti poškozeného či jeho zmocněnce, nepřekračuje limity použití analogie v trestním právu procesním. Naopak jde o ústavně konformní výklad tohoto ustanovení v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, umožňující těmto kategoriím subjektů trestního řízení účinnou realizaci jejich práva na přístup k soudu a práva na účinný opravný prostředek.
89. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zrušit napadené ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu, neboť jakkoliv by jeho novelizace ve smyslu shora učiněných závěrů byla namístě, ústavně nekonformní aplikaci tohoto ustanovení lze předejít jeho ústavně konformním výkladem.