I.
Dne 5. 5. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé") na zrušení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o vnitrozemské plavbě") pro jeho rozpor s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, 35 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s obsahem úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť, oznámené pod č. 107/2001 Sb. m. s. (dále jen "Bernská úmluva").
Navrhovatelé uvádějí, že přijetím tohoto zákonného ustanovení překročil Parlament České republiky své postavení zákonodárce, ustanovení nemá normativní povahu a nemá ani návaznost na jinou normativní část zákona. Jedná se o předběžné výkladové rozhodnutí o budoucí otázce v individuální věci. Tím, že Parlament rozhodl, že konkrétní vodní cesta je ve veřejném zájmu, aplikoval neurčitý právní pojem na konkrétní případ, což však přísluší zásadně správnímu orgánu, eventuálně následně soudu, a došlo tak k porušení principu dělby moci. Parlament totiž není oprávněn jakkoliv do moci výkonné zasahovat, napadeným zákonným ustanovením Parlament odebral právo správním orgánům rozhodnout, co je veřejným zájmem a z jakého důvodu.
Napadeným ustanovením došlo podle názoru navrhovatelů rovněž k porušení práva na soudní přezkum, neboť jím bylo znemožněno přezkoumat v systému správního soudnictví, zda správní orgán správně aplikoval neurčitý právní pojem veřejného zájmu na konkrétní situaci. Tato otázka již totiž byla vyřešena zákonodárcem, přičemž obecné soudy přezkoumávají rozhodnutí orgánů veřejné moci z pohledu zákonnosti. Navrhovatelé u shora uvedených námitek odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 40/02.
Rozpor napadeného ustanovení s Bernskou úmluvou spatřují navrhovatelé v tom, že součástí rozvoje a modernizace vodní cesty má být vybudování Vodního díla Prostřední Žleb a Malé Březno a Nový plavební stupeň Přelouč, kde se vyskytují živočišné druhy chráněné touto úmluvou, jež by byly vybudováním těchto vodních děl dotčeny. Ohroženými živočišnými druhy, chráněnými Bernskou úmluvou, jsou v daném případě vydra říční, ledňáček říční, orel mořský, orlovec říční, čáp černý, pisík obecný, morčák bílý, kulík říční, bobr evropský, losos obecný, modrásek bahenní, modrásek očkovaný, páchník hnědý, kuňka obecná, ropucha zelená, rosnička zelená, skokan ostronosý, skokan zelený, skokan skřehotavý, skokan hnědý a ještěrka obecná.
Napadené ustanovení přitom vyjímá stanovenou vodní cestu z ochrany stanovené Bernskou úmluvou. Jakkoliv tato úmluva umožňuje určité výjimky z ochrany živočichů a rostlin, uvedené vynětí rozhodně mezi tyto povolené výjimky nepatří.
Navrhovatelé rovněž uvádějí, že z parlamentní rozpravy vyplývá, že cílem napadené úpravy je upřednostnit výstavbu vodní cesty před vlastnickým právem a právem na ochranu životního prostředí, obejít případné neudělení výjimky z ochrany životního prostředí a chránit rejdaře, loďaře a stavaře před těmi, kteří by chtěli stavbám zabránit. Základní právo na životní prostředí přitom stojí na výrazně vyšší úrovni než blíže nedefinovaný veřejný zájem. V této souvislosti navrhovatelé odkazují na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/93 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 7; vyhlášen pod č. 49/1994 Sb.].
K otázce ochrany vlastnického práva navrhovatelé odkazují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu Sporrong a Lonnröth v. Švédsko (1982), ve kterém soud konstatoval, že konflikt veřejných zájmů s ochranou vlastnického práva musí být řešen v souladu s principem "fair balance". Tato možnost vyvažování je ale napadeným ustanovením apriori vyloučena a řešena v neprospěch vlastnického práva.