XI.
K návrhu JUDr. V. R. na zrušení věty první ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. Ústavní soud uvádí:
1. Text ustanovení § 73 odst. 1 zní:
"Na rozhodování podle tohoto zákona se nevztahuje zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), s výjimkou rozhodování o pokutách podle § 71 a 72. Na rozhodování o pokutách se nevztahují ustanovení části čtvrté oddíl dva a tři a části páté zákona č. 71/1967 Sb."
2. Navrhovatel JUDr. V. R. se domnívá, že napadené ustanovení vylučující rozhodování podle zákona č. 148/1998 Sb. z působnosti správního řádu je v rozporu s čl. 26 odst. 2, s čl. 36 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To proto, že za dané situace prý dochází k odnětí možnosti (navrhovateli) vykonávat své povolání, a protože bezpečnostní prověrka je podmínkou výkonu některých povolání, musí být navrhované osobě poskytnut účinný prostor pro obranu jejích práv.
3. K tomu Ústavní soud uvádí, že v oblasti správního práva procesního existuje řada případů, na něž správní řád nedopadá, což ve svém vyjádření správně uvádí i NBÚ. Správní řád totiž představuje obecný procesně právní předpis, který svojí povahou nemusí odpovídat všem formám správních řízení; v konkrétním případě se proto může jevit - podle povahy věci - jako užitečné upravit některé typy správních řízení zvláštním způsobem. Ústavní soud přitom konstatuje, že - z ústavněprávního hlediska - je zásadně v dispozici zákonodárce, které z forem správních řízení ponechá úpravě podle správního řádu a která správní řízení bude regulovat způsobem specifickým. Úkolem Ústavního soudu totiž není hodnotit vhodnost či účelnost zvolené právní úpravy, nýbrž toliko její ústavnost.
Rovněž v souzené věci Ústavní soud shledal, že způsob provedení bezpečnostní prověrky fyzických osob a také jiná řízení podle zákona č. 148/1998 Sb. jsou ze zřejmých důvodů upravena specifickým způsobem a že se na ně proto - vyjma rozhodování o pokutách podle ustanovení § 71 a 72 zákona č. 148/1998 Sb. - správní řád nevztahuje. V případě bezpečnostní prověrky fyzické osoby je procesní úprava provedena takovým způsobem, že Úřad navrhované osobě buď doručí osvědčení (§ 36 odst. 1) nebo jí vydá oznámení o tom, že nesplňuje některou z podmínek podle § 18 zákona (§ 36 odst. 3). Toto oznámení představuje zvláštní druh správního rozhodnutí, které může navrhovaná osoba ve lhůtě 15 dnů napadnout formou písemné stížnosti k řediteli Úřadu, který ji přezkoumá a buď stížnosti vyhoví nebo ji zamítne. Toto rozhodnutí ředitele Úřadu se stěžovateli rovněž oznámí písemně (viz § 75 odst. 1 a násl. zákona). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž není rozhodující, jak je příslušné rozhodnutí označeno, nýbrž zda reálně zasahuje do právní sféry jedince. Označení "rozhodnutí" je označením technickým, a předpokladem naříkatelnosti proto není forma, ale jeho obsah (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 327 - 328; obdobně rovněž Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 5. vyd., C. H. Beck 2001, str. 1041 - 1042).
Je zřejmé, že zákon č. 148/1998 Sb. stanoví v případě provádění bezpečnostních prověrek fyzických osob (což byl případ obou navrhovatelů) zvláštní úpravu správního řízení, která se odlišuje od řízení upraveného v obecném správním řádu. Jak však vyplývá již z uvedených úvah, samotné vynětí tohoto typu správního řízení z obecné úpravy podle správního řádu nelze považovat za rozporné s citovanými ústavními kautelami, neboť za určující - z ústavněprávního hlediska - je nutno pokládat toliko to, zda toto zvláštní řízení šetří ústavně zaručená základní práva dotčených osob, či nikoliv. Právě v tomto směru však Ústavní soud neshledal námitky navrhovatele JUDr. V. R. důvodnými, neboť vynětí tohoto typu řízení z obecné procesní úpravy právu na spravedlivý proces, právu na svobodný výběr povolání, popř. jiným ústavním principům neodporuje. Pokud by totiž Ústavní soud dospěl k závěru opačnému, musel by vycházet ze stanoviska - ve svých důsledcích zjevně absurdního - že jakákoliv úprava správního řízení vybočující z působnosti správního řádu je již z tohoto důvodu protiústavní. Rovněž rozpor s čl. 26 odst. 2 Listiny v daném případě nemůže být dán, protože napadené ustanovení upravuje "toliko" vynětí režimu řízení podle zákona č. 148/1998 Sb. z působnosti správního řádu, zatímco čl. 26 odst. 2 Listiny stanoví, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Je zjevné, že mezi oběma ustanoveními neexistuje přímá obsahová návaznost a že tedy již z tohoto důvodu mezi nimi nemůže existovat - navrhovatelem JUDr. V. R. tvrzený - rozpor.