VI.
25. Ústavněprávní námitky navrhovatele proti napadenému ustanovení se koncentrují do tvrzení, že § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08, nelze vyložit tak, aby toto ustanovení nebylo v rozporu zejména s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (tzn. s principy, na nichž je vybudován demokratický právní stát v materiálním pojetí) a s čl. 36 odst. 3 Listiny (tj. právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné správy či státního orgánu). Navrhovatel rovněž citovaný nález chápe tak, že napříště již nebude použitelný dosavadní postup rozhodovací praxe, kdy se ze zproštění obžaloby (zastavení trestního stíhání) dovozovala toliko nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání zakládající odpovědnost pro nezákonné rozhodnutí (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.); odpovědnost z rozhodnutí o vazbě pak byla posuzována samostatně.
26. Oba závěry, které navrhovatel spojuje s nálezem sp. zn. II. ÚS 590/08, však musí Ústavní soud odmítnout.
27. Při hodnocení, resp. výkladu nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 je totiž nutno na prvním místě připomenout výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl Ústavní soud při řešení ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 konfrontován. V předmětné věci byl stěžovatel stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tak, že v písemném podání adresovaném Policii České republiky mj. uvedl, že tam jmenovaná soudkyně jedná zpupně, arogantně, a svoji funkci soudce zneužívá ke křivému obvinění. V průběhu tohoto trestního stíhání pak vyšetřovatel nařídil ústavní zkoumání duševního stavu stěžovatele, čemuž se stěžovatel odmítl podrobit. Na základě tohoto postoje stěžovatele bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu s tím, že se stěžovatel odmítá podrobit pozorování v ústavu, a lze z toho dovodit, že se úmyslně skrývá, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul [srov. odstavec 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08]. Později byl stěžovatel rozhodnutím Nejvyššího soudu zproštěn obžaloby, neboť se podle soudu nedopustil žádného trestného činu. Stěžovatel se následně domáhal náhrady škody v souladu s § 9 zákona č. 82/1998 Sb., čemuž ale nebylo vyhověno právě s odkazem na § 12 citovaného zákona, neboť podle soudů si stěžovatel zavinil uvalení vazby tím, že se dobrovolně nehodlal dostavit k psychiatrickému vyšetření. Za této situace Ústavní soud uvážil, že odporuje nade vši pochybnost principům demokratického právního státu podmiňovat (resp. vylučovat) právo na odškodnění jakýmikoli limity - tedy i limity zakotvenými v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Je-li totiž některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, pak podle názoru Ústavního soudu nelze pro účely odpovědnosti státu vyjádřené pozitivněprávně právě zákonem č. 82/1998 Sb. postupovat zcela formálně a mechanicky, tzn. nelze trestní řízení, v němž došlo k tomuto naprosto flagrantnímu pochybení, poměřovat postupy a mechanismy, jež pozitivněprávní úprava zná a aplikuje za situace, kdy k takovémuto excesu nedošlo. Nelze totiž nevidět - nahlíženo opět skutkovým stavem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 - že orgány činné v trestním řízení použily trestněprávní institut (vazbu) k ověření duševního zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení trestního stíhání zvažovaly, zda není nutné na stěžovatele pohlížet jako na trestně neodpovědného z důvodu jeho nepříčetnosti ... Již tím ovšem zbavily jakékoli legitimity nejen nařízenou vazbu, ale i celé trestní stíhání stěžovatele. Za takovýchto okolností pak ovšem nelze - tak jak konstatoval Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 - pro účely odškodnění naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat vazbu a trestní stíhání jako takové.
28. Navrhovatel ostatně sám v této souvislosti odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 596/02 správně upozorňuje na skutečnost, že zákonodárce se rozhodl založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nejen nezákonným, ale i zákonným rozhodnutím o vazbě - proto ostatně ustanovení § 9 zákona č. 82/1998 Sb. neváže nárok na náhradu škody (rozdílně od § 8 téhož zákona) na zrušení rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena. Je přitom zjevné, že limit zavinění, tak jak ho zmiňuje § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., lze uplatnit toliko v případě zákonného rozhodnutí o vazbě. Jinak řečeno, zákon vychází z toho, že si nelze zavinit nezákonnou vazbu. Ve výjimečných případech přitom evidentně může podle Ústavního soudu nastat i situace, kdy zákonnost vazby nelze posuzovat toliko splněním formálních podmínek umožňujících vzetí do vazby, ale také zákonností celého trestního stíhání.
29. Právě uvedené závěry jsou přitom souladné s relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále také "ESLP"), resp. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Úmluva totiž nezaručuje osobě, proti níž bylo vzneseno obvinění v trestním řízení a jež byla následně obvinění zproštěna (tj. v podmínkách českého práva bylo trestní stíhání zastaveno), právo na náhradu nákladů, jež jí vznikly v průběhu trestního řízení, nebo na odškodnění za zákonné omezení její svobody (srov. k tomu bod 49 rozsudku Masson a Van Zon proti Nizozemsku, 15346/89; 15379/89). Ke stejnému závěru dochází i B. Repík, jenž uvádí, že: "Úmluva nezaručuje právo na odškodnění za vazbu např. v případě zproštění, zastavení trestního stíhání apod., jestliže se při zatčení, zadržení nebo vazbě postupovalo v souladu s článkem 5 odst. 1 až 4 Úmluvy" (citováno podle Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 252 až 253). Tento závěr je ostatně potvrzován také rozhodnutími ESLP ve věcech Belčev proti Bulharsku, 39270/98; Hamanov proti Bulharsku, 44062/98; Govoruško proti Rusku, 42940/06; Koršunov proti Rusku, 38971/06, v nichž ESLP shledal porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy a zároveň porušení článku 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. V daných případech přitom vnitrostátní právo sice přiznávalo nárok na odškodnění za nezákonnou vazbu, ovšem nezákonnost vazby byla posuzována ve světle vnitrostátního práva a okruh případů, kdy byla vazba dle vnitrostátního práva považována za zákonnou, se nekryl s požadavky stanovenými čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. Ačkoliv tedy došlo k porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, vnitrostátní právo vazbu nezákonnou neshledalo a nárok na odškodnění nepřiznávalo. Zproštění obvinění nebo zastavení trestního stíhání má pak podle judikatury ESLP vliv pouze na posuzování délky vazby (tj. důvodnosti jejího trvání ve smyslu článku 5 odst. 3 Úmluvy a ve světle rozsudku ve věci Wemhoff proti SRN, 2122/64), ale není jím potvrzena nedůvodnost (nezákonnost) vazby od jejího počátku ve smyslu článku 5 odst. 1 Úmluvy, a tedy nezakládá automaticky nárok na odškodnění ve smyslu článku 5 odst. 5 Úmluvy.
30. Lze tedy učinit dílčí závěr, že ESLP se ve své judikatuře vymezuje v podstatě toliko vůči vazbě uskutečněné v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy; případné odškodnění i za vazbu zákonnou, jež byla uskutečněna v trestním řízení, které skončilo zastavením či zproštěním obžaloby, ponechává zásadně na úvaze národního zákonodárce.
31. Nad rámec uvedeného, tedy nad rámec vlastní argumentace navrhovatele, pak Ústavní soud považuje za nutné, a to i vzhledem ke zjištěním učiněným z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, učinit ještě následující závěry:
32. Podle Ústavního soudu je nutné v souladu s Úmluvou vykládat i ono "zavinění" ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to bez ohledu na to, jakým způsobem s institutem náhrady škody či jeho jednotlivými aspekty pracuje domácí zákonodárce, judikatura i doktrína (zejména ta civilistická). Obdobně jako je například v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a zejména pak v judikatuře evropských ústavních a nejvyšších soudů vykládán rozsah náhrady škody zahrnující i nemateriální újmu [srov. k tomu např. přehled závěrů této judikatury uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91)], musí být vyloženo i ono zavinění. Lze přitom poznamenat, že termín "zavinění si" nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý ani de lege lata (při případných úvahách de lege ferenda by to měl zákonodárce reflektovat). Používá-li přitom zákon tento termín, pak by měl být tedy alespoň chápán jako "způsobení si" ("zavdání příčiny ke") vzetí do vazby a měl by být vykládán restriktivně, resp. tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonné rozhodnutí o vazbě (srov. k tomu i navrhovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 596/02). Nelze tedy souhlasit v této souvislosti s tím, aby zavinění v rámci citovaného ustanovení bylo spojováno dokonce s formou nevědomé nedbalosti, tak jak s ní počítají vybraná relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), byť tento názor je zastáván jinak akceptovanou literaturou (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 276 s.). Ta lakonicky konstatuje - a její závěry zcela přejímá relevantní judikatura (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3038/2006 z 29. 1. 2009, R 110/2009 civ.) - že ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. určitou formu zavinění nepředepisuje, proto k jeho naplnění postačí právě nevědomá nedbalost. Nevědomá nedbalost je v souladu s touto literaturou a judikaturou založena na tom, že stíhaná osoba nevěděla, že si může svým jednáním způsobit určitý následek (např. vzetí do vazby), ačkoliv to vzhledem k okolnostem předvídat mohla nebo měla. Tato koncepce je však podle názoru Ústavního soudu poněkud zjednodušující. Přehlíží, že občanský zákoník chápe zavinění především jako předpoklad vzniku odpovědnosti, resp. pokud s ním pracuje jako s prvkem umožňujícím omezení nebo vyloučení odpovědnosti škůdce, činí tak způsobem odpovídajícím charakteru občanskoprávních vztahů (srov. k tomu např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Díl I, 2. vydání, Praha 2009, s. 35 a násl. či kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 1329/2006, nepublikováno, dostupné pod http://www.nsoud.cz/, kde se mimo jiné akcentuje následující závěr: "Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich subjekty mají rovné postavení. Rovné postavení spočívá v tom, že jeden účastník takového vztahu nemůže svým jednostranným úkonem založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu."). Ustanovení § 441 občanského zákoníku, jež má být zvláště v otázce koncepce zavinění obdobou právě k § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. k tomu opět Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 84 a násl. a tam uvedený výslovný odkaz), je ovšem dle dlouhodobého výkladu české civilistiky (srov. k tomu např. Češka, Z. - Kabát, J. - Ondřej, J. - Švestka, J. Občanský zákoník. Komentář. Díl II. Praha: Panorama, 1987, s. 534 až 535; Fiala, J. - Kindl, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl 1, Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 735 a násl.) nutno chápat tak, že předpokladem toho, aby poškozený nesl škodu poměrně nebo sám, je to, že se dopustil jednání splňujícího všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
33. S ohledem na právě uvedené má Ústavní soud za to, že hledá-li současná aplikační praxe (zvláště Nejvyšší soud) paralelu mezi některými obecnými principy ovládajícími institut náhrady škody, tak jak s ním počítá občanský zákoník, a náhradou škody podle citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pak jde o postup neadekvátní. Nezohledňuje, že na straně poškozeného - byť si jistě lze představit situaci, kdy si skutečně způsobil vzetí do vazby sám, a to tak, že poskytnutí odškodnění by se skutečně jevilo rozporným s principy spravedlnosti (srov. k tomu například skutkové okolnosti případu zmíněné v usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2005 sp. zn. II. ÚS 366/04, dostupném na http://nalus.usoud.cz) - k onomu "zavinění" nedošlo v rámci občanskoprávního vztahu, ale za okolností vážících se ke konkrétnímu trestnímu řízení, kdy stát reprezentovaný orgány činnými v trestním řízení nebyl s poškozeným ve výše zmíněné relaci rovnosti subjektů. Nadto, deklaruje-li se konceptuální shodnost mezi tím, že ani v § 441 občanského zákoníku ani v § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. zákonodárce nespecifikoval formu zavinění (má se tedy za to, že v obou případech postačí nevědomá nedbalost), neprovádí se toto srovnání uvážlivě, neboť ona "přísnost zákona" ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 441 občanského zákoníku je přiměřená mimo jiné proto, že poškozený měl možnost v obdobné míře jako škůdce ovlivnit, zda svým jednáním naplní všechny předpoklady vzniku odpovědnosti (jak bylo zmíněno výše), včetně intenzity jejich naplnění; srovnatelnou možnost přitom zjevně osoba vazebně stíhaná nemá. Jen na okraj lze k tomuto porovnání citovaných zákonných ustanovení dodat, že zatímco ustanovení § 441 občanského zákoníku počítá i s eventualitou snížení náhrady škody poškozenému vzhledem k jeho zavinění, ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. s touto alternativou nepočítá.
34. Ústavní soud již ve své judikatuře judikoval [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249)], že trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání totiž výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to i tehdy, není-li stíhán vazebně. Takový zásah je citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, neboť skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem. Právě při vědomí těchto souvislostí je pak třeba na případné zavinění si vazby nahlížet a při jeho výkladu dát vždy přednost ústavně konformnímu výkladu [srov. k chápání této interpretační metody za všechny například nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (vyhlášen pod č. 310/2010 Sb.), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. To v souvislostech právě projednávaného plenárního nálezu znamená, že při zvažování toho, zda si jedinec vazbu přivodil nebo nepřivodil sám, musí soud posuzující tuto okolnost vyjít z toho, že smyslem společnosti formované v demokratický právní stát evropského typu je umožnit jednotlivci jeho všestranný a co možná nejširší rozvoj. Limitem tohoto rozvoje - řečeno zjednodušeně - je pak autonomní prostor ostatních členů společnosti, jejž i oni mohou využívat v souladu se svými hodnotovými preferencemi. Pokud už stát do autonomní sféry jednotlivců restriktivním způsobem zasahuje, činí tak (měl by tak činit) v ideálním případě pouze tehdy, je-li to nutné k ochraně společenského uspořádání zaručujícího jednotlivci (jednotlivcům) právě onu autonomii. Zasáhne-li však stát do autonomní sféry jednotlivce zbytečně nebo neadekvátním způsobem, je za to zásadně odpovědný, neboť tím je ve svých důsledcích opět realizováno zmíněné zobecněné poslání státu.
35. Na základě všech výše uvedených úvah je tedy možné uzavřít, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 590/08 nevyloučil možnost legitimní úvahy soudu o případném zavinění ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., resp. nezpochybnil dosavadní rozhodovací praxi, jež hodnotí pro účely případné odpovědnosti samostatně zastavení trestního stíhání a rozhodnutí o vazbě. Tento postup je totiž zpravidla sto naplňovat hodnoty demokratického právního státu, ke kterým se Česká republika hlásí. Může ovšem na druhou stranu nastat situace - jako se to stalo v případě událostí odehrávajících se na pozadí ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 - že jinak fungující systém odpovědnosti státu za škodu nejenže není schopen, byť třeba jen částečně, zmírnit způsobenou škodu, ale dokonce nastalou nespravedlnost ještě znásobí, a tím zpochybní demokratický právní stát jako takový. Pak je ovšem povinností soudů, aby v konkrétních případech takovýmto situacím zamezily, a to zejména pomocí ústavně konformního výkladu posuzovaného ustanovení (jeho relevantní části) tak, jak byl výše naznačen.
36. Ve světle těchto závěrů, ve vztahu k vlastnímu návrhu Obvodního soudu pro Prahu 2, Ústavní soud tedy konstatuje, že nejsou dány důvody ke zrušení ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to v té jeho části, která zní: "Právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu (...) zavinil sám, (...)", neboť tato část ustanovení není sama o sobě v rozporu ani s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ani s čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto byl návrh Obvodního soudu pro Prahu 2 v této části podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut. V části, která zní: "Právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si (...) odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, (...)", byl pak návrh Obvodního soudu pro Prahu 2 odmítnut jako podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holländer v. r.
místopředseda
******************************************************************