III.
12. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 65/2003 Ústavní soud zjistil, že u navrhovatele probíhá řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky v celkové výši 901 478 Kč jako náhrady škody (sestávající z nákladů právního zastoupení a ušlého zisku), která mu měla vzniknout v důsledku sdělení obvinění pro trestné činy podvodu, vydírání, neoprávněného užívání cizí věci a omezování osobní svobody a v důsledku vzetí do vazby.
13. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 7. 2005 č. j. 27 C 65/2003-99 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit žalobci 566 532,56 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 334 945,44 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se od podzimu roku 1999 zdržoval v zahraničí, byl ode dne 26. 10. 1999 stíhán pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, a ode dne 26. 1. 2000 pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 a 2 trestního zákona. Dále bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 trestního zákona. Prostřednictvím obhájce se žalobce dozvěděl o trestním stíhání a obhájce se s vyšetřovatelem domluvil na výslechu po návratu žalobce. Ten však byl dne 12. 4. 2000 na státních hranicích zadržen, převezen k výslechu a poté na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2000 sp. zn. Nt 299/2000 vzat do vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu s odůvodněním, že se zdržoval v zahraničí, ačkoli věděl o svém trestním stíhání, a že nadále je důvodná obava orgánů činných v trestním řízení, že by mohl opět uprchnout nebo se skrývat. Z vazby byl propuštěn dne 18. 7. 2000. Následně bylo postupně zastaveno trestní stíhání žalobce pro všechny trestné činy, ze kterých byl obviněn. V době trestního stíhání, resp. i v době pobytu ve vazbě zastával žalobce funkci jednatele společnosti s ručením omezeným. Při svém, shora zmíněném, pobytu v zahraničí uzavřel mandátní smlouvu na dobu 3 měsíců za sjednanou odměnu 120 000 Kč. Kvůli pobytu ve vazbě však smluvní povinnosti nesplnil, odměna mu nebyla vyplacena. Za takto zjištěné skutkové situace pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce si zahájení trestního stíhání ani uvalení vazby ve smyslu § 12 zákona č. 82/1998 Sb. nezavinil, a má proto nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 120 000 Kč a náleží mu rovněž náhrada nákladů obhajoby, jejíž výši však stanovil odlišně od návrhu žalobce.
14. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2006 č. j. 35 Co 474/2005-137 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 117 638,56 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobce si nezavinil sdělení obvinění, proto mu náleží náhrada nákladů vynaložených na zastupování obhájcem v trestním řízení. Náhradu nákladů obhajoby však stanovil ve srovnání se soudem prvního stupně odlišně. Rovněž dospěl k závěru (na rozdíl od soudu prvního stupně), že uvalení vazby si žalobce svým jednáním zavinil (od podzimu roku 1999 se zdržoval v cizině, ačkoli věděl o probíhajícím trestním stíhání, tím zavdal příčinu k obavám orgánů činných v trestním řízení, jež byly důvodem jeho vzetí do vazby), a proto mu nevzniklo právo na náhradu ušlého zisku ve výši 120 000 Kč; nepřisvědčil však námitce žalované, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů obhajoby, které byly vyvolány vazbou, neboť podle odvolacího soudu se nárok na náhradu nákladů vynaložených na odměnu zástupce neodvíjí od rozhodnutí o vazbě, nýbrž jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Odvolací soud tedy neshledal důvodnou žalobu na zaplacení 120 000 Kč (ušlý zisk) a 4 988,56 Kč (část cestovních náhrad) - o součet těchto dvou částek žalobci přiznanou sumu snížil. Naopak jako oprávněný posoudil nárok žalobce na náhradu nákladů vynaložených za 2 úkony právní služby včetně dvou režijních paušálů v celkovém rozsahu 7 350 Kč, o tuto částku žalobci zamítnutou sumu zvýšil.
15. K dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 č. j. 25 Cdo 2794/2006-167 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006 č. j. 35 Co 474/2005-137 se v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 120 000 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč podle jeho názoru není přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] dovolání žalobce co do otázek týkajících se nákladů obhajoby. Přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] a také důvodné bylo ovšem podle Nejvyššího soudu dovolání žalobce, pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady ušlého zisku ve výši 120 000 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení (měnící výrok v důsledku sečtení a odečtení změnou dotčených částek z více nároků zní pouze na 117 638,56 Kč, avšak fakticky se změna dotýká celé částky ušlého zisku).
16. Odvolací soud v této části své rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce se od podzimu roku 1999 zdržoval v cizině, přičemž věděl o probíhajícím trestním stíhání, čímž zavdal příčinu k obavám, jež byly důvodem jeho vzetí do vazby; zavinil si tedy vzetí do vazby, a proto mu nevzniklo právo na náhradu ušlého zisku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však není podle Nejvyššího soudu zcela patrno, na základě jakých skutkových zjištění a právních úvah k uvedenému závěru dospěl. Svou argumentaci totiž omezil pouze na pobyt žalobce v zahraničí, aniž by se zabýval - pro závěr o zavinění na vzetí do vazby - podstatnými časovými souvislostmi, tj. zejména kdy se žalobce dozvěděl o tom, že jsou v souvislosti s jeho osobou činěny vyšetřovací úkony, kdy mu bylo oznámeno sdělení obvinění pro konkrétní trestné činy apod.
17. Samotný pobyt dovolatele (žalobce) za hranicemi České republiky v době trestního stíhání totiž sám o sobě neznamená zavinění na jeho následném vzetí do vazby ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolacího soudu bylo tudíž zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádalo k uvedenému dílčímu nároku nezbytný skutkový podklad - nebylo řádně a přezkoumatelně odůvodněno. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí v této části zrušil pro nepřezkoumatelnost (pro nedostatek důvodů).
18. Městský soud v Praze na tento rozsudek Nejvyššího soudu zareagoval tak, že svým usnesením ze dne 19. 5. 2009 č. j. 35 Co 474/2005-175 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 120 000 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že úkolem soudu prvního stupně bude provést dokazování v takovém rozsahu, aby mohl být učiněn jednoznačný závěr o zavinění žalobce na vzetí do vazby, a to se zjištěním podstatných časových souvislostí, zejména doby, kdy se žalobce dozvěděl, že v souvislosti s jeho osobou jsou činěny vyšetřovací úkony, kdy mu bylo oznámeno sdělení obvinění pro konkrétní trestné činy, kdy, z jakých důvodů a za jakým účelem odcestoval do zahraničí a jak dlouho se tam zdržoval. Na základě tohoto rozhodnutí městského soudu učinil soud prvního stupně závěr, že "v podstatě jakékoliv zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalobci, tedy z hlediska nákladu nároku a otázky zavinění ve světle citovaného ústavního nálezu (tzn. nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 - poznamenal Ústavní soud) nemůže obstát. Dle názoru (Obvodního soudu pro Prahu 2) ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu pak v podstatě nelze ani dovodit situaci, kdy by ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. bylo aplikovatelné způsobem, který by nebyl v rozporu s právním názorem vyjádřeným v citovaném ustanovení.". Za této situace tedy obvodní soud postupoval podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a podal Ústavnímu soudu právě projednávaný návrh.