VI.
Ústavní soud poté, co tato formální zjištění znovu ověřil, dospěl po přezkoumání věci samé k závěru, že návrh není důvodný.
1. V daném případě je zjevné, že navrhovatel nesouhlasí zejména s názorem Ústavního soudu vyjádřeným již v citovaném nálezu (sp. zn. III. ÚS 258/03), že aplikaci § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání je nutno (v tehdy řešeném případě) odmítnout, neboť u bezplatného převodu bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. je bezplatnost převodu dána ex lege, a nikoliv projevem svobodné vůle dlužníka. Jak je uvedeno již výše, právě tento závěr, měl-li by být obecně platným pro posouzení dopadu § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů na konkurs, je pro navrhovatele "výslovně" důvodem podání návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, protože - podle jeho názoru - "při takovém výkladu porušují tato ustanovení principy zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv svobod".
Úvodem lze tedy konstatovat, že podstata navrhovatelových námitek se v zásadě koncentruje do jeho nesouhlasu s výkladem předmětných ustanovení zákona o vlastnictví bytů provedeným Ústavním soudem, který byl rovněž (podle tvrzení navrhovatele) akceptován jiným senátem Vrchního soudu v Praze (senát 13 Cmo). Návrh tedy - fakticky vzato - nemíří přímo proti napadeným ustanovením zákona o vlastnictví bytů, resp. nezpochybňuje - bez dalšího - jejich ústavnost, ale napadá jejich interpretaci, a to navíc ve vztahu k ustanovením jiného, byť úzce souvisejícího zákona (zákon o konkursu a vyrovnání).
[Na tomto místě lze připomenout, že Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy posuzuje soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky i na základě návrhu obecného soudu, aniž by se zároveň zabýval konkrétním případem, vzhledem k němuž k podání návrhu došlo, a aniž by se přímo vyjadřoval k různému výkladu těchto ustanovení provedenému různými obecnými soudy. Jeho úkolem není sjednocovat judikaturu, ale autoritativně posoudit, zda napadená ustanovení obstojí z hlediska ústavnosti, resp. zda je možná jejich ústavně konformní interpretace. Pro všechny orgány a osoby jsou však ve smyslu čl. 89 odst. 2 závazné nosné důvody - vyplývající z ústavněprávního rozboru věci - obsažené v odůvodnění nálezu, byť i zamítajícího návrh na zrušení napadených ustanovení určitého právního předpisu. Případný argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, nelze přijmout. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy. Ústavní soud tedy podrobil ustanovení zákona o vlastnictví bytů - napadená řádně formálně podaným i obsahově odůvodněným návrhem Vrchního soudu v Praze - kontrole jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky.]
2. V tomto směruje především nutno uvést, že ani plénum Ústavního soudu neshledává žádného důvodu odchýlit se od již dříve vyjádřených závěrů obsažených v odůvodnění senátního nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, byť senát rozhodoval o konkrétní ústavní stížnosti. Je proto namístě zopakovat základní teze, na kterých jsou závěry uvedeného nálezu vybudovány.
Z obecného hlediska Ústavní soud mj. připomněl, že smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky; to platí i tehdy, jestliže fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je předlužena. Konkursu přitom podléhá především majetek (konkursní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, a to také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§ 6 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle § 222 odst. 1 obchodního zákoníku za porušení svých závazků družstvo odpovídá celým svým majetkem. Z uvedeného plyne, že do něj patří rovněž bytové jednotky, jež jsou ve vlastnictví družstva, jakkoli k nim členům družstva přísluší nárok dle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Podle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů přitom členové družstva, a to za splnění určitých podmínek, disponují nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého. Za podmínek obsažených v § 20 zákona o konkursu a vyrovnání jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle § 7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být též i věc, tj. i byt, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§ 28 odst. 1). Osobou konkursního věřitele úpadce - bytového družstva, jestliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Ústavní soud v předmětném nálezu rovněž konstatoval, že do pravomoci demokratického zákonodárce v oblasti zákonné úpravy soukromého práva spadá i úprava smluvních typů. Za takový smluvní typ nutno považovat, a to za splnění zákonem přesně stanovených podmínek, i bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva členu družstva, jenž je nájemcem bytu (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
Ústavní soud dále považoval - v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 258/03 - za nezbytné analyzovat i argumentaci obecného soudu, dle něhož v rozhodované věci je důvodná aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle uvedeného zákonného ustanovení jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně. Ústavní soud prohlásil, že smyslem uvedeného zákonného ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. Ústavní soud však zdůraznil, že o takovou situaci se u bezplatného převodu bytové jednotky dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejedná. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege. Aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání tudíž v předmětné věci shledal nesouladnou s jeho účelem a smyslem a jako takovou ji odmítl. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona přitom Ústavní soud - s odkazem na svoji konstantní judikaturu - zopakoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Ústavní soud připomněl jako zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
Ústavní soud i nyní setrvává na takto vyslovených právních závěrech, pokud jde o interpretaci a aplikaci návrhem napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, neboť tyto závěry jsou v souzené věci použitelné. V citovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS 258/03 Ústavní soud vyslovil, jaký je ústavně konformní výklad i těchto ustanovení; názoru navrhovatele o údajné nedůvodné preferenci jedné skupiny věřitelů (a diskriminačním důsledkům takové interpretace vůči skupině druhé) tedy Ústavní soud nepřiznal relevanci. Platí-li totiž v takových případech pravidlo, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom je výklad, jaký zaujal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé (argumentům intrinsecum). Z ústavněprávního hlediska obecně platí, že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba vždy použít takový, který respektuje ústavní principy, a ke zrušení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost. K tomu však v souzené věci nedochází.
3.
a) Lze však uvést ještě argument jiný, resp. zmínit další okolnosti ve prospěch shora uvedených závěrů. Zkoumaný případ je totiž - jak je zřejmé též z vyjádření účastníků řízení - specifický tím, že po podání návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů došlo k legislativnímu vývoji, jestliže zákonodárce - podle svých vlastních slov - (viz vyjádření obou komor Parlamentu) "způsobem plně konformním s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, výslovně právně upravil princip kontinuity právních nároků fyzických osob - členů družstva, vyplývajících z napadených ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., pokud jde o trvání těchto právních nároků i způsob jejich vypořádání konkursním správcem" (srov. vyjádření Poslanecké sněmovny), resp. "realizoval obecně použitelné myšlenky Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu III. ÚS 258/03" (vyjádření Senátu Parlamentu České republiky). Jednalo se o zákon ze dne 28. dubna 2005 č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky.
V části dvacáté deváté tohoto zákona je novelizován zákon o konkursu a vyrovnání tak, že se v § 27 doplňuje odstavec 7, který včetně poznámek pod čarou č. 8 (poukaz na § 22, § 23 odst. 1 a 3 a § 27 zákona o vlastnictví bytů), č. 9 (poukaz na § 23 až 28 zákona o vlastnictví bytů) a č. 10 (poukaz na § 22 zákona o vlastnictví bytů) nyní zní:
"Smluvními předkupními právy není správce vázán. Správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního zákona 8). Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním zákonem 9). Správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců 10) se v těchto případech již neužijí.".
Obecně lze říci, že tato novelizace znamená legislativní trend, který proti správnosti navrhovatelova názoru zjevně směřuje. Ostatně, jestliže je správce konkursní podstaty - podle uvedené novely - povinen nabídnout příslušným subjektům bezplatný převod bytu, tím spíše lze usuzovat, že by nebylo možné zahrnout do konkursní podstaty ani ty byty, k jejichž bezplatnému převodu na členy družstva smlouvou mezi úpadcem (družstvem) a členem družstva skutečně došlo.
b) V části třicáté citovaného zákona č. 179/2005 Sb. pak došlo ke změně samotného zákona o vlastnictví bytů, neboť za stávající § 30 byl doplněn nový § 30a, který včetně poznámky pod čarou č. 27a (poukaz na zákon o konkursu a vyrovnání) zní:
"Ustanovení tohoto zákona týkající se vlastníka budovy, jednotky nebo pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku, popřípadě bytového družstva, platí i pro správce podstaty podle zvláštního zákona o konkursu a vyrovnání 27a), včetně ustanovení o převodech vlastnictví budovy, jednotky a pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku.".
Konečně došlo v téže části zákona č. 179/2005 Sb. ke změně tak, že v napadeném ustanovení § 24 odst. 7 větě první zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. byla za slova "vzájemné vypořádání prostředků" vložena slova "z nájemného" a za slova "a dále" slova "kladných zůstatků". Předmětné části zákona č. 179/2005 Sb. přitom nabyly účinnosti již dnem jeho vyhlášení, tj. dnem 30. 4. 2005. Ústavní soud tedy sice zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem na zahájení řízení byla citovaným zákonem později novelizována, leč pouze nepatrně (čtyřmi slovy) v jediném odstavci obsáhlého ustanovení (§ 24 odst. 7 větě první zákona o vlastnictví bytů). Je třeba uvést, že uvedená novelizace nezměnila ani obsah ani smysl napadených ustanovení a jejich takto nepatrně pozměněné znění se významově neliší od znění dřívějšího, neboť jde toliko o jejich upřesnění. Ústavní soud tedy dovozuje, že za tohoto stavu neexistují důvody zastavení řízení podle § 67 zákona o Ústavním soudu, jelikož napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů zákonem č. 179/2005 Sb. (s drobnou výjimkou, v tomto odstavci shora popsanou) dotčena nebyla a platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem nepozbyla. V podstatě srovnatelný názor vyslovil Ústavní soud i ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) v části VII/c v posledním odstavci.
Pokud jde o podstatu věci, je z výše uvedeného - bez obsáhlého komentáře - dostatečně zřejmé, že i zákonodárce shledal relevantními názory, které vyslovil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03. Právní úprava dané problematiky, kterou je nutno posuzovat komplexně, byla tedy zákonem č. 179/2005 Sb. toliko legislativně upřesněna ve smyslu výkladu provedeného již dříve citovaným nálezem Ústavního soudu, aniž by byla co do svého obsahu a smyslu jakkoli dotčena.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k názoru, že napadená ustanovení, tj. § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož se navrhovatel dovolává, a ani z jiných důvodů protiústavní nejsou.
Ústavní soud tedy konstatuje, že důvody zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, nejsou dány.
Proto byly návrhy Městského soudu v Praze v souladu s § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnuty.
Ústavní soud - se souhlasem účastníků - od ústního jednání upustil, neboť usoudil, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holländer v. r.
místopředseda
******************************************************************