III.
1. Dne 27. 5. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu v Praze (senátu 15 Cm), jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, jež napadl Vrchní soud v Praze. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 28/05 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 22. 2. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud zjistil, že i argumentace návrhu Městského soudu v Praze, doručeného Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2005, je zásadně shodná s argumentací návrhu Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005 (sp. zn. Pl. ÚS 5/05).
Dne 3. 1. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 21/98, jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 19. 1. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to v části, v níž se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, která napadl Vrchní soud v Praze.
Za této situace získal Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů jako vedlejší účastník v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05.
2. Dne 19. 1. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2006 označené jako "zpětvzetí návrhu" vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Vrchní soud v Praze tímto podáním Ústavnímu soudu oznámil a v příloze doložil, že ve věci vedené před ním pod sp. zn. 15 Cmo 1058/2004 byla žaloba vzata zpět, takže bude nutno zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zastavit řízení; dovodil, že již tedy nejsou splněny podmínky vymezené v § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a proto "bere Vrchní soud v Praze svůj návrh ve věci Pl. ÚS 5/05 ze dne 13. ledna 2005 zpět".
Podle § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti (§ 77) a dále v případech uvedených v § 110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu.
V důsledku shora popsaného procesního vývoje však došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů v souvislosti se svou rozhodovací činností již nebude aplikovat (srov. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě shora uvedených návrhů na zrušení stejných ustanovení zákona o vlastnictví bytů vstoupil již dříve do řízení Městský soud v Praze jako vedlejší účastník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka litispendence odpadla, stal se tento soud navrhovatelem a účastníkem řízení v dané věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tento závěr nutný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku litispendence jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá - v uvedené specifické situaci - materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů [viz např. str. 4 tohoto textu (pozn. red.: závěr části I odůvodnění nálezu)], rozhodne s konečnou platností věcně.
Uvedené návrhy Městského soudu v Praze jsou svým obsahem a smyslem - pokud jde o napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů - shodné s původním návrhem Vrchního soudu v Praze. Proto již Ústavní soud nezaslal tyto návrhy Městského soudu v Praze Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky k vyjádření, neboť by to bylo nadbytečné.
Pro úplnost je ještě nutno doplnit, že pokud jde o ustanovení napadená v návrhu Městského soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2006, nad rámec ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů (tedy ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.), bude se ústavností těchto zákonných ustanovení zabývat Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06.