I.
Navrhovatel (pozn.: senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze) se svým návrhem ze dne 13. 1. 2005, došlým Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2005, domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.
V návrhu uvedl, že rozsudkem ze dne 9. ledna 2004 č. j. 20 Cm 262/2000-28 Městský soud v Praze v řízení ve věci žalobce Ing. P. K. proti žalovanému Ing. T. K., správci konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo K. s. Ř., zamítl žalobu, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo K. s. Ř. byly vyloučeny bytová jednotka č. 1691/10 a spoluvlastnický podíl 6935/179617 na pozemku parc. číslo 2589 na adrese v Ř. (dále jen "bytová jednotka"). Soud tak učinil s odůvodněním, že žalobce, ačkoliv byl konkursním soudem vyzván k podání tzv. excindační žaloby ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a tuto žalobu i ve stanovené lhůtě podal, není aktivně legitimován, neboť v důsledku prohlášení konkursu na úpadcův majetek došlo dne 2. října 1998 k přerušení řízení o vkladu vlastnického práva žalobce, jež bylo zahájeno 1. června 1998, a vlastníkem předmětné věci zůstal úpadce.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (navrhovatel v řízení před Ústavním soudem) při posuzování důvodnosti odvolání shledal, že je namístě postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přerušit řízení a předložit věc Ústavnímu soudu k rozhodnutí.
Navrhovatel uvedl, že je mu známo, že v typově téměř identickém excindačním řízení, jehož účastníkem byl rovněž žalovaný v dané věci, byly Ústavním soudem (nález ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 33, nález č. 66, str. 155) zrušeny ve vztahu k jinému žalobci (oprávněné fyzické osobě ve smyslu § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb.) zamítavé rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) č. j. 4 Cm 164/2000-15, Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 560/2001-64. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu vycházel senát Vrchního soudu v Praze opět v téměř shodné věci vedené pod sp. zn. 13 Cmo 127/2001 při posuzování důvodnosti odvolání proti meritornímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000 č. j. Cmo 184/2000-13. Souzené věci 15 Cmo 108/2004 (pozn.: tato věc vrchního soudu) i 13 Cmo 50/2001 jsou prý dvěma z více řízení, v nichž se žalobci domáhají vyloučení bytových jednotek, jež dle nich žalovaný neoprávněně zahrnul do soupisu konkursní podstaty úpadce - Bytového družstva K. s. Ř. Navrhovatel (senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze) je z níže uvedených důvodů toho názoru, že v rozporu s principy rovné ochrany vlastnictví a zákazu jeho zneužití obsaženými v čl. 11 (druhá věta prvého odstavce a druhá věta třetího odstavce) Listiny základních práv a svobod jsou ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb.; za protiústavní však nepokládá dikci těchto ustanovení, nýbrž [obdobně jako např. v nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. (pozn. red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80)] zákonodárcem vytvořenou mezeru v zákoně spočívající v tom, že - podle mínění navrhovatele - nebyla brána v potaz možnost úpadku družstva a nebyly stanoveny povinnosti družstevníků pro tento případ. Uvedená ustanovení umožňující dlužníku v úpadku bezplatně převádět majetek - ke škodě věřitelů - na členy družstva mohou mít podle názoru navrhovatele za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost konkursních věřitelů.
Navrhovatel uvedl, že při určité míře zobecnění v rozsahu potřebném pro danou věc lze říci, že úpadce má dvě skupiny věřitelů - vnější i vnitřní. Za vnější lze pokládat ty konkursní věřitele, jejichž pohledávky jsou z běžných závazkových vztahů, daňových atd., vnitřními věřiteli jsou pak družstevníci, kteří své nároky opírají o existenci členského vztahu k úpadci, např. právě ti, vůči nimž úpadcova povinnost plnit vyplývá ze zákona č. 72/1994 Sb. Za úpadcovy věřitele pokládal ostatně družstevníky i Ústavní soud, jak plyne z jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03, na jehož odůvodnění lze pro stručnost v tomto směru odkázat. Navrhovatel (senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze) při další úvaze vychází především z toho, že nároky vnitřních věřitelů nejsou "více zákonnými" než skutečně existující nároky věřitelů vnějších, a že tedy pro rozsah a pořadí uspokojení jednotlivých pohledávek - při absenci jiné zákonné úpravy - jsou rozhodující ta ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jež upravují rozvrh (§ 30 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání). Opačné stanovisko, které by - podle navrhovatele - snad mohlo být dovozováno z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03, by prý totiž nutně muselo vést k preferenci jedné skupiny věřitelů (roz. družstevníků), a to té, která, objektivně vzato, mohla jednání družstva ovlivňovat, a to i bezprostředně před prohlášením konkursu, tedy v době, kdy družstvo bylo již v úpadku.
V dalším rozboru navrhovatel nastiňuje řešení, vycházející - dle jeho vlastních slov - z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03, jež "v podstatném rozsahu akceptuje". Jeho základem je v podstatě existence povinnosti družstevníků uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením jejich pohledávky a cenou bytové jednotky. I takové řešení je však podle mínění navrhovatele s ohledem na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 beze zbytku použitelné pouze ve vztahu k těm družstevníkům, jejichž nároky před konkursem uspokojeny nebyly; vůči ostatním toliko za předpokladu, že ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů budou jako protiústavní zrušena.
Navrhovatel uzavřel, že v řízeních, jejichž předmětem je rozhodování o tom, zda do soupisu konkursní podstaty lze zahrnout i majetek, který družstvo v úpadku před prohlášením konkursu převedlo na družstevníky podle § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., tak podle něj přicházejí v úvahu v zásadě dvě řešení:
1. Jeden způsob důsledně vychází z principu priority § 23 a 24 a zákona č. 72/1994 Sb. a s odkazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03 z něho vyšel i senát 13 Cmo Vrchního soudu v Praze, neboť dovodil, že pokud bylo postupováno v souladu s těmito ustanoveními, majetek takto družstevníky nabytý konkursu nepodléhá a nelze ho použít k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Proto rozsudkem sp. zn. 13 Cmo 127/2001 rozhodl o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty.
2. Senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze (který podal tento návrh) stanovisko o nutnosti preferenční aplikace § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. nesdílí a má za to, že správce se v konkrétním případě může dovolat "neúčinnosti či neplatnosti § 265 obchodního zákoníku". Pokud bude správce skutečně úspěšný, což nemusí nutně nastat vždy, zůstává družstevníku zachováno právo na převod majetku, nikoli však zcela bezplatně, neboť tento jeho nárok může být uspokojen zásadně toliko v rozsahu, v jakém se dostane plnění ostatním věřitelům.
Realizaci tohoto druhého způsobu řešení však brání stanovisko vyslovené senátem Ústavního soudu, jenž v rozhodnutí sp. zn. III. US 258/03 výslovně uvedl, že aplikaci § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání je nutno odmítnout, neboť u bezplatného převodu bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. je bezplatnost převodu dána ex lege, a nikoliv projevem svobodné vůle dlužníka. Právě tento závěr, měl-li by být obecně platným pro posouzení dopadu § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů na konkurs, je pro senát 15 Cmo výslovně důvodem k podání návrhu na jejich zrušení, protože prý "při takovém výkladu porušují tato ustanovení principy zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv svobod". Odklonilo-li by se ovšem plénum Ústavního soudu v uvedeném směru od názoru III. senátu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 258/03), nebyl by zřejmě dán důvod zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb.; v takovém případě by totiž - podle navrhovatele - "bez narušení ústavních principů" bylo možné zvolit Listině základních práv a svobod neodporující řešení, např. takové, jež je uvedeno výše. Ztotožní-li se naopak plénum s argumentací obsaženou v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 a zároveň neshledá ani podmínky pro zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., bude zřejmě namístě v typově shodných věcech postupovat způsobem, jejž zvolil senát 13 Cmo Vrchního soudu v Praze.