III. d)
Vypořádání dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu
41. Ústavní soud především konstatuje, že i nadále akceptuje vztah zákonného pravidla (§ 142 o. s. ř.) a výjimky (§ 150 o. s. ř.) tak, jak jej vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11: "Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání, a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace § 142 o. s. ř., ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci." Z uvedené citace plynou dva podstatné momenty: Zaprvé, v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 není blíže specifikováno, podle kterého odstavce § 142 o. s. ř. by měly soudy v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (a jim podobných) postupovat primárně; není tedy nutné hledat u jednoho účastníka řízení za každou cenu plný úspěch na úkor druhého. Zadruhé, okolnost, že soud není vázán návrhy účastníků a rozhoduje o způsobu vypořádání nezávisle na nich, má význam pro způsob, jakým stanovit úspěch ve věci, resp. zda o úspěchu ve věci lze vůbec hovořit.
42. Nyní přijaté stanovisko se však odchyluje od právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 a jím přijatého výkladu prvně uvedeného nálezu, kterým současně následuje judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy překonává zejména závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20, podle něhož "[v]ýrokem o nákladech není účastník 'sankcionován' za to, že nechce být vlastníkem. Smyslem rozhodování o nákladech není sankce, nýbrž promítnutí skutečnosti, že souzení stojí účastníky i stát peníze. Spoluvlastnictví ostatně nemusí být rozděleno pouze soudem, nýbrž i dohodou. Soudní cesta je volena tehdy, nemohou-li se spoluvlastníci na rozdělení shodnout. Je v souladu se zákonem i ústavním pořádkem, jestliže za této situace náklady řízení zásadně nese ten, jenž byl v řízení neúspěšný, přičemž je primárně na obecných soudech, aby posoudily, který z účastníků procesního úspěchu skutečně dosáhl. Takové řešení se ostatně jeví i rozumnější oproti situaci, kdy by spoluvlastník mohl být druhou stranou několik let vláčen po soudech bez práva na náhradu nákladů řízení, ačkoli dlouhodobě prosazoval řešení, které i soud shledal nejvhodnějším a k němuž nebylo mimosoudně přistoupeno jen pro nesouhlas protistrany" (bod 24). Demonstrativně naznačená situace, kdy spoluvlastník stráví několik let soudním řízením kvůli chybějící vůli jiného spoluvlastníka dohodnout se, představuje extrém, kterému by soud měl být schopen zabránit. Není-li soud při rozhodování o způsobu vypořádání vázán návrhy účastníků, není předmět řízení čistě v dispozici procesních stran a je na soudu, k jakým rozhodným skutečnostem povede dokazování tak, aby mohl o vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout v souladu se zákonnou posloupností, zásadou procesní ekonomie a v reálném čase.
43. Přesto Ústavní soud nevylučuje, že ve výjimečném případě, kdy jeden z účastníků obstruuje a nepostupuje konstruktivně z hlediska hospodárného skončení řízení, bude vhodné aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a takovému účastníku povinnost k náhradě nákladů řízení uložit; přijaté stanovisko nezabraňuje soudu ani zohlednit rozhodující skutečnosti v rámci individuálního posouzení věci. Z hlediska ústavněprávní ochrany svobodného výkonu vlastnického práva každého jednotlivce - i každého spoluvlastníka - ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny nicméně Ústavní soud považuje za odpovídající, aby takový přístup byl v daném typu řízení výjimkou a nesení břemene vlastních nákladů řízení pravidlem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V souvislosti s aplikovaným čl. 11 odst. 1 Listiny je také třeba brát v úvahu, že výše nákladů právního zastoupení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se odvíjí od hodnoty nemovité věci a pohybuje se často ve statisících korun. O takto vysoké částky by se fakticky snižovala výše vypořádacího podílu spoluvlastníka, kterému nemovitost nebyla přikázána do výlučného vlastnictví, jestliže by soudy postupovaly i do budoucna striktně podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Ve skutečnosti by tak nešlo o ochranu výkonu vlastnického práva, ale o trest za jeho realizaci.
44. Koncentrovaně vyjádřeno, v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícího povahu iudicii duplicis, platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci.
45. Těmito "zvláštními důvody" jsou případy naznačené shora a bude jimi např. situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání; nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody; bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení apod. Zohlednění "důvodů hodných zvláštního zřetele" je ostatně v rozhodovací praxi obecných soudů poměrně obvyklé a výslovně na ně pamatuje např. § 150 o. s. ř. Lze proto přiměřeně vycházet i z rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají ústavně konformního výkladu tohoto zákonného ustanovení [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020 (N 140/100 SbNU 536) nebo sp. zn. III. ÚS 2856/21 ze dne 18. 1. 2022].
46. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že jakkoliv v řízení, které předcházelo přijetí tohoto stanoviska, šlo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je zřejmé, že právní závěry ve stanovisku obsažené se vztahují rovněž na řízení o vypořádání společného jmění manželů. Neplatí proto nadále právní závěr, podle kterého "v řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Odlišný postup je výjimkou, která je podmíněna důvody hodnými zvláštního zřetele a musí být řádně odůvodněna", a na kterém jsou založeny nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20.
47. Jinak řečeno, oproti překonávané nálezové judikatuře, podle které platilo i v případě těchto specifických soudních řízení obecné pravidlo obsažené v § 142 odst. 1 o. s. ř., od kterého bylo možno se odchýlit ve výjimečných případech, nadále platí obecné pravidlo opačné, tzn. nejsou-li pro to dány závažné důvody, nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).