III. c)
Rozhodování o nákladech řízení ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
27. Zmíněná specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba mít na paměti i při rozhodování o nákladech takového řízení.
28. Spoluvlastník totiž sice může zahájení soudního řízení vyvolat, občanský zákoník (hmotné právo) však následně dává jasný návod, jak má soud postupovat. Z pohledu ústavně konformního výkladu principu úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř. je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví třeba odlišit dva momenty - rozhodování o zrušení spoluvlastnictví a rozhodování o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví; tyto momenty lze do jisté míry připodobnit k rozhodování o základu nároku a jeho výši v řízení o klasické žalobě na plnění. Návrhu na zrušení spoluvlastnictví soud buď vyhoví a řízení pokračuje rozhodováním o způsobu jeho vypořádání, anebo jej zamítne a tím se řízení končí.
29. Návrh na zrušení spoluvlastnictví soud zamítne (v praxi velmi výjimečně) z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé o. z., tedy proto, že je zrušení spoluvlastnictví požadováno "v nevhodnou dobu" nebo "jen k újmě některého ze spoluvlastníků", případně z jiných důvodů. Pouze v takových případech lze z pohledu Ústavního soudu hovořit o plném úspěchu a neúspěchu ve věci. Přestože spoluvlastník nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví nedobrovolně, je třeba jeho vlastnické právo vyvažovat se stejnými právy ostatních spoluvlastníků, jež musí být rovněž chráněna před nepřiměřenými zásahy. Je-li proto zákonem stanoveno, že spoluvlastník nesmí žádat zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu či jen k újmě jiného spoluvlastníka a on tak přesto učiní a soud jeho žalobu zamítne (čímž se řízení končí), není důvodu nepohlížet na něj jako na neúspěšného žalobce ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2108/10 ze dne 25. 11. 2010 či usnesení sp. zn. III. ÚS 70/18 ze dne 6. 2. 2018), také v těchto případech s případnou aplikací § 150 o. s. ř. upravujícího nákladové moderační právo soudu.
30. Zamítnutí žaloby o zrušení spoluvlastnictví jsou však v praxi spíše ojedinělá; převažuje totiž povinnost soudu umožnit nespokojenému spoluvlastníkovi, aby ve spoluvlastnictví nadále nesetrvával. Ve většině případů obecné soudy vyhoví žalobě podané některým ze spoluvlastníků co do požadavku na zrušení spoluvlastnictví.
31. Ústavní soud dospívá k dílčímu závěru, že právě proto, že soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví vyhoví téměř vždy (s výjimkou případů popsaných výše), přičemž podání návrhu je projevem výkonu ústavně chráněného vlastnického práva, který může kdykoli uskutečnit kterýkoli ze spoluvlastníků, aniž by bylo spravedlivé jej za takový projev sankcionovat, a také proto, že vyhověním návrhu na zrušení spoluvlastnictví řízení nekončí, nýbrž soud dále jedná o způsobu jeho vypořádání (přičemž není vázán návrhy účastníků, ale zákonnou posloupností), nelze od skutečnosti, že návrhu na zrušení spoluvlastnictví bylo vyhověno, odvozovat bez dalšího procesní úspěch navrhovatele, resp. procesní neúspěch dalších spoluvlastníků ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
32. Ve fázi rozhodování o vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví se proto naplno projevuje charakter řízení iudicii duplicis, jehož specifika neodpovídají charakteristickým znakům civilního sporu podle občanského soudního řádu - soud totiž musí účastníky řízení přestat nadále vnímat jako žalobce a žalovaného stricto sensu, přestože je tak zákon označuje. Chybí zde v první řadě původce, který by zapříčinil zahájení řízení svým protiprávním jednáním; z povahy věci neexistuje účastník, který by bezdůvodně zasahoval do právní sféry druhého účastníka. Pro nalezení "oběti a viníka" či "vítěze a poraženého" (čili pro konstatování úspěchu jedné ze zúčastněných stran na vrub druhé) zde proto chybí klíčový pojmový znak spočívající v tvrzeném zásahu do práv žalobce, proti kterému by se žalobce proti žalovanému hájil před soudem. Proto také nelze konstatovat, že by nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení nebyla soudy chráněna práva ve smyslu čl. 90 Ústavy, neboť zde absentuje předpoklad, že se majetková sféra žalobce zmenšila vydáním jemu vzniklých nákladů řízení jenom proto, "že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval" (viz znovu bod 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07). Jinak řečeno, jakkoliv samozřejmě i v těchto případech strany soudního řízení usilují o to, aby soudy vyhověly jejich procesním návrhům, jedná se z důvodů popsaných shora o řízení značně atypické (zvláštní).
33. Při rozhodování o způsobu vypořádání zrušovaného spoluvlastnictví přitom již nehraje roli, kdo z účastníků zahájení řízení inicioval - oba (všichni) jsou totiž současně v postavení obdobném procesní pozici žalobce i žalovaného a jejich návrhy na způsob vypořádání není soud vázán. Konečný způsob vypořádání totiž vyplývá ze zákonné posloupnosti (§ 1143 a násl. o. z.); soudy jsou povinny zkoumat, zda nepřichází v úvahu reálné rozdělení společné věci, což je ze zákona přednostní (avšak v praxi výjimečný) způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví (§ 1144 o. z.). Většinově obecné soudy rozhodují tak, že spoluvlastnictví zruší a společnou věc přikáží do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků; zároveň rozhodnou o finanční náhradě pro spoluvlastníka, jemuž věc do vlastnictví přikázána není. Obvykle se přitom lze setkat s tím, že věc požaduje přikázat do svého výlučného vlastnictví každý ze spoluvlastníků, jen ojediněle ji nechce žádný z nich (viz § 1147 o. z.). Soudy potom řeší, kdo se například více podílel na získání společné věci, jaké jsou finanční poměry jednotlivých spoluvlastníků pro účely péče o přikázanou věc, zkoumají rodinné (účastníky řízení jsou začasté sourozenci či jiní dědicové, kteří se stanou podílovými spoluvlastníky v důsledku úmrtí zůstavitele, či například restituenti, kteří získali zpět rodinný majetek), sociální, morální souvislosti apod. Hledání úspěšného a neúspěšného účastníka je v dané fázi řízení z povahy věci již vyloučeno; nezáleží na tom, jaký způsob vypořádání jednotliví spoluvlastníci navrhovali a ke kterému z nich se soud v konečném rozhodnutí přiklonil proto, že lépe korespondoval zákonné posloupnosti.
34. Není-li však soud při vypořádávání zrušovaného spoluvlastnictví vázán návrhy účastníků (kteří tak nemají předmět řízení zcela ve své dispozici), není podle Ústavního soudu ani možné stanovovat stricto sensu úspěch ve věci - tedy ani odvíjet jej od toho, co bylo mezi účastníky sporné a k čemu bylo prováděno dokazování (viz judikaturu Nejvyššího soudu shrnutou shora), neboť soud z moci úřední směřuje dokazování k prokázání skutečností potřebných pro ten ze zákonných způsobů vypořádání, který ve věci připadá v úvahu; z návrhů účastníků řízení přitom vyjít může, ale nemusí. V tomto ohledu nejsou přesvědčivé závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a zejména nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20, které popsanou judikaturu Nejvyššího soudu potvrzují. Z uvedeného samozřejmě nelze dovozovat, že by účastníci řízení neměli unést břemeno tvrzení a navrhovat soudu důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení; jelikož však jimi navrhovaný způsob vypořádání nepředstavuje protiprávní zásah do právní sféry jiného účastníka (spoluvlastníka), nýbrž realizaci vlastnického práva, nelze úspěch ve věci dovozovat ani z předmětu provedeného dokazování.
35. Rozhodne-li soud o vypořádání spoluvlastnictví podle práva, odcházejí procesní strany z řízení zásadně s touž majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupily (ať už dobrovolně, či vynuceně). Jejich úspěch ve věci je proto z majetkového hlediska srovnatelný; majetkovou ztrátu tak utrpí každý z účastníků "pouze" ve vynaložených nákladech řízení. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že jde mnohdy o nemalé částky, zásadně však jejich vydání není možné klást k tíži kteréhokoli ze spoluvlastníků. Vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele ("žalobce"), do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka ("žalovaného") neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva; má-li jeho procesní obrana rozumný a přesvědčivý základ (a nespadá tak do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování), nelze její uplatnění klást takovému účastníku (spoluvlastníku) k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který učinil svobodnou volbu ve spoluvlastnictví nadále nesetrvávat.
36. Lze tak shrnout, že míra úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví je z majetkového hlediska srovnatelná, neboť v řízení v tomto ohledu objektivně není vítěze ani poraženého. Jinými slovy vyjádřeno, společná věc je buď rozdělena a její části jsou jednotlivým vlastníkům přikázány do výlučného vlastnictví, nebo je celá věc přikázána do výlučného vlastnictví jen jednoho z nich a poté soud ostatním spoluvlastníkům stanoví odpovídající finanční náhradu, anebo je věc prodána ve veřejné dražbě a finanční náhrada je rozdělena mezi spoluvlastníky. Slovy zákona lze na obou stranách (u všech spoluvlastníků) hovořit o částečném úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Zásadně je tak namístě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, na což pamatuje druhá z alternativ upravených v § 142 odst. 2 o. s. ř.
37. Ústavní soud uzavírá, že poměřování úspěšnosti (podle kritérií "klasického" sporného řízení) účastníků řízení o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je nepřiléhavé a neodpovídá jeho ústavněprávním, hmotněprávním ani procesním specifikům. Pro rozhodování o nákladech tohoto typu řízení se proto jako nejvhodnější jeví přiměřený postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř.: obecné soudy by měly zpravidla posoudit úspěch každého z účastníků zásadně jako částečný a vyslovit, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů právo. Ve skutečnosti je totiž shora zmíněné povaze těchto "sporných řízení" daleko bližší úprava obsažená v § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, týkající se řízení nesporných, podle které "nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu".
38. V odůvodněných - a spíše výjimečných - případech pak lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva; soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací. Šikanózním jednáním však není sama o sobě okolnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví.
39. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 (body 26 a 27), je úkolem soudů rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Na obecných soudech proto je, aby v konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis posoudily, na základě kterého zákonného ustanovení je třeba rozhodnout o nákladech řízení tak, aby bylo dosaženo spravedlivého a ústavně akceptovatelného rozhodnutí (v případě nezrušení spoluvlastnictví § 142 odst. 1 o. s. ř., jinak při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví § 142 odst. 2 či 3 o. s. ř.). V konkrétním případě pak může být rovněž nezbytné přihlédnout i k jeho širším okolnostem, včetně toho, že se například účastníci ohledně předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaký byl procesní postup a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou.
40. Nejvyšší soud formuloval pomocná kritéria individuálního posouzení vzniku práva na náhradu nákladů řízení (např. usnesení č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276 ze dne 5. 10. 2017) takto: "Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení." Přestože Ústavní soud přijatým stanoviskem konstatuje, že ústavně konformní výklad § 142 o. s. ř. vyžaduje, aby bylo na úspěch účastníků ve věci vypořádání zrušeného spoluvlastnictví nahlíženo v zásadě jako na částečný a žádnému z účastníků zpravidla nebyla náhrada nákladů řízení na úkor jiného přiznána, uvedené aspekty ovlivňující rozhodování soudce v konkrétní věci jsou z pohledu Ústavního soudu přiměřeně aplikovatelné i nadále.