III.
Vlastní odůvodnění stanoviska
13. Z právě uvedeného se podává, že přístup soudní praxe k rozhodování o nákladech řízení, v němž soud projednává žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví [pozn. Ústavního soudu: část třetí hlava II díl 4 oddíl 4 občanského zákoníku (dále též jen "o. z.") upravuje rovněž oddělení ze spoluvlastnictví a závěry obsažené v tomto stanovisku se proto přiměřeně vztahují i na tento právní institut, byť nebyl předmětem řízení, které předcházelo předložení stanoviska], je nejednotný; aplikace zásady úspěchu ve věci činí v daném typu řízení pro jeho specifika zjevné potíže. Zatímco rekapitulované nálezy sp. zn. II. ÚS 572/19, sp. zn. I. ÚS 262/20, sp. zn. IV. ÚS 404/22 a sp. zn. I. ÚS 3202/20 si zásadně neodporují, naznačené řešení vyžaduje překonání nálezů sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20 a ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou třetí senát Ústavního soudu neshledal ústavně konformní.
14. Ústavní soud si je vědom okolnosti, že mu nepřísluší sjednocování výkladu podústavního práva a v oblasti občanského soudního řízení tento úkol náleží primárně Nejvyššímu soudu [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 151/2002 Sb.]. V tomto případě však ke sjednocení výkladu podústavního práva přistoupil, a to ze dvou důvodů.
15. Předně, nelze očekávat, že se Nejvyšší soud v nejbližší budoucnosti bude vzhledem k současné zákonné úpravě [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] judikaturně vyjadřovat k otázkám nákladů řízení. Navíc platí, že ve "sporech" o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jde s ohledem na hodnotu předmětu řízení při nákladovém rozhodování často o vysoké částky, které jsou způsobilé zasáhnout vlastnické právo účastníků řízení [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Kromě toho, otázka nákladů řízení může mít v konkrétním případě velký význam rovněž z hlediska základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to i v apriorním smyslu, jelikož racionální potenciální účastník řízení si velmi dobře zváží očekávatelné transakční náklady spojené s každým řízením a podle toho přizpůsobí svůj procesní postup.
16. Nelze navíc přehlédnout, že "nákladová rozhodovací nejednota" v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (a nejen v nich) je do značné míry způsobena nečinností Ministerstva spravedlnosti, které dlouhodobě porušuje svoji zákonnou povinnost vyplývající z § 374a písm. c) o. s. ř. a nestanoví vyhláškou paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení. Takzvaná přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, zavedla do civilního řízení důležitý princip, jehož hlavním smyslem je zkrácení délky řízení a zjednodušení výpočtů výše náhrady nákladů řízení, a to princip paušalizace nákladů řízení. Uvedená přísudková vyhláška byla Ústavním soudem zrušena nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), tedy před více než deseti lety, přesto ministerstvo dodnes nevydalo vyhlášku novou. Důvodem pro zrušení ovšem nebyly výhrady Ústavního soudu k principu paušalizace nákladů řízení, ale rozpor mezi náročností sporu a výší paušální náhrady nákladů právního zastoupení v tzv. bagatelních sporech zahájených formulářovými žalobami. Účastníci řízení se tedy soudí v provizorním režimu, jde-li o nákladové rozhodování, v němž se podpůrně používá pro složité výpočty vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, což s sebou přináší nejednotu soudní praxe a nejistotu oslabující legitimní očekávání účastníků. Princip paušalizace nákladů řízení Ústavní soud považuje za přínosný a ve svém důsledku mající pozitivní vliv na zamezení průtahům v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny); na rozdíl od uvedeného provizoria a stanovení výše nákladů právního zastoupení podle nevhodného předpisu a odvíjejícího se od počtu provedených úkonů právní služby, což může mít naopak negativní vliv na délku řízení.
17. Konečně, Ústavní soud vnímá potřebu přijetí sjednocovacího stanoviska rovněž proto, neboť (jak je poukázáno shora) byla to právě jeho vlastní nejednotná nálezová judikatura, která zapříčinila rozkolísanost rozhodovací praxe některých obecných soudů. Je proto v zájmu právní jistoty, předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků daného typu řízení [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] žádoucí přijmout k předložené otázce plenární stanovisko a nastínit ústavně konformní výklad principu úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. v tomto specifickém typu řízení, a to tak, aby plně respektoval kautely obsažené ve zmiňovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.