II.
Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu a obecných soudů
4. Obecnými soudy je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přistupováno rozdílně k hodnocení kritéria úspěchu ve věci jako základního zákonného pravidla pro rozhodování o nákladech sporného řízení (viz § 142 o. s. ř.). Často je totiž výrok nalézacího soudu změněn odvolacím soudem, aniž by zároveň odvolací soudy rozhodovaly shodně a korigovaly rozkolísanou (či nesprávnou) praxi soudů nalézacích (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1637/09 ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 356/11 ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 738/14 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2421/16 ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2198/18 ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 697/18 ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 443/19 ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 4109/19 ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2612/22 ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 237/23 ze dne 11. 4. 2023 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 716/23 ze dne 11. 4. 2023). Při nákladovém rozhodování se v řízeních s touto specifickou povahou objevují dva různé přístupy:
A. Soud přiznává úspěch ve věci a plnou náhradu nákladů řízení žalobci, neboť vyhověl jeho návrhu na zrušení spoluvlastnictví i na způsob jeho vypořádání (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1637/09, sp. zn. III. ÚS 356/11, sp. zn. I. ÚS 2198/18, sp. zn. III. ÚS 697/18, sp. zn. III. ÚS 443/19, sp. zn. III. ÚS 4109/19, dále také usnesení sp. zn. I. ÚS 1979/16 ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 2345/17 ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 1099/20 ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 561/20 ze dne 31. 3. 2020 či sp. zn. II. ÚS 2469/21 ze dne 24. 1. 2023), případně hodnotí, jak byli účastníci řízení úspěšní se svým návrhem na způsob vypořádání spoluvlastnictví (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3011/18 ze dne 19. 11. 2019).
B. Soud rozhodne, že úspěch účastníků ve věci byl stejný, a proto nepřizná právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (znovu usnesení sp. zn. III. ÚS 1637/09, sp. zn. III. ÚS 356/11, sp. zn. I. ÚS 2198/18, sp. zn. III. ÚS 697/18, sp. zn. III. ÚS 443/19, sp. zn. III. ÚS 4109/19, dále usnesení sp. zn. II. ÚS 439/14 ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 738/14, sp. zn. II. ÚS 2530/15 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 4135/17 ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2399/18 ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 10/20 ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 237/23 ze dne 11. 4. 2023 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 716/23 ze dne 11. 4. 2023); rovnocenný poměr úspěchu ve věci bývá odůvodňován různě, většinově jej obecné soudy nepovažují za obecně způsobený povahou iudicii duplicis (a contrario např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2421/16 či sp. zn. III. ÚS 697/18) a v úvahu berou další rozhodující skutečnosti - např. přihlížejí k tomu, že žalovaný se zrušením i způsobem vypořádání souhlasil (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 439/14) nebo že soud spoluvlastnictví sice zrušil, avšak vypořádal jinak, než bylo žalobcem navrhováno (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1308/19 ze dne 21. 5. 2019) - takové odůvodnění v zásadě koresponduje spíše výchozímu principu ad A.
5. Judikatura Nejvyššího soudu jako vrcholného justičního orgánu sjednocujícího praxi v době, kdy nebylo dovolání proti výrokům o nákladech řízení ze zákona vyloučeno [naposledy před účinností § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.], byla postavena na premise, že je vhodné postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř., v odůvodněných případech eventuálně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., vycházejíc již ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 8/72 ze dne 8. 3. 1973, které je vzhledem k nezměněné právní úpravě stále aplikováno. V intencích daného řízení to znamená, že zruší-li soud k návrhu žalobce podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o nákladech řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch ve věci v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podat také, tedy že jde o tzv. iudicium duplex (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 245/2014 ze dne 26. 3. 2014; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud rovněž nabádal obecné soudy k tomu, aby při hodnocení úspěchu ve věci vycházely z toho, k jaké sporné skutečnosti bylo směřováno dokazování a jak byl spor řešen v rozhodnutí (např. usnesení č. j. 22 Cdo 1523/2017-288 ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 ze dne 27. 10. 2015 či usnesení sp. zn. 22 Cdo 2767/2017 ze dne 26. 7. 2017). Uvedená východiska byla, jak je patrno z předcházejícího přehledu, více či méně respektována, často s odkazem na individuální okolnosti souzené věci.
6. Ústavní soud se od popsané rozhodovací praxe zprvu distancoval s obvyklou zdrženlivostí k problematice nákladů řízení (viz výše uvedený přehled souvisejících usnesení) a s odůvodněním, že obecné soudy při výkladu a aplikaci zákonných ustanovení (zejména § 142, 143 a 150 o. s. ř.) nevybočují z obecných výkladových standardů a nedopouštějí se zakázané a nepředvídatelné interpretační libovůle, se do meritorního přezkumu nepouštěl. Za dobu své existence se k rozhodování o nákladech popsaného řízení s povahou iudicii duplicis meritorně vyjádřil dosud šestkrát, a to v již výše zmíněných nálezech sp. zn. I. ÚS 1441/11, sp. zn. II. ÚS 572/19, sp. zn. III. ÚS 186/20, sp. zn. I. ÚS 262/20, sp. zn. I. ÚS 3202/20 a sp. zn. IV. ÚS 404/22; vždy v zájmu zachování právní jistoty v době, kdy byl přezkum rozhodování o nákladech řízení z působnosti Nejvyššího soudu vyňat.
7. Podkladovým řízením předcházejícím vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 bylo vypořádání společného jmění manželů; jeho závěry jsou však plně aplikovatelné i na řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jak je v nálezu výslovně uvedeno. Ústavní soud zde kritizoval praxi obecných soudů, které vytvořily pro daný typ řízení pravidlo, že "úspěšnému" účastníku nepřiznávají právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. (tzv. moderačního nákladového práva soudu). Ústavní soud zde jednoznačně uvedl, že "základním pravidlem pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci". Podle Ústavního soudu je občanský soudní řád vystavěn (a v tomto duchu musí být vykládán) tak, že výchozím principem pro nákladové rozhodování ve sporném řízení je pravidlo úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř., z něhož je v individuálních případech (nikoli typově pro některé druhy řízení) za splnění zákonných podmínek (§ 143, 150 o. s. ř.) možno učinit výjimky (podobně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2860/2017-34 ze dne 2. 8. 2017); nelze však obracet vztah výjimky a pravidla.
8. Po téměř deseti letech vydal Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 572/19, v němž formuloval v reakci na rozhodování obecných soudů, vedené judikaturou Nejvyššího soudu, následující nosnou myšlenku: "Rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny." V právě citovaném nálezu se Ústavní soud vymezil vůči rozhodovací praxi obecných soudů z pohledu ústavněprávního, aplikaci zákonné úpravy v souladu s formulovaným východiskem však ponechal na obecných soudech a bližší vodítko k ústavně konformnímu výkladu zákona neposkytl, což působí v obecné justici i nadále výkladové problémy - (mj.) proto Ústavní soud přijímá toto stanovisko.
9. Nálezem sp. zn. III. ÚS 186/20 Ústavní soud zamítl ústavní stížnost spoluvlastnice, jíž byla v podobném řízení uložena povinnost nahradit "protistraně" náklady řízení; své odůvodnění opřel třetí senát o závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, který dosud nebyl překonán postupem podle § 13 nebo 23 zákona o Ústavním soudu a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jemuž primárně přísluší výklad podústavních předpisů. Z něj podle třetího senátu vyplývá (bod 15), že "základním pravidlem rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci podle § 142 občanského soudního řádu, a to i v řízeních, která mají povahu iudicii duplicis, včetně řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud soudy v tomto typu řízení promítnou jeho údajná specifika natolik, že přisouzení náhrady nákladů dle § 142 občanského soudního řádu bude výjimkou, učiní tak podle citovaného nálezu bez opory v zákoně a poruší právo účastníků na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny".
10. Následoval ovšem nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 (kterému v tomto řízení předcházel neúspěšný pokus o přijetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu), v němž I. senát poukázal na specifickou povahu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a dospěl k závěru, že "za ústavně konformní východisko [považuje Ústavní soud] při rozhodování o nákladech řízení, jímž bylo vypořádáno zrušené spoluvlastnictví, spatřovat u obou stran (u všech spoluvlastníků) částečný úspěch ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Zásadně je namístě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, na což pamatuje druhá z alternativ upravených v § 142 odst. 2 o. s. ř.; poměrné rozdělování nákladů řízení zde z právě vyložené povahy věci nemá smysl, stejně jako je v dané fázi řízení již vyloučeno hledat na straně kteréhokoli účastníka plný úspěch ve věci a aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř.".
11. K tomuto názoru, zohledňujícímu jistá specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které je svojí povahou iudicium duplex, se pak přiklonil i nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22, v němž se uvádí, že "výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva. V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníku řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu". Rovněž nález sp. zn. I. ÚS 3202/20 ze dne 2. 11. 2021 shrnuje, že "vzhledem k takto výjimečnému postavení účastníků řízení není snadné rozhodnout o náhradě nákladů soudního řízení, neboť není zřejmé, která strana vlastně 'vyhrála' a která 'prohrála'. Jinými slovy řečeno, v obdobných případech nelze bez dalšího aplikovat zásadu úspěchu ve věci".
12. Jak je patrno, v rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto typech sporů panuje nejednota, která zapříčiňuje, že účastníci řízení nemohou předvídat, jak o ní soud rozhodne, což má i silný ústavněprávní rozměr. Vzhledem k dosud popsanému vývoji judikatury a nejednotě judikatury je proto dána potřeba prostřednictvím plenárního stanoviska přijatého podle § 23 zákona o Ústavním soudu, který svojí nálezovou judikaturou k nejednotě přispěl, sjednotit výklad v otázce rozhodování o nákladech řízení, která jsou svojí povahou specifická a právní teorie je označuje jako řízení iudicium duplex.