VI.B.
Namítané porušení zásady rovnosti v právech (čl. 1 Listiny)
38. Ústavní soud považuje za nepřípadnou rovněž argumentaci navrhovatelů, v níž namítají rozpor napadeného ustanovení s principem rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, neboť srovnávají způsoby a výši odměňování znalců za znalecké posudky s některými dalšími subjekty zúčastňujícími se soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, konkrétně se soudci, advokáty a státními zástupci. Ústavní soud ve své judikatuře při posouzení ústavnosti napadené právní úpravy z hlediska případného porušení principu rovnosti a také zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) zdůraznil, že "uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci mezi nejméně dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení (srov. též citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Zatímco zpravidla není těžké stanovit, zda právní úprava zachází se dvěma situacemi rozdílně nebo stejně, zcela klíčovým krokem pro aplikaci všeobecné zásady rovnosti je stanovit, zda jsou dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, vskutku srovnatelné, tedy zda jsou relevantně podobné. To si vyžaduje analýzu opírající se o kritérium relevance" [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 50/06 ze dne 20. 11. 2007 (N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.)]. Zatímco ve složitých případech aplikace práva vymezení či určení skupiny osob, které lze z hlediska zachování principu rovnosti srovnávat, patří k nejobtížnějším úkolům při aplikaci tohoto principu, neboť posouzení srovnatelnosti, a tedy nalezení kritéria relevance v sobě nezbytně zahrnuje hodnotový úsudek, který předpokládá pochopení smyslu a účelu přezkoumávané právní úpravy, v jednoduchých případech, kdy je srovnatelnost (nebo naopak nesrovnatelnost) bez dalšího patrná, se Ústavní soud blíže těmito otázkami nezabývá.
39. Uvedené dle názoru Ústavního soudu plně dopadá i na navrhovateli předkládané srovnání ve způsobu odměňování znalců a ostatních subjektů zúčastňujících se soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, neboť jimi uvádění soudci, advokáti či státní zástupci mají (nejen) v těchto řízeních zcela zjevně odlišné pozice i funkce, čemuž také obecně odpovídá charakter a obsah zákonné, či dokonce ústavní úpravy jejich postavení a činnosti, včetně způsobu odměňování. Z čistě procesního hlediska nahlíženo ostatně znalci (podobně jako zapisovatelé či tlumočníci) nejsou ani účastníky (popř. stranami), ani vedlejšími účastníky těchto řízení či jejich zástupci, nýbrž "pouze" osobami zúčastněnými na řízení. Jedná se tak o zcela zjevně nesrovnatelné subjekty, přičemž ani navrhovateli uváděné "paralely" mezi činností soudce a znalce, na jehož činnost jsou rovněž "kladeny požadavky odbornosti, nestrannosti a nezaujatosti", tento závěr zdaleka zvrátit nemohou. Tím spíše, že rovněž tyto požadavky na činnost soudců a znalců mají zcela jiný charakter a obsah, což se projevuje kupříkladu již u předpokladů vymezených v zákonech pro vznik těchto funkcí a také v tom, že soudci - na rozdíl od znalců - nesmí vykonávat žádnou jinou výdělečnou činnost s některými úzce vymezenými výjimkami [§ 85 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 192/2003 Sb.]. Navrhovatelé naopak zcela pomíjejí další ze subjektů zúčastňujících se těchto řízení před orgány veřejné moci, a to osoby svědků, a způsob úhrady jejich nákladů (tzv. svědečné), jejichž postavení v řízení je, s jistou dávkou zjednodušení, mnohem více srovnatelné s postavením znalců, než je tomu u soudců, advokátů či státních zástupců.
40. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby se nadále podrobněji zabýval argumentací navrhovatelů, pokud protiústavnost napadeného ustanovení spatřují v porušení principu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, neboť takový závěr ze srovnání způsobu odměňování znalců a soudců, advokátů či státních zástupců dovodit nelze.