VI.A.
Namítané porušení práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) a zákazu nucených prací (čl. 9 odst. 1 Listiny)
24. Navrhovatelé ve svém návrhu zdůrazňují, že znalecká činnost je podnikatelskou činností ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku [nikoliv však živnostenským podnikáním ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů], kterou mohou vykonávat znalci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků vedeného Ministerstvem spravedlnosti. Uvedené nicméně bezesporu platí pouze pro jeden segment znalecké činnosti, kdy znalci svou činnost poskytují v ryze soukromoprávních oblastech (např. oceňování nemovitostí za účelem stanovení jejich hodnoty při prodeji či za účelem sjednání hypotečního úvěru atp.), přičemž způsob jejich odměňování se zde řídí výhradně smluvními podmínkami mezi subjekty daného vztahu, tzn. mezi znalcem a osobou, která znalecký posudek objednala. Vedle toho je ovšem třeba klást důraz i na druhý segment znalecké činnosti, tj. zpracování znaleckých posudků vyžádaných orgány veřejné moci za účelem jejich provedení coby důkazního prostředku v soudním či jiném řízení před orgánem veřejné moci. Tento segment znalecké činnosti naopak nelze považovat za ryze podnikatelskou činnost ve výše uvedeném smyslu, která je výhradně normována právními předpisy soukromoprávní povahy a je vykonávána za účelem zisku, jelikož znalec - na rozdíl od podnikatele - nenese riziko podnikání a do odměny, kterou za svoji činnost dostává, se nepromítají vynaložené náklady (ty dostává zvlášť). Jedná se tedy o činnost ve "veřejném zájmu" pro účely řízení před orgány veřejné moci. Tomu ostatně odpovídá i způsob a povaha její právní regulace (včetně odměňování) obsažené zejména v zákoně o znalcích a tlumočnících a jej provádějících právních předpisech. V minulosti dokonce právní úprava týkající se znalecké (i tlumočnické) činnosti, obsažená kupříkladu v zákoně č. 167/1949 Sb., o stálých přísežných znalcích a tlumočnících, výkon znalecké činnosti označovala veřejnoprávním pojmem "znalecký úřad", jenž zřetelně poukazuje na úzké sepětí znalecké činnosti s výkonem veřejné moci a její důsledné odlišení od činnosti podnikatelské.
25. Navrhovatelé nicméně ve svém návrhu výše uvedené rozdělení směšují, když se sice ve své argumentaci na straně jedné soustředí právě na ten segment znalecké činnosti, za niž jsou odměňováni ze strany orgánů veřejné moci, a to způsobem předvídaným v zákoně o znalcích a tlumočnících a předmětné vyhlášce a v ní obsaženém napadeném ustanovení, na straně druhé ovšem namítají, že dochází k "úplnému popření práva znalců na podnikání" ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny či významnému "ztížení podmínek umožňujících znalcům reálně usilovat o zisk ze své podnikatelské činnosti", a to právě v důsledku napadené právní úpravy, která ovšem reguluje výhradně jejich odměňování při výkonu znalecké činnosti vyžádané ze strany orgánů veřejné moci, tj. pouze jeden z výše uvedených segmentů jejich činnosti, nikoliv znaleckou činnost jako celek. Ústavní soud proto takovému tvrzení v žádném případě nemůže přisvědčit, neboť navrhovatelé v něm zcela pomíjí právě i onen druhý, výše uvedený segment znalecké činnosti coby činnosti podnikatelské (ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku), byť na něj paradoxně sami poukazují, která ovšem napadenou právní úpravou regulována není. Nadto nelze odhlédnout od obecně známé skutečnosti, že v praxi je zcela ojedinělé (s výjimkou vybraných znaleckých ústavů), že by daný znalec svou znaleckou činnost vykonával jako svou hlavní a jedinou podnikatelskou (výdělečnou) činnost. Spíše je častým jevem, že se jedná o činnost toliko vedlejší (doplňkovou), kdy daná osoba je v seznamu znalců zapsána zejména pro své praktické zkušenosti, znalosti a výsledky, jichž v rámci výkonu své hlavní činnosti v daném oboru, odvětví a specializaci doposud dosáhla (kupříkladu znalci z oboru lékařství).
26. Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatelé svou argumentací obsaženou v návrhu zpochybňují především (s výše uvedenou výjimkou) právní úpravu odměňování znalců při výkonu jejich znalecké činnosti ve "veřejném zájmu", tj. pro účely řízení před orgány veřejné moci, obsaženou v zákoně o znalcích a tlumočnících a předmětné vyhlášce a v ní obsaženém napadeném ustanovení.
27. Zákon o znalcích a tlumočnících v ustanovení § 17 znalcům přiznává za podání znaleckého posudku právo "na odměnu", která se stanoví "podle množství účelně vynaložené práce", přičemž se "může přiměřeně krátit, jestliže úkon nebyl proveden řádně nebo ve stanovené lhůtě". Konkrétní způsob určení výše takové odměny pak zákon přenechává prováděcímu předpisu, tj. předmětné vyhlášce, a tedy napadenému ustanovení, a to pouze v případech, kdy je znalecký posudek zadán "orgánem veřejné moci" (v ostatních případech "řídí se smlouvou mezi znalcem a osobou, která znalecký posudek objednala"). Z obsahu napadeného ustanovení pak vyplývá, že samotná odměna se pohybuje v různé sazbě (v rozmezí od 100 do 350 Kč za hodinu práce) a klíčové kritérium jejího určení představuje "náročnost a míra odborných znalostí" potřebných k vypracování znaleckého posudku. Vedle toho ovšem předmětná vyhláška obsahuje i další zvláštní pravidla pro moderaci výše této odměny ve specifických případech, přičemž, jak vyplývá i z vyjádření Ministerstva spravedlnosti, jejich kombinací se tak hypoteticky může rozmezí hodinové sazby odměny pohybovat od 80 Kč (podle ustanovení § 16 ve spojení s § 21) do 630 Kč (podle ustanovení § 16 ve spojení s § 20 odst. 4). O stanovení sazby odměny pak na základě vlastního uvážení (v mezích této úpravy) a s ohledem na konkrétní okolnosti rozhoduje příslušný orgán veřejné moci, proti jehož rozhodnutí, a tedy konkrétní výši odměny se ovšem znalec může bránit podáním příslušných procesních prostředků, včetně ústavní stížnosti (jako prostředku ultima ratio) k Ústavnímu soudu [srov. např. nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 31. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169)]. Nadto je třeba zdůraznit, že dle zákona o znalcích a tlumočnících má znalec v případě zpracování znaleckého posudku vedle odměny rovněž nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem (zejména hotové výdaje ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona, cestovní výdaje, náhradu ušlého výdělku při předvolání k orgánu veřejné moci, náklady, které znalec uhradil podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona, věcné náklady a náklady spojené s přibráním pracovníků pro pomocné práce dle ustanovení § 18 zákona). Orgánem veřejné moci přiznaná odměna tak zdaleka neznamená jedinou částku, která je příslušnému znalci v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku hrazena.
28. V tomto ohledu se tak tvrzení navrhovatelů, že přiznanou odměnou "nejsou kryty ani vlastní výdaje na vypracování znaleckého posudku, a to ani tehdy, je-li účtována a přiznána sazba v nejvyšší hladině," jeví jako (přinejmenším) značně nepřesné a do jisté míry ne zcela odrážející realitu. Ústavní soud se zde naopak ztotožňuje s názorem Ministerstva spravedlnosti, že "stanovená odměna společně s nárokem na náhradu vynaložených výdajů jistě překračuje hranici pouhého pokrytí nákladů a přináší znalci (...) zisk", jehož dosažení je sice (ve smyslu závěrů z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13) "smyslem podnikání", nicméně z ústavně zaručeného práva podnikat zdaleka neplyne "právo mít zisk", nýbrž stát je "pouze" povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům reálně usilovat o jeho dosažení. Ústavnímu soudu ovšem nepřísluší hodnotit, zda se jedná o zisk dostatečný či "podhodnocený", a proto se nemůže ztotožnit s navrhovateli, pokud v samotné skutečnosti, že je tento zisk znalců údajně "podhodnocený", spatřují porušení práva znalců podnikat zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho se domáhají zrušení napadeného ustanovení, které stanovením sazby odměny za znaleckou činnost výši tohoto zisku do značné míry determinuje.
29. Z uvedených důvodů je proto za irelevantní třeba označit tu část argumentace navrhovatelů, na jejímž základě (s oporou v množství statistických údajů zohledňujících řadu ekonomických hledisek a také v závěrech z komparativní analýzy odměn znalců za znalecké posudky v právních úpravách vybraných států) se své tvrzení ohledně "podhodnocení" sazeb odměn znalců v napadeném ustanovení snaží prokázat. Ústavní soud totiž v řízení o kontrole norem přezkum ústavnosti (souladu s ústavním pořádkem) napadené právní úpravy z důvodu namítaného porušení (omezení) základního práva sociální či hospodářské povahy, podřazeného pod čl. 41 odst. 1 Listiny, jako je tomu v případě nyní projednávaného návrhu, provádí výhradně na základě ústavněprávních kritérií a hledisek zcela odlišných, od těch která uvádějí navrhovatelé ve svém návrhu a která se jeví být relevantní spíše pro přípravu (či projednávání již předloženého návrhu) změny stávající úpravy a která by mohla sloužit spíše jako podpůrný argument pro případné zvýšení sazby odměn za znalecké posudky.
30. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že již samotné Ministerstvo spravedlnosti, jak vyplývá z výše rekapitulovaného vyjádření, v současné době "ve spolupráci se skupinou odborníků sdruženou do Komise Ministerstva spravedlnosti pro znalectví intenzivně pracuje" na návrhu nové právní úpravy týkající se činnosti znalců, tlumočníků i překladatelů (tedy i jejich odměňování), jejíž příprava byla zahrnuta i do Plánu legislativních prací vlády pro rok 2014, schváleného usnesením vlády ze dne 12. 3. 2014, byť následně přesunuta do roku 2015, a na jejíž finální podobě (včetně úpravy způsobu a výše odměňování znalců) se tedy navrhovatelé, pokud bude skutečně v dohledné době předložena ke schválení Parlamentu České Republiky, budou moci svými připomínkami aktivně podílet.
31. Úloha Ústavního soudu přitom v řízení o kontrole norem spočívá toliko v posouzení, zda napadená právní úprava, v nyní projednávaném případě stanovující způsob určení a výši sazeb odměn za znalecké posudky přiznávaných ze strany orgánů veřejné moci, je v souladu s ústavním pořádkem, a to na základě níže rozvedených hledisek a kritérií, která odrážejí konkrétní povahu základního práva či ústavního principu, s nimiž má být napadená právní úprava v rozporu.
32. Pokud navrhovatelé namítají rozpor s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, je třeba nejprve uvést, že samotného práva podnikat se může jednotlivec ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Jak Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, v důsledku toho má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, leč ani ta není absolutní. Ve svém uvážení je totiž zákonodárce vázán především čl. 4 odst. 4 Listiny, který brání tomu, aby se omezení základního práva podnikat dotýkalo samotné jeho podstaty a smyslu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.), část VIII písm. H; či citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13], Rovněž je však povinen respektovat zásadu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, resp. čl. 3 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.)].
33. Při posouzení souladu napadené právní úpravy s právem podnikat, jež má povahu práva hospodářského, Ústavní soud postupuje obdobně jako v případě práv sociálních, k jejichž přezkumu byl v dosavadní judikatuře konstruován a rozvinut tzv. test rozumnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne 5. 10. 2006 (N 181/43 SbNU 57; 16/2007 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (viz výše) či sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48], v jehož prvních dvou krocích vymezuje podstatu a smysl hospodářského nebo sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu, a následně hodnotí, zda se napadená právní úprava nedotýká samotné existence hospodářského nebo sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu. Dospěje-li zde Ústavní soud k závěru, že napadená právní úprava se dotýká samotné existence některého z těchto práv nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu, posoudí přípustnost zásahu do tohoto práva v rámci testu proporcionality, přičemž nebude-li splněna některá z jeho podmínek, Ústavní soud konstatuje nesoulad s ústavním pořádkem.
34. Navrhovatelé jsou toho názoru, že napadené ustanovení a jím zakotvená právní úprava výše sazby odměn za znalecké posudky nejen, že nenaplňuje zmíněný druhý krok tzv. testu rozumnosti, ale současně neobstojí ani v testu proporcionality, neboť není vůbec způsobilá dosáhnout sledovaného legitimního cíle. Ústavní soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Jak upozorňuje i Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření, k otázce ústavnosti napadeného ustanovení z hlediska možného porušení základních práv zaručených čl. 26 odst. 1 a čl. 28 Listiny se Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169), nicméně pouze okrajově v souvislosti s podanou ústavní stížností, kdy stěžovatel "ponechal Ústavnímu soudu ke zvážení možnost zrušení § 16 vyhlášky", a proto Ústavní soud v daném případě nepostupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., který by v případě meritorního přezkumu takového návrhu činil nyní projednávaný návrh na zrušení napadeného ustanovení nepřípustným pro překážku věci rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že "nemohl přesvědčivě dospět k závěru o protiústavnosti § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., jak jej k tomu stěžovatel pobídl, neboť ústavní konformitu tohoto ustanovení není možno hodnotit toliko v intencích doby, po kterou výše odměn zůstává neupravena (nezvýšena), jak je o tom přesvědčen stěžovatel. Nelze totiž opomenout, že práv uvedených v čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů (a na jejich základě vydaných podzákonných normativních právních aktů), které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). To ve výsledku znamená, že k jejich porušení by ze strany toho kterého právotvůrce mohlo dojít jen v důsledku takové právní úpravy, která by je zcela negovala, anebo by jejich smysl výrazným způsobem popřela, kupříkladu stanovením odměn v extrémně nepřiměřené výši. O takový případ se ovšem u ustanovení § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb. nejedná".
35. Jak bylo výše rekapitulováno, navrhovatelé ve svém návrhu předestřeli argumentaci, jejíž ústavněprávní dimenze se snažili docílit zejména obsáhlou citací z judikatury Ústavního soudu, která je sice relevantní z hlediska obecných závěrů ohledně způsobu přezkumu zásahu do (omezení) základních práv sociální či hospodářské povahy vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny, ovšem dílčí závěry z citovaných nálezů derogujících přezkoumávanou právní úpravu na nyní projednávaný případ zdaleka přenositelné nejsou. Ústavní soud se proto, navzdory této argumentaci, od svého dříve vysloveného závěru nehodlá odchýlit, neboť (s ohledem na výše uvedené) právní úpravu obsaženou v napadeném ustanovení nepovažuje za takovou, která by zcela negovala, anebo by přinejmenším výrazným způsobem popírala smysl práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny, či dokonce porušovala zákaz nucených prací zakotvený v čl. 9 odst. 1 Listiny. Tím méně se pak může napadené ustanovení a jím zakotvená právní úprava výše sazby odměn za znalecké posudky nacházet v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť projevem garance zde zakotveného principu demokratického právního státu (a to v jeho formálním i materiálním smyslu), založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, v žádném případě nemůže být způsob (či dokonce konkrétní výše) "důstojného odměňování jeho intelektuální elity", který nelze považovat za aspekt, na němž jsou vystavěny ústavní základy fungování demokratického právního státu, jak se domnívají navrhovatelé.
36. Jak ostatně Ústavní soud již zdůraznil výše, samotná povaha znalecké činnosti vykonávané pro orgány veřejné moci představuje svojí podstatou činnost ve veřejném zájmu, a je proto chybné ji interpretovat jen jako jakoukoliv jinou podnikatelskou činnost, jejímž primárním účelem je dosažení zisku. Jinak řečeno, v případě takto specifické činnosti, jako je činnost znalce, by se o protiústavnosti nepřiměřeně nízké odměny za znalecký posudek dalo daleko případněji uvažovat v kontextu čl. 26 odst. 3 věty první Listiny (právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací), a nikoliv ve vztahu k právu podnikat podle odstavce 1 stejného článku. Tato protiústavnost by však byla založena teprve tehdy, pokud by z dané činnosti neplynul vůbec žádný zisk, případně jestliže by určitý minimální zisk i dán byl, nicméně byla by současně stanovena např. povinnost zpracovávat znalecké posudky osobami s určitou specializací, což však ani v jednom ze zmíněných příkladů neplatí. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, určitý zisk (nad rámec vynaložených nákladů) zaručuje i stávající právní úprava a nikdo nesmí být k zařazení mezi znalce nucen. Naopak, jmenování znalcem je třeba vnímat i jako jakési potvrzení odbornosti a ocenění schopností dané osoby, což je okolnost, která se samozřejmě může pozitivně projevit i v její další profesní činnosti.
37. Nad tento rámec nicméně Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že v soudních řízeních dochází k průtahům i z důvodů na straně znalců, jichž v některých specializacích může být nedostatek či kteří nejsou dostatečně kvalitní či rychlí (srov. např. i stanovisko veřejné ochránkyně práv ze dne 3. 9. 2015, dostupné na http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/stiznosti-na-soudy-neubyva plynulost-rizeni-neni-zarucena), přičemž tyto průtahy mohou způsobovat dokonce i zásah do ústavně zaručeného práva na soudní rozhodnutí vydané v přiměřené lhůtě. Za průtahy způsobované v soudních řízeních z důvodů čekání na soudněznalecký posudek přitom odpovídá stát, a to včetně odpovědnosti finanční, a proto by mělo být prvotním zájmem exekutivy, zejména příslušného ministerstva, aby byly případné problémy v této oblasti náležitě řešeny. Tento zásadní problém průtahů v soudním řízení, který by mohl mít případně i ústavní rozměr, však navrhovatelé zcela opomíjejí a návrh směřují výlučně k finančním zájmům jednotlivých soudních znalců, nikoli k nápravě systému poškozujícího případně práva účastníků soudních řízení.