I.A.
Porušení práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny)
5. Navrhovatelé upozorňují na skutečnost, že znalecká činnost je ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku podnikáním, přičemž napadené ustanovení, které má dle navrhovatelů povahu cenové regulace [ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.)], tím, že určuje sazby a současně meze úhrad za poskytnuté znalecké služby, "podstatně ovlivňuje celkové podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních (sic!) služeb, a zasahuje tak do práva poskytovatelů podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V důsledku regulace jsou znalci ve stanovených případech povinni poskytovat své služby za odměnu limitovanou vyhláškou. Vyhláška tak významně dotváří podmínky a omezení výkonu práva na podnikání". Jak dle navrhovatelů konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), smyslem podnikání je dosažení zisku, byť z ústavně zaručeného práva podnikat neplyne právo mít zisk, nicméně stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům reálně usilovat o jeho dosažení. Dle názoru navrhovatelů, "ve vztahu ke znalcům to znamená nastavit rovné a spravedlivé podmínky honorování jejich služeb požadovaných od nich orgány veřejné moci".
6. Navrhovatelé dále ve svém návrhu, s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne 5. 10. 2006 (N 181/43 SbNU 57; 16/2007 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.)], poukazují na způsob přezkumu ústavnosti omezení základních práv sociální či hospodářské povahy, tedy i práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny ze strany Ústavního soudu, který tak činí za pomoci tzv. testu rozumnosti. Po jeho provedení pak dospívají k názoru, že stávající úprava výše sazeb odměn znalců zakotvená v napadeném ustanovení zasahuje do smyslu a podstaty jejich práva podnikat, zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny, byť jsou si vědomi toho, že k takovému hodnocení "nepostačuje pouhé zjištění, že znalci mají ztíženy podmínky pro dosažení zisku. Musela by reálně vzniknout situace, kdy stát na jedné straně formálně umožňuje podnikání v určité oblasti, na straně druhé však pro ně stanoví takové podmínky, které fakticky vylučují jeho smysl". Takový krajní stav dle navrhovatelů v nyní projednávaném případě nastal, případně "k němu v důsledku další nečinnosti ministerstva nezadržitelně spějeme". Uvedené tvrzení se navrhovatelé snaží prokázat výsledky výše zmíněného srovnání sazby odměn znalců s hodinovou sazbou u dalších profesí (právnických i neprávnických), z nichž vyplývá, že nastavení sazeb jejich odměny při poskytování znalecké činnosti orgánům veřejné moci "je značně podhodnoceno, nejsou jimi kryty ani vlastní výdaje na vypracování znaleckého posudku. A to ani tehdy, je-li účtována a přiznána sazba v nejvyšší hladině".
7. Uvedené zjištění je dle navrhovatelů zřetelně v rozporu se závěrem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), podle něhož "cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti". Navrhovatelé proto uzavírají, že stávající výše sazeb odměn znalců zakotvená v napadeném ustanovení nenaplňuje zmíněný druhý krok tzv. testu rozumnosti, neboť v praxi nastávají situace, kdy "odměna přiznaná znalci za posudky poskytované v rámci úředních řízení nebude pokrývat ani jen nezbytné náklady na jejich vypracování. To by v případě znalců, u nichž je výlučným či zásadním zdrojem příjmů příjem za posudky podané v rámci uvedených řízení, znamenalo dotovat podnikatelskou činnost z jiných zdrojů nebo takové podnikání ukončit. V případě ostatních by pokračování znamenalo dotovat činnost pro orgány veřejné moci z příjmů získaných ostatní znaleckou činností. Nejde o situaci (dle judikatury Ústavního soudu akceptovatelnou), kdy by příčinou vzniku ztráty byla vlastní podnikatelská rozhodnutí. Stát neřeší způsob kompenzace ztráty takto dotčených znalců".
8. Z toho důvodu navrhovatelé, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, ve svém návrhu podrobují napadené ustanovení testu proporcionality, přičemž jsou názoru, že současná podoba úpravy sazeb odměn znalců nepřiměřeně omezuje jejich právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), neboť není vůbec způsobilá dosáhnout sledovaného legitimního cíle. Za ten navrhovatelé považují jednak "právní jistotu účastníků řízení, na které je v řadě případů přenášena po skončení řízení povinnost odměnu za znalecký posudek hradit," a současně "zajištění práva na spravedlivý proces, když příliš vysoké náklady na znalecký posudek by mohly být bariérou přístupu k soudu", jednak "šetření veřejných prostředků tam, kde odměnu znalci hradí prostřednictvím svých organizačních složek stát". K prvně uvedenému navrhovatelé zdůrazňují, že "není navrhováno odstranění regulace jako takové, cílem navrhované derogace je zaktivizovat ministerstvo, aby valorizovalo základní sazbu. Z toho důvodu se navrhuje odložit vykonatelnost nálezu na dobu přiměřenou pro přijetí odpovídající novely. Právní jistota těch, kteří v konečném důsledku ponesou náklady odborného posouzení, tak nebude dotčena. Ministerstvu současně nic nebrání výši znalečného nastavit tak, aby byla pro účastníky řízení (potenciální plátce) únosná". Pokud by cílem napadené právní úpravy mělo být zamezení plýtvání s veřejnými prostředky, dle navrhovatelů zde platí jiný "ochranný mechanismus", kterým je skutečnost, že o výši znalečného rozhoduje orgán, který řízení vede. Znalec tedy předkládá vyúčtování za práci na znaleckém posudku a je na orgánu veřejné moci zhodnotit, zda je uplatněný nárok na znalečné po právu. A to jak z hlediska požadované hodinové sazby, tak i počtu účtovaných hodin potřebných ke zpracování. Dle navrhovatelů tak "není možné šetřit veřejné prostředky tím způsobem, že zájmy potřeby státu, resp. společnosti, budou částečně financovat znalci ze svých příjmů".