III. b)
Aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy z pohledu ratione temporis
12. Základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 Úmluvy zakládá každému jedinci v prvé řadě vůči státu nárok zdržet se všech zásahů do takto chráněné právní pozice; pokud k takovému protiprávnímu zásahu (přesto) dojde, vzniká mu nárok odstranit jeho následky a nastolit takový právní stav, aby byl v souladu s daným základním právem. Teprve v případě, že odstranění závadného stavu není představitelné nebo možné, jako třetí v pořadí připadá v úvahu nárok na odškodnění. Tento (sekundární) nárok lze přímo odvozovat od předmětného základního práva, přičemž jeho obsahem je náhrada veškeré materiální a imateriální újmy, která byla dotčené osobě předmětným zásahem způsobena. Tohoto subjektivního hmotného práva, výslovně zakotveného v čl. 5 odst. 5 Úmluvy, se lze dovolat u ESLP samostatně, jeho hlavní význam pak spočívá v tom, že v těch státech, kde není Úmluva "přímo použitelná", tyto zavazuje, aby přijaly takovou vnitrostátní právní úpravu, která s daným právem bude korespondovat.
13. Pokud jde o otázku časové působnosti Úmluvy, ustálená judikatura ESLP vychází z toho, že je nutno rozlišovat mezi trvající situací a jednorázovým aktem, jehož následky se eventuálně projevují i v současnosti. ESLP dále rozlišuje samotný zásah na straně jedné a neúspěch následně podaných prostředků nápravy takového zásahu na straně druhé s tím, že porušení práv zaručených Úmluvou je nutno odvozovat nikoli z odmítnutí státu napravit daný zásah, ale ze zásahu samotného; z hlediska časové působnosti je tudíž rozhodující okamžik či časový úsek, ve kterém k zásahu došlo, v opačném případě by došlo k porušení obecné právní zásady zákazu retroaktivity ve smyslu Vídeňské úmluvy; neexistuje přitom všeobecná povinnost státu napravit křivdy nebo újmy, které způsobil před ratifikací [viz rozsudek velkého senátu ze dne 8. 3. 2006 ve věci Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00; k protiprávnímu jednání státu v době značně vzdálené (nucené práce italských válečných zajatců - k deportaci došlo před 3. 9. 1953, kdy Úmluva vstoupila pro Německo v platnost) viz rozhodnutí ze dne 4. 9. 2007 ve věci Associazione Nazionale Reduci dalla Prigionia dall' Interna-mento e dalla Guerra di Liberazione a 275 dalších proti Německu, stížnost č. 45563/04 (dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-82292)].
14. Určitou výjimku z tohoto pravidla - nutno zdůraznit pro specifické případy porušení čl. 2 a 3 Úmluvy - představuje samostatná procesní povinnost vést účinné vyšetřování, kdy okamžik prvotního zásahu do předmětného základního práva nemusí být z daného hlediska určující. K tomu viz rozsudek velkého senátu ze dne 9. 4. 2009 ve věci Šilih proti Slovinsku, stížnost č. 71463/01; blíže k předpokladům odpovědnosti státu z hlediska času za dané porušení srov. také rozsudek velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowiec a ostatní proti Rusku (případ Katyň), stížnosti č. 55508/07 a č. 29520/09 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-127684), a tam citovanou judikaturu ESLP k problematice ratione temporis, a to včetně obdobného výkladu čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Výborem pro lidská práva v Ženevě. K tomu Ústavní soud pouze zdůrazňuje, že předmětem tohoto stanoviska není hodnocení zvláštností aplikace právě zmíněného čl. 9 odst. 5 tohoto paktu (k tomu blíže Nowak, M.: U. N. Convention on Civil and Political Rights. CCPR Commentary. 2. vyd., N. P. Engel, Kehl 2005, s. 237-240). Jinak ani tato zmíněná výjimka (vedení efektivního vyšetřování) nevedla ke zpochybnění zásady ratione temporis, jak byla výše předestřena, naopak tato zásada byla potvrzena. Konečně není bez významu, že stejné stanovisko v minulosti zaujal Ústavní soud i k možnosti aplikace Listiny na události, které se zběhly před její účinností [srov. nález ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], když dospěl k závěru, že stěží je možné dovozovat porušení čl. 11 odst. 4 Listiny v roce 1966, kdy součástí českého (československého) právního řádu vůbec nebyla.
15. Spornou otázkou v posuzovaném případě není, zda jde o výše zmíněnou "trvající situaci", neboť se zcela zjevně jednalo o jednorázový zásah státu do osobní svobody, jenž byl ukončen v 50. letech minulého století propuštěním stěžovatele z výkonu trestu. S ohledem na samostatnou povahu práva na odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy lze uvažovat o variantě, že byť porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy nastalo před rozhodným dnem, Úmluva je přesto aplikovatelná, neboť o odškodnění rozhodoval národní soud až po tomto dni. Tato varianta by mohla být (hypoteticky) opřena o úvahu, že Česká republika poté, co se stala smluvním státem, byla povinna přijmout adekvátní opatření k nápravě předmětného zásahu, eventuálně že sice takovou povinnost neměla, ale pokud tak učinila, a to v podobě zákona o soudní rehabilitaci, musí tato právní úprava reflektovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
16. Tak tomu ovšem být nemůže, a to i přes relativně autonomní povahu daného základního práva (viz výše). V obecné rovině se k povinnosti státu napravit nespravedlnost či újmu před ratifikací vyjádřil ESLP ve výše citovaném nálezu ve věci Blečić proti Chorvatsku negativně, když v bodu 81 uvedl, že platí, že ode dne ratifikace všechny činy a opomenutí státu musejí být v souladu s Úmluvou, která smluvním státům neukládá žádnou zvláštní povinnost napravit nespravedlnosti nebo újmy způsobené předtím, než ratifikovaly Úmluvu, protože jakýkoli jiný přístup by podkopal jak princip vyloučení zpětné působnosti, který zakotvuje smluvní právo, tak základní rozdíl mezi porušením a reparací, na němž je založeno právo odpovědnosti států [while it is true that from the ratification date onwards all of the State's acts and omissions must conform to the Convention (see Yađci and Sargin v. Turkey, 8 June 1995, § 40, Series A no. 319-A), the Convention imposes no specific obligation on the Contracting States to provide redress for wrongs or damage caused prior to that date (see Kopecký v. Slovakia [GC], no. 44912/98, § 38, ECHR 2004-IX). Any other approach would undermine both the principle of non-retroactivity in the law of treaties and the fundamental distinction between violation and reparation that underlies the law of State responsibility; dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-72688]. Obdobně toto stanovisko v obecné rovině (nejen pro restituce majetku) zdůraznil ESLP v rozsudku ze dne 8. 6. 2006 (stížnost č. 22860/02, věc Woś proti Polsku - odškodnění nucených prací), kdy konstatoval, že taková povinnost státu podle Úmluvy dodatečně nevzniká (there is no general obligation under the Convention for States to compensate wrongs inflicted in the past under the general cover of State authority, dostupné na: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-75719).
17. Jde-li konkrétně o odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, citované ustanovení vznik zmíněného nároku výslovně váže na porušení předchozích odstavců, resp. na porušení z nich plynoucí (primární) povinnosti státu. Nemohlo-li takové porušení nastat z důvodu, že příslušný mezinárodněprávní závazek Českou republiku ještě nevázal, pak nelze ani dovozovat porušení (sekundární) povinnosti. Pokud (přesto) Česká republika přijala zákon o soudní rehabilitaci, na základě kterého zrušila odsuzující rozhodnutí a stěžovatele odškodnila, jednala na základě vnitrostátního práva mimo rámec svých povinností ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a nelze jí ani vytýkat, že dané odškodnění neodpovídá později nastaveným "parametrům", které vyplývají z citovaného ustanovení. Jinak by nastal stav, kdy by se pozitivní krok smluvního státu nakonec obrátil - na poli mezinárodní odpovědnosti - proti němu samotnému v podobě zatížení, které nemohl v okamžiku ratifikace předvídat.
18. V této souvislosti je třeba podotknout, že v opačném případě by muselo platit, že např. vydáním restitučních zákonů vznikla odpovědnost České republiky za porušování vlastnických práv (které k jejich vydání vedlo) před účinností Úmluvy, resp. povinnost nápravy tohoto porušování formou vrácení majetku či finanční náhrady, a to bez ohledu na to, kdy k tomu došlo (tedy i před 25. únorem 1948 nebo v ještě vzdálenější minulosti). Nic takového ovšem z judikatury ESLP vyvodit nelze, neboť ta stojí na stanovisku (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2004 ve věci Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98), že čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě nemůže být vykládán tak, že smluvním státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy (viz k tomu přehled judikatury a závěry z toho vyvozované v práci Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 52-57, 1283-1285).
19. Právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 (a od něj odvozených rozhodnutích) stojí (toliko) na argumentu, že teprve od právní moci "rehabilitačního" rozsudku mohl stěžovatel žádat o odškodnění (nemajetkové újmy). Tuto skutečnost však s ohledem na výše uvedené důvody nelze pokládat z hlediska aspektu ratione temporis Úmluvy za relevantní. Pro něj má význam okamžik, kdy k zásahu státu došlo, tedy kdy stát porušil své závazky z čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy (viz výše sub 8), a nikoliv, kdy bylo rozhodnutí jeho orgánu, jež daný zásah způsobilo, zrušeno. Jiný závěr by ostatně vedl k tomu, že aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy by závisela na pozitivním rozhodnutí vnitrostátního soudu, a naopak ostatní případy, v nichž bylo vydáno rozhodnutí negativní či kde nebylo vydáno rozhodnutí žádné, by zůstaly mimo její dosah, byť by u obou skupin byl potenciál porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy stejný. Zrušení odsuzujícího rozsudku je tedy nutno považovat (pouze) za právní podmínku pro případné odškodnění národním soudem podle vnitrostátního práva. Jiný závěr bez výslovné opory v rozhodnutí demokratickými volbami legitimovaného zákonodárce by mohl mít - promítnut do jiných oblastí a časových období našich dějin - nedozírné následky, nehledě na to, že by tím docházelo k porušení rovnosti v porovnání s množstvím dalších osob, které se staly obětí protiprávního jednání minulých režimů na našem území.
20. Lze proto uzavřít, že stěžovatel by mohl žádat o odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jen pokud by mu (vůbec) nějaký nárok vznikl; je-li podmínkou vzniku nároku protiprávní jednání (porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy), nikoliv zrušení odsuzujícího rozsudku vnitrostátním soudem, tato prvně uvedená podmínka naplněna být nemohla, a to nikoliv materiálně (ratione materiae), ale z hlediska času (ratione temporis).