V.
Posouzení ústavnosti návrhem dotčených jednotlivých ustanovení
44. Na tomto základě Ústavní soud posoudil zbývající část návrhu v bodech označených jako II.b až II.g, a to jak z hlediska samotného napadeného ustanovení, tak z hlediska argumentace s tím spojené. Za základ vzal proto třetí petit návrhu s tím, že není v tomto případě podstatné, že navrhovatel v komplikovaných variantách nenavrhl zrušení i přechodného ustanovení čl. IV zákona č. 314/2008 Sb., neboť v případě vyhovění tomuto návrhu (zavedení funkčního období předsedy Nejvyššího správního soudu) by jednak ztratilo samo o sobě smysl, jednak netrpí vadami vytýkanými ostatním napadeným ustanovením, když problém čl. IV zákona č. 314/2008 Sb. spočíval jen v proceduře jeho přijetí (komplexní pozměňovací návrh).
45. Obecně Ústavní soud předesílá, že v rámci svého postavení se mohl zabývat pouze napadenými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a zákona č. 314/2008 Sb., nikoli množinou všech právních řešení postavení soudců a soudních funkcionářů na jedné straně a orgánů moci zákonodárné či zejména výkonné (prezident republiky, vláda, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo financí) na straně druhé. Role Ústavního soudu spočívá v posouzení napadených ustanovení, nikoli v rozvíjení úvah de lege ferenda a hledání vhodných legislativních řešení tam, kde k tomu zákonodárci dává ústavní pořádek prostor. Jsou-li proto možná jiná řešení na bázi soudcovské samosprávy, avšak Ústava taková řešení nepožaduje, není možné z tohoto pohledu hodnotit napadenou zákonnou úpravu ani ji proto napadat. Stejně tak nebylo možné vracet se k historickým souvislostem soudní správy ve vazbě na federativní uspořádání (neexistence federálního ministerstva spravedlnosti v československé federaci na rozdíl od většiny federací, a tím i jiná pozice Nejvyššího soudu mimo dosah republikových ministerstev spravedlnosti). Konečně je třeba zdůraznit, že navrhovatel svou argumentaci opírá o působení "negativního kumulativního efektu" (sub 29) jednotlivých ustanovení novely zákona o soudech a soudcích. Zásah do nezávislosti soudů spatřuje v provázanosti působení jednotlivých novelizovaných řešení. Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout, že tato jeho doktrína [zejména nálezy č. 64/2001 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113), č. 349/2002 Sb. (viz výše) a č. 318/2009 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009] může vést k posílení argumentační pozice navrhovatele tam, kde současně platí všechny jím namítané ústavní vady právní úpravy. V případě, že je váha jednotlivých namítaných vad u části napadených ustanovení zpochybněna, klesá tím i jejich dopad na jiná ustanovení, která pak mohou v testu ústavnosti obstát. Konečně musí Ústavní soud zdůraznit, že se musel omezit pouze na výtky směřované proti konkrétním ustanovením zákona o soudech a soudcích, aniž mohl své závěry vztáhnout na jiná řešení vnesená do tohoto zákona po vynesení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č. 349/2002 Sb.) - viz výše.