IV.
Formální předpoklady projednání návrhu a ústavnost legislativní procedury
36. Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh byl podán podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu skupinou 21 senátorů a po formální stránce je v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu. V řízení o zrušení právního předpisuje povinností Ústavního soudu nejprve zkoumat, zda právní předpis, kterého se návrh týká, byl schválen v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
37. Nejdříve bylo třeba posoudit podmínky řízení ve smyslu § 66 a 67 zákona o Ústavním soudu. zákon o soudech a soudcích byl mezitím změněn zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákonem č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, tyto zákony se však nedotkly ustanovení, jejichž ústavnost je předmětem tohoto řízení. Rovněž tak se návrhu nedotýkají novely zákona o soudech a soudcích provedené zákony č. 217/2009 Sb. (dotčen § 42) a č. 227/2009 Sb. (§ 175a). Totéž platí pro novelizace soudního řádu správního zákonem č. 7/2009 Sb. (§ 41, 45, 49 a 55) a č. 320/2009 Sb. (§ 89 odst. 5) a ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. (zrušen).
38. Základní otázkou, z hlediska splnění požadavků legislativní procedury, byla samotná varianta petitu návrhu uvedená výše sub II.a. V případě, že by Ústavní soud dospěl ke shodnému závěru jako navrhovatel, nebylo by již třeba dále v řízení pokračovat a návrh by byl vyřízen již na tomto místě zrušením zákona č. 314/2008 Sb. Totéž by platilo pro druhou variantu petitu (též sub II.a) v případě, že by takový způsob změny byl posuzován nikoli jako porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí, nýbrž jako obsahový rozpor s ústavním pořádkem. K výše popsané argumentaci navrhovatele Ústavní soud konstatuje, že v této části jsou oba návrhy v podobě první a druhé varianty petitu nedůvodné.
39. K obsáhlým argumentům, předestřeným navrhovatelem sub II.a (body 4 až 14), Ústavní soud uvádí, že již několikrát projednával návrh na zrušení zákona, jehož základem byl komplexní pozměňovací či pozměňovací návrh [zejména nález č. 88/2008 Sb. (viz výše), dále např. nález č. 257/2008 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873), č. 163/2009 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 a nejnověji č. 9/2010 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009]. Nikdy nedospěl k závěru, že by tato praxe byla v rozporu s ústavními pravidly parlamentního práva [výslovně např. v nálezu č. 160/2008 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 25/07 ze dne 13. 3. 2008 (N 56/48 SbNU 791) konstatoval, že k přijetí a vydání napadeného zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, došlo předepsaným způsobem (obdobně nález č. 163/2009)]. Naopak v nálezu III. ÚS 455/08 ze dne 10. března 2009 vzal Ústavní soud za směrodatnou při výkladu právního předpisu právě tu část, která do něj byla vložena teprve v rámci tzv. komplexního pozměňovacího návrhu. Stejně tak v případě nálezu č. 37/2007 Sb. (viz výše) v této souvislosti Ústavní soud pouze s odkazem na názor vyjádřený v odborné literatuře (Kysela, J.: Tvorba práva v ČR: truchlohra se šťastným koncem?, Právní zpravodaj č. 7/2006) připomněl, že by vláda měla u tzv. komplexních pozměňovacích návrhů trvat na svém právu vyjádřit se k návrhu zákona podle čl. 44 Ústavy, protože ve skutečnosti jde o zastřenou novou zákonodárnou iniciativu. V daném případě je však evidentní, že tento návrh byl iniciován právě vládou, která svým zastupováním při projednávání návrhu novely zákona o soudech a soudcích pověřila ministra spravedlnosti. Není úkolem a kompetencí Ústavního soudu, aby zkoumal všechny detaily a postupy při přijímání zákonů, pokud to neodporuje ústavním pravidlům zákonodárného procesu (viz nález č. 331/2005 Sb. - viz výše). Neshledal to ani v případě komplexního pozměňovacího návrhu, který při svém jednání použil Senát [nález č. 207/2003 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 14/02 ze dne 4. 6. 2003 (N 82/30 SbNU 263 Sb.)]. Námitka použití komplexního pozměňovacího návrhu v nálezu č. 88/2008 Sb. (viz výše) byla uplatněna jen jako odlišné stanovisko. Stejně tak skutečnost, že návrh v této části postrádá odůvodnění naplňující požadavky § 86 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, sama o sobě nevede k neústavnosti takto projednaného a schváleného zákona. Navrhovatel sice v této části upozorňuje na aktuální problémy praxe zákonodárného procesu, ty však nedosahují úrovně neústavnosti.
40. Tzv. komplexní pozměňovací návrhy jsou již delší dobu součástí reglementového práva v České republice. Na jejich základě jsou schvalovány i zákony ústavní. Ústavní soud přitom dosud neměl důvod zpochybnit tuto proceduru ani v případě, že vzešla jako iniciativa určitého výboru Poslanecké sněmovny při projednávání vládních návrhů zákonů (obvyklý případ), ani v případě, že by tato iniciativa vzešla ve skutečnosti od vlády, která tím usilovala eliminovat nepříznivé dopady poslaneckých návrhů [viz nález č. 257/2008 Sb. (viz výše) v souvislosti s novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 216/2005 Sb. a Syllová, J. a kol.: Parlament České republiky. 2. vyd. Praha 2008, s. 237]. Jednací řád Poslanecké sněmovny pojem komplexního pozměňovacího návrhu nezná. Jedná se o jeden z institutů parlamentní praxe, který se však pohybuje v mezích ústavního pořádku, kdy se návrh zákona projednává na základě zákonodárné iniciativy oprávněného navrhovatele podle čl. 41 odst. 2 Ústavy (zde tisk č. 425/0), avšak podkladem pro jednání je právě komplexní pozměňovací návrh (zde tisk č. 425/1) příslušného sněmovního výboru (zde to byl ústavněprávní výbor). To však neznamená, že subjekt s právem zákonodárné iniciativy přestává být "pánem návrhu", neboť se jedná stále o jeho zákonodárnou iniciativu. Proto pouze on s tímto návrhem (byť v podobě komplexního pozměňovacího návrhu) disponuje a může jej vzít zpět bez dalšího do ukončení rozpravy ve druhém čtení, ve kterém se na podkladě komplexního pozměňovacího návrhu o jeho zákonodárné iniciativě jedná (§ 64 ve spojení s § 86 odst. 6 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), se souhlasem Poslanecké sněmovny ještě i ve třetím čtení.
41. Komplexní pozměňovací návrh v podobě tisku č. 425/1 byl proto stále jen pozměňovacím návrhem ve smyslu § 63 odst. 1 bodu 5 písm. a) jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Vláda jako navrhovatel proto měla rovněž možnost postupovat podle § 63 odst. 2 jednacího řádu a navrhnout přerušení projednávané věci, v případě nevyhovění jej vzít zpět podle § 64 jednacího řádu. V daném případě tak vláda nepostupovala, naopak její zástupce návrh podpořil při jednání v Poslanecké sněmovně a obhajoval v Senátu. To, že vládu zastupující ministr při druhém čtení návrhu 18. června 2008 v Poslanecké sněmovně prohlásil, že může "konstatovat za Ministerstvo spravedlnosti, že s těmito doplňky souhlasíme", nic nemění na tom, že se jednalo o návrh vládní a stanovisko zástupce vlády. Proto Ústavní soud nepovažuje tento postup nejen za narušující obecně pravidla ústavně předepsaného postupu schvalování zákonů, ale ani za obsahově rozporný s ústavním pořádkem v konkrétním případě schvalování tisku č. 425/0 v Poslanecké sněmovně. Jiný postup by konečně znamenal, že Ústavní soud, stejně jako v případě tzv. přílepků (nález č. 37/2007 Sb. - viz výše), založí pro futuro povinnost ex offo přezkoumávat každý návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy rovněž z hlediska toho, zda přezkoumávaný zákon nebyl přijat na základě komplexního pozměňovacího návrhu (první varianta petitu - sub 4) a zda v tomto případě byla šetřena reglementová práva iniciátora návrhu, případně ad hoc (druhá varianta petitu - sub 5), zda obsahuje dostatečně dlouhé odůvodnění. Takovýto neústavní zásah tato procedura nepředstavuje. Zde Ústavní soud připomíná, že na základě komplexního pozměňovacího návrhu byly schváleny dvě klíčové součásti ústavního pořádku - v roce 1991 Listina a v roce 1992 Ústava.
42. Proto byl v těchto částech návrh zamítnut jako nedůvodný. Kromě toho musí pro úplnost Ústavní soud uvést, že v případě námitky neústavního postupu při schvalování zákonů platí navrhovatelem zmíněný princip minimalizace zásahu tak, že v takovém případě se již o obsahu zákona nerozhoduje [srov. nálezy č. 30/1998 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399), č. 476/2002 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25) a č. 283/2005 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593) a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. Vůbec tak již není možná kombinace petitů uvedených sub II.a v té podobě, že by návrh částečně ústavní byl nebo částečně ústavní nebyl. Ústavní soud si proto nemůže v takovém případě vybírat to, co přezkoumávat bude a co nikoli, neboť to je věcí rozhodování uvnitř komor Parlamentu. Ústavní soud (viz nález č. 331/2005 Sb. - viz výše) se zde musí omezit na dodržení ústavních pravidel zákonodárného procesu a na hodnocení výsledku rozhodnutí Parlamentu při jejich dodržení. Zachovává-li jednací řád komory postavení navrhovatele zákona jako pána návrhu, není zde obecně prostor pro zásah Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být, aby podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu obligatorně podrobil každý návrh výše uvedenému přezkumu, který by vyšel za hranice procedury a znamenal hodnocení obsahové. I zde platí, že vláda při provádění své politiky musí dbát na svá práva. Není proto ani korektní, aby např. v dalším volebním období byl takový postup předchozí vlády dodatečně zpochybňován.
43. Návrh byl proto v této části z hlediska obou argumentačních rovin, jak byly navrhovatelem předestřeny (sub II.a), tj. procesní i hmotněprávní, zamítnut jako nedůvodný.