294/2010 Sb. Nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2010 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 314/2008 Sb., některých ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., a některých ustanovení zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů - II.e - Neústavnost opakovaného jmenování soudních funkcionářů

II.e

Neústavnost opakovaného jmenování soudních funkcionářů

28. Další námitku neústavnosti uplatnil navrhovatel v případě zavedení možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů. Toto ustanovení zní:

"§ 105a

Předseda a místopředseda soudu podle § 102 až 105 může být do své funkce jmenován opakovaně, jestliže

(a) po dobu výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu nebyl shledán odpovědným za kárné provinění, kterého se dopustil během výkonu této funkce, nebo

(b) po dobu výkonu funkce nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin.".

29. Návrh odůvodnil tím, že podle jeho názoru je možnost znovu jmenování předsedy a místopředsedy soudu v rozporu s nezávislostí soudů a soudců. Platí to zvláště s přihlédnutím k tomu, jak jsou, resp. nejsou formulována kritéria opětovného jmenování, z nichž je patrné, že dominovat nutně budou hlediska v zákoně nevyjádřená. Vzhledem k tomu, že v roli těch, kdo jmenují soudní funkcionáře, vystupují (politické) orgány moci výkonné, a nikoliv např. orgán zahrnující rovněž soudcovskou reprezentaci, vytváří se prostor nejistoty stran toho, jak si bude soudní funkcionář, jenž je rovněž soudcem, počínat ve snaze docílit opětovného jmenování. Takovou nejistotu lze jistě vnímat jako kolidující s požadavky Evropského soudu pro lidská práva, aby soudce nejen nezávislým a nestranným byl, ale takovým se i jevil. Citlivost této tematiky je dále umocněna zachováním stáží soudců na Ministerstvu spravedlnosti, jež se nově prodlužují až na dobu tří let (viz argumentaci sub II.b). Ministr spravedlnosti by mohl jmenovat či ke jmenování navrhovat právě soudce dlouhodobě působící mimo soudy, identifikující se s ministerstvem nebo dokonce konkrétním ministrem, jemuž jako úředníci sloužili. Některá vyjádření ministra spravedlnosti o stážích jako kritériu pro "funkcionářskou kariéru" tyto obavy aktualizují. Podobně jako v nálezu Ústavního soudu k volební reformě tedy jde i zde - mimo jiné - o negativní kumulativní efekt jednotlivých ustanovení zákona.

30. Jako další problém opětovného jmenování vidí navrhovatel přesun části jmenovacích oprávnění od ministra spravedlnosti k prezidentu republiky, který není nikterak vybaven pro sledování činnosti justičních funkcionářů, takže se buď omezí na schválení ministrova návrhu, nebo v rámci svého uvážení uplatní zřetele spíše politické. V evropském srovnání je nepochybné, že možnost opětovného jmenování soudního funkcionáře se uplatňuje jen tam, kde má decisní pravomoc orgán soudcovské reprezentace, nikoliv tedy orgán exekutivní; navíc se s tímto institutem setkáme jen v bývalém postkomunistickém prostoru, nikoliv tedy v Evropě západní.