II.d
Neústavnost zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů
24. Dále navrhovatel označil za neústavní zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů v ustanoveních § 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, § 108 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Tato ustanovení znějí:
"§ 102 odst. 2
(2) Funkční období předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu je 10 let.
§ 103 odst. 2
(2) Funkční období předsedy a místopředsedy vrchního soudu je 7 let.
§ 104 odst. 2
(2) Funkční období předsedy a místopředsedy krajského soudu je 7 let.
§ 105 odst. 2
(2) Funkční období předsedy a místopředsedy okresního soudu je 7 let.
§ 108 odst. 2
(2) Funkce předsedy a místopředsedy soudu podle § 102 až 105 zaniká rovněž uplynutím funkčního období.".
25. Co se týče zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů, jak uvádí doslova navrhovatel, má "pocit", že významným cílem a účelem napadeného zákona je obcházet dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věci nezávislosti soudů [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.)] a omezit princip nezávislosti soudnictví výslovně vyjádřený v čl. 81 a 82 Ústavy a čl. 36 Listiny. Připomněl zde závěry z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č. 349/2002 Sb.), odůvodňující zrušení tehdejšího § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, mimo jiné poukazem na kariérní postup soudce a na možnost odvolání z funkce jen ze zákonem uvedeného důvodu a postupem v kárném řízení, který respektuje nezávislost soudnictví, princip nerušeného výkonu osobního nezávislého soudcovského mandátu a dělbu mocí, byť je jinak věcí zákonodárce, jakým způsobem by měla být řešena otázka výkonu správy soudů. Dále navrhovatel shrnul závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 k možnosti odvolání předsedy Nejvyššího soudu, ve kterém vyslovil, že funkce předsedů soudů, jakož i předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce soudce, neboť nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé, přičemž zákon může stanovit výjimky z neodvolatelnosti z funkce soudce, zejména z důvodu kárné odpovědnosti. Tak i právní úprava odvolávání předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby moci, nezávislosti soudní moci apod. Nelze tak bez reflexe ústavních hodnot stanovit jakýkoli model odvolávání soudních funkcionářů.
26. Na základě toho navrhovatel dospívá k závěru, že napadená právní úprava v podstatě obchází tento závazný právní názor Ústavního soudu, neboť namísto modelu odvolávání soudního funkcionáře zavádí nový model jmenování soudního funkcionáře na dobu určitou s neomezenou diskrecí moci výkonné ke znovu jmenování téže osoby do téže funkce. Blíže přitom polemizuje s obavou z "manažerského opotřebování" funkcionářů jsoucích ve funkci třeba dvacet a více let. V této souvislosti poukazuje na statistický přehled zpracovaný oddělením dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu, ze kterého plyne, že takových funkcionářů k 30. dubnu 2008 bylo 12 z celkového počtu 271. Ze statistiky vyplynulo, že více než 68 % všech soudních funkcionářů, tedy více než dvě třetiny, není ve svých funkcích déle než deset let, třetina z nich byla jmenována v posledních pěti letech. Největší počet justičních funkcionářů (skoro dvě třetiny) je ve věkové skupině okolo či těsně pod 50 let. Je proto otázkou, zda natolik marginální podíl déle sloužících justičních funkcionářů by mohl být dostatečným důvodem k tak závažnému legislativnímu zásahu. Upozornit je přitom třeba na fakt, že tito funkcionáři nebyli předchozími ministry odvoláváni ani v době, kdy to bylo možné (s ohledem na tehdejší absenci relevantní judikatury Ústavního soudu) velmi snadno. Navrhovatel též uvedl, že to, co by mohlo být tolerováno u rozhodování kolegiátního orgánu s podílem soudcovské reprezentace, by nemělo být tolerováno při rozhodování politických orgánů exekutivy.
27. Dále navrhovatel argumentuje konkrétní agendou, kterou mají soudní funkcionáři na starosti. Zákonodárce nemá postupovat tak, že potřebám správy uzpůsobí nároky na soudní funkcionáře, ale má od potřebných garancí nezávislosti soudců - soudních funkcionářů odvodit objem a povahu úkolů, které mohou plnit. Soudní funkcionář je soudcem, jedinou osobností, jejíž vědomí se za běžných podmínek nemůže rozdvojovat. Proto je třeba v zájmu soudcovské nezávislosti určité atributy nezávislosti přiznat i soudnímu funkcionáři, proto má být případně zbaven funkce jen rozhodnutím nezávislého a nestranného orgánu. Zákon kárná řízení jako cestu k odvolání soudních funkcionářů akceptuje, aby ji vzápětí devalvoval stanovením dalšího důvodu, kdy k zániku funkce dochází, a to je uplynutím funkčního období, což lze považovat podle navrhovatele i za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Navrhovatel proto zdůraznil, že je-li současně připuštěno opakované jmenování s téměř prázdnou množinou kritérií, vytváří se riziko ovlivňování chování soudců, kteří ve funkci chtějí pokračovat a blíží se konec jejich funkčního období. Navrhovatel si je vědom toho, že Ústavní soud nemůže nutit zákonodárce, aby zřídil orgán soudcovské reprezentace. Může však jasně vymezit, jaká omezení absence takového orgánu při kreaci soudní moci nese. Tyto závěry navrhovatel doplnil příklady řešení z jiných států s modelem soudcovské samosprávy nebo s exekutivním modelem jako v České republice (Rakousku, Německu), kde však jde o jmenování na dobu neurčitou. Připomněl též, že v angloamerických zemích je pak exekutivní jmenování soudního funkcionáře na dobu neurčitou pravidlem, navíc angloamerická teorie mezi pozicí soudce a pozicí soudního funkcionáře vůbec nerozlišuje.