XIV.
Jestliže orgány činné v trestním řízení nebyly s to pravomocně a způsobem ústavně souladným vazební trestní věc stěžovatele pravomocně ukončit v zákonné čtyřleté lhůtě, jevilo se Ústavnímu soudu potřebné položit si otázku, zda šlo v případě stěžovatele o věc vskutku natolik obtížnou a komplikovanou, že ani zákonná doba vyšetřovací vazby nebyla dostatečná; Ústavní soud po pečlivém zvážení všech rozhodujících okolností dospěl k závěru, že na tuto otázku nelze dát jinou než zápornou odpověď; doplnění dokazování nařízené odvolacím soudem svou povahou a náročností nikterak nevybočovalo z důkazně obtížné materie tam, kde není přímých a bezprostředních důkazů (v posuzované věci u vraždy a přípravy k loupeži) a kdy nezbývá, než skutková zjištění čerpat z důkazů nepřímých, případně z výpovědí samotných pachatelů. Zdá se proto, že na zjištěných vadách se podílí především zcela bezdůvodné spoléhání příslušných orgánů - zejména v přípravném řízení - na samotnou délku zákonně přípustné vyšetřovací vazby, a to tím spíše, že i obecné soudy, jak tomu nasvědčují poznatky Ústavního soudu i z jiných trestních věcí, jimiž se zabýval a na v nich zjištěné nedostatky také upozorňoval (srov. např. nález č. 34 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994) začasté trpí vágní a frázovité návrhy na prodloužení vazby a navíc samy se mnohdy v odůvodněních příslušných rozhodnutí k bezobsažnostem uchylují, a to natolik, že jejich odůvodnění nemají často daleko k formulářovým předtiskům [viz usnesení Městského soudu v Praze z 8. února 1992 - sub. b) a vlastně všechna prodlužující usnesení následná, včetně rozhodnutí soudů vyššího stupně]; v takových případech se ovšem i sebedelší lhůty stávají snadno nedostatečnými.
I když Ústavní soud neztrácí ze zřetele věcné a technické obtíže, s nimiž se - zejména v rané fázi řízení - při rozhodování o vazbě obecné soudy (zejména I. stupně) setkávají (kvalita a rozsah jim poskytnutých informací, mnohdy i časový tlak apod.), není možné opomíjet, že uvalení vazby je vždy vážným zásahem do osobní svobody jednotlivce, a proto vyžaduje mimořádně pečlivé - i když mnohdy obtížné - rozhodování soudu. Povaha vazebního rozhodnutí, a zejména důsledky z něj vyplývající, ostatně vedly i zákonodárce k tomu, že jeho výjimečnost zdůraznil i opakovaným uložením zvláštních povinností (§ 71 odst. 1, 2, § 72 odst. 1, 2 tr. ř.) všem orgánům trestního řízení, jimž současně připomíná nejen potřebu pečlivého a svědomitého rozhodování, ale i nezbytnost mimořádný stav vzniklý zákonným omezením osobní svobody v průběhu trestního řízení zkrátit na dobu co nejkratší, z čehož ovšem současně plyne i stejně významný požadavek na přiměřenou rychlost řízení.
Základní příčinu posuzovaných pochybení nejen v této věci spatřuje proto Ústavní soud v tom, že obecné soudy při uvalení a zejména při prodlužování vyšetřovací vazby nevěnují dostatečnou pozornost tvrzeným důvodům (tj. nezjišťují, jaké skutečnosti se za použitými frázemi ve skutečnosti skrývají), a pokud ji vůbec věnují, zcela zanedbávají svou povinnost před svým vlastním rozhodnutím přezkoumávat, zda a které důkazy byly již provedeny, příp. které z označených důkazů provedeny nebyly, proč se tak stalo apod.
Tato očividná povrchnost rozhodování o vazbách na druhé straně vlastně u všech orgánů činných v přípravném řízení vede k tomu, že (za daných okolností ovšem důvodně) spoléhají na "automatické" jimi požadované prodloužení vazby, neboť k tomu postačí, aby "vyšetřování nemohlo být v celém rozsahu provedeno a obviněnému hrozí vysoký trest" atd. (viz návrh vyšetřovatele ze dne 14. ledna 1994 a další podobné) nebo že "řízení nebylo možno pro důkazní náročnost skončit ani v prodloužené lhůtě" (odůvodňovací věta z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 1994) apod.
Odhlédne-li se v posuzované věci od až nepochopitelné netečnosti či liknavosti vyšetřovatele (viz "pátrání" po pobytu svědka K.), je zcela zřejmé, že obdobně se ve věci chovalo i "dozírající" státní zastupitelství, které očividně liknavost vyšetřovatele nejen trpělo, ale přijímalo a samo podávalo frázovité návrhy na prodloužení vazby a nadto samo průtahy v řízení bezdůvodně působilo (viz kupř. pozdní dožádání úřadu Státního zastupitelství pro město Londýn - prosinec 1994; otálení s podáním obžaloby až k poslednímu dni prodloužené vazby apod.). Obdobný přístup Městského státního zastupitelství v Praze projevil se však i v dalších směrech, neboť nadto, co příkladmo již uvedeno, státní zastupitelství:
1. ačkoli od okamžiku vznesení obvinění proti obviněným bylo (nemohlo nebýt) zřejmé, že alespoň u jednoho pachatele jde o vražedný útok vůči dvěma osobám a že útok sám (vzhledem ke způsobu, jakým byl veden, a k rozsahu devastace těl obětí, kterou způsobil) se vyznačoval mimořádnou surovostí, kvalifikační moment ve smyslu ustanovení odstavce 2 písm. a), b) § 219 tr. zák. přehlédlo (obdobně jako soud I. stupně),
2. nerespektovalo výtky odvolacího soudu, pokud jde o rozsah a způsob znaleckého dokazování, což nakonec vedlo odvolací soud k opětnému (druhému) zrušení příslušného rozsudečného výroku (stran vraždy rozsudkem ze dne 6. února 1996), a
3. v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. října 1995 (po jeho ohlášení 21. listopadu 1995 patrně v poslední den zákonné lhůty odůvodněným až podáním došlým na soud 27. prosince 1995) u vědomí, že konec zákonné lhůty vyšetřovací vazby nastane dne 7., resp. 8. února 1996, domáhalo se zrušení celého rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci do řízení prvostupňového (změněno až přednesem zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze u veřejného zasedání dne 6. února 1996), což v sobě nese předpoklad propuštění obžalovaných z vazby (§ 71 odst. 4 tr. ř.).
Všechny tyto okolnosti, jak ve svých jednotlivostech, tak ve svém souhrnu, vedly posléze k tomu, že odvolací soud, jemuž pro meritorní rozhodnutí zůstala k dispozici doba jen o něco delší než jeden měsíc, pro procesní komplikace, které neočekával, se z hlediska ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. ocitl v kritické situaci; i když se vtírá silné podezření, že v závěrečné fázi řízení šlo ze strany obžalovaných o účelové jednání (patrně demonstrativní pokus o sebevraždu, náhlá a zřejmě bezdůvodná změna v osobách obhájců, snaha obhájce zvoleného stěžovatelem o prodloužení odvolacího řízení apod.), jehož cílem byl zřejmě pokus dosáhnout propuštění stěžovatele (a spolu s ním i spoluobžalovaného J. H.) z vazby na svobodu, nelze přehlédnout, že i takovéto účelové pokusy - koneckonců šlo ze strany obžalovaných o jistý druh procesní taktiky, jíž za současné úpravy trestního řádu nelze zabránit - nemohou orgány činné v trestním řízení tak zcela ztrácet ze zřetele a při úvaze nad procesním režimem té které věci musí je brát v úvahu, což platí především pro řízení přípravná a řízení před soudem I. stupně, kdy časový rozvrh by měl brát v úvahu i nezbytný časový prostor pro (případné) řízení opravné.
Jiná věc ovšem je, zda podobné taktiky, případně samo převzetí obhajoby v době, kdy evidentně není dostatek času na její řádnou přípravu, je ještě slučitelné s etickými zásadami výkonu advokacie.