Odůvodnění
Včas podanou a formálně bezchybnou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a tvrdí, že tímto rozhodnutím (rozsudkem ze dne 6. února 1996 sp. zn. 7 To 175/95) bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); konkrétní porušení tohoto práva spatřuje v tom, že ačkoli si pro odvolací řízení před obecným soudem zvolil obhájce, který se také odvolacímu soudu vykázal řádnou plnou mocí, zásahem tohoto soudu jej v opravném řízení (a především ve veřejném zasedání, v němž řízení skončilo) obhajoval obhájce ustanovený soudem.
S důrazem na to, že jde o hrubý zásah do jednoho ze zvlášť významných práv ústavně zaručených každému, kdo je vystaven trestnímu stíhání, navrhl, aby shora označený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl nálezem Ústavního soudu zrušen.
Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu vyjádřil (§ 30 odst. 2, § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.) tak, že námitky stěžovatele shledal neopodstatněnými, neboť - s odvoláním na ustanovení § 41 odst. 1, 2 a 6 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") - ustanovení obhájce odvolacím soudem "směřovalo výhradně k reálnému naplnění práv obhajoby pozitivní činností obhájce", když "stěžovatelem zvolený obhájce byl v rozhodném období nečinný"; vyslovil své přesvědčení, že zvolený postup v daném případě "vyplývá z teorie trestního řízení", dle níž "aplikace ustanovení obsahově nejbližšího pro řešení zmíněné problematiky (tj. ustanovení analogického) je přípustná a v posuzované věci i potřebná. Nečinnost zvoleného obhájce je totiž ve svých důsledcích pro realizaci práv obviněných na obhajobu totožná se situací, za níž by tito obhájce neměli v případě, kdy ho mít musí (§ 38 odst. 1 tr. ř.)".
S přihlédnutím k tomu a dále též proto, že "kdyby zvolený postup nebyl oprávněný (v situacích obdobných té, ve které se v posuzované věci ocitl odvolací soud), by nebylo možné zabránit nekontrolovanému prodloužení trestního řízení, popřípadě je vůbec ukončit", dovodil, aniž by vznesl konečný návrh, že v posuzované věci "nedošlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu".
Obdobné stanovisko, obsahově zcela shodné s vyjádřením předsedy senátu, zaujal též vrchní státní zástupce (§ 76 odst. 2 al. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), který navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
Z vyžádaných spisů obecného soudu (sp. zn. 42 T 16/95 Městského soudu v Praze) a Městského státního zastupitelství tamtéž (sp. zn. Kv 59/92), jakož i z výslechu svědka JUDr. M. K. Ústavní soud zjistil tyto skutkové a právně významné skutečnosti: