V. A)
19. Věta první napadeného ustanovení stanoví, že "Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni.".
20. Z argumentace Nejvyššího správního soudu nelze spolehlivě dovodit, v čem je protiústavnost této části napadeného ustanovení shledávána. Dokonce lze v jistém smyslu pochybovat, zda je vůbec v návrhu nějak argumentováno stran protiústavnosti věty prvé (jakož i věty druhé) napadeného ustanovení a zda není shledávána protiústavnost pouze věty třetí napadeného ustanovení (to plyne kupř. z obsahu bodu VI návrhu). V petitu návrhu je však výslovně napadeno toto ustanovení jako celek, přičemž Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním.
21. Ústavní soud konstatuje, že právní norma zakotvená ve větě první napadeného ustanovení sama o sobě stanoví toliko, že daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni, tedy vyjadřuje samotnou podstatu institutu ručení. Tudíž ustanovení § 57 odst. 5 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., protiústavní není. Je toliko vyústěním celé zákonné koncepce (která se skládá z vícero legálních ustanovení), dle níž daňový ručitel není od počátku daňového řízení s daňovým subjektem účastníkem řízení se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, jako má právě daňový subjekt. Uvedená zákonná koncepce před Ústavním soudem navrhovatelem napadena nebyla, a proto se její protiústavností nemohl Ústavní soud zabývat.
22. Shodný závěr lze učinit i ve vztahu k tvrzené protiústavnosti věty druhé napadeného ustanovení "Proti této výzvě se může ručitel odvolat.", neboť se jedná o právní normu zakotvující ochranu práv daňového ručitele v řízení před správními orgány, což je i předpokladem pro eventuální ochranu před správními soudy.