II.
Dle ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. je podle tohoto zákona československým politickým vězněm ten, kdo byl v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení osobní svobody alespoň 3 měsíce nebo sice dobu kratší, utrpěl-li však újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení osobní svobody.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud interpretuje ústavní princip rovnosti z dvojího pohledu [viz Pl. ÚS 16/93 (ÚS, sv. 1, s. 194 - 195, 205 - 206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, sv. 1, s. 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, sv. 4, s. 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 137), Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163 - 172)]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
V posuzované věci nutno především zodpovědět otázku, zda vyloučením osob, jež v době od 5. května 1945 do ukončení nacistické okupace utrpěly újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřely následkem omezení osobní svobody pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, z kategorie československého politického vězně porušil zákonodárce ústavní princip rovnosti, když těmto osobám nepřiznal práva, jež právní řád poskytuje československým politickým vězňům (např. v důchodovém pojištění nebo dle zákona č. 217/1994 Sb.).
Zákon č. 255/1946 Sb. byl původně koncipován jako vládní návrh zákona, jímž se mění a doplňuje zákon č. 136/1946 Sb., o umísťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození (Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé, I. zasedání, tisk č. 83). Návrh novely se nedotkl ustanovení § 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 136/1946 Sb., dle něhož účastníkem národního boje za osvobození podle tohoto zákona je za splnění obecně vymezených podmínek také osoba, jež byla vězněna nebo internována (zajištěna) v koncentračních a podobných táborech z politických důvodů, jejichž účelem bylo znemožnění nebo potlačení hnutí odporu českého nebo slovenského národa, zejména pro činnost směřující přímo k osvobození Československé republiky odstraněním nacistické okupační moci. Uvedené ustanovení tudíž neobsahovalo časovou hranici vymezující dobu nacistického útlaku.
Ze zprávy o zasedáních výborů branného, sociálně politického, právního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 83), kterým se mění a doplňuje zákon č. 136/1946 Sb., konaných 11., 17. a 18. prosince 1946 (Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé, I. zasedání, tisk č. 284) plyne, že projednání uvedeného návrhu ukázalo nutnost četných změn, takže se z legislativně technických důvodů projevila nezbytnost zpracování celé materie ve formě nového zákona. V osnově zákona zpracované ve výborech je již obsažena legální definice pojmu československého politického vězně obsahující i vymezení doby útlaku (mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945), aniž by uvedené zprávy, resp. záznam z parlamentní debaty obsahovaly její zdůvodnění. Lze se proto pouze domnívat, že zákonodárce vyšel v první řadě z § 1 vládního nařízení č. 31/1945 Sb., dle něhož doba nesvobody ve smyslu ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl. se končí dnem 4. května 1945 (tuto domněnku poněkud oslabuje fakt, že dle čl. 1 odst. 2 uvedeného dekretu je počátek doby nesvobody určen nikoli datem 15. března 1939, nýbrž datem 30. září 1938). Na možný další důvod upozorňuje ve svém vyjádření Ministerstvo obrany, když poukazuje na skutečnost, že zákon č. 255/1946 Sb. v § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 15 odst. 1 a 2 do kategorie účastníků národního boje za osvobození řadí účastníky povstání v květnu 1945.
Srovnáním ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. zůstávají z kategorie účastníků národního boje za osvobození vyloučeny osoby, které v době od 5. května 1945 do ukončení nacistické okupace utrpěly újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřely následkem omezení osobní svobody pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, aniž by však byly účastníky květnového povstání.
V daných souvislostech je třeba zvážit i procesní dimenzi předmětné problematiky, která se týká důkazu vlastnosti československého politického vězně. Judikatura obecných soudů zde postupně dospěla k závěru, že tímto důkazem nemusí být výhradně předložení osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Takový postup by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 217/1994 Sb. je proto zjevně procesního charakteru a jeho smyslem je urychlit řízení označením důkazního prostředku, který v naprosté většině případů bude okamžitě k dispozici. Neznamená to však návrat k tzv. legální teorii původů, tedy k představě, že určité skutečnosti mohou být prokazovány jedině důkazními prostředky, které jsou právem specifikovány, a nikoli důkazními prostředky jinými (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 763/95).
Pokud zákon č. 255/1946 Sb., na jehož základě se vydává osvědčení o postavení účastníka odboje, časově rozlišuje jednotlivé kategorie účastníků národního boje za osvobození, chtěl tím vyjádřit kvalitativní odlišnost metod nacistické perzekuce během jednotlivých etap okupace a tomu odpovídající způsob odporu účastníků národního boje za osvobození. Je přitom zřejmé, že stanovení data 4. května 1945 jako nejzazší hranice pro přiznání statusu československého politického vězně je odrazem skutečnosti, že k tomuto datu byly koncentrační tábory vesměs již osvobozeny a další deportace do nich nebyly možné. Definice obsažené v zákoně č. 255/1946 Sb. mají tedy svůj kvantitativní rozměr vymezený konkrétním časovým rozmezím a svůj kvalitativní rozměr definovaný konkrétní formou útlaku. Za situace, kdy zákon č. 255/1946 Sb. je aplikován na základě odkazu jiné právní normy, je třeba přihlédnout i k výkladu systematickému a tedy ke vzájemné souvislosti obou právních norem. Je zřejmé, že definice podle § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. se exaktně nekryje s vymezením podle § 3 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Evidentním úmyslem zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na kterých byly uplatněny metody nacistické perzekuce v kvalitativní rovině odpovídající pojmu československého politického vězně. Jestliže nemůže občan pozbýt statusu československého politického vězně uplynutím času, lze si představit i situaci opačnou, totiž že podmínky tohoto statusu, s ohledem na formu perzekuce a způsob úmrtí, mohl občan splnit i po datu 4. května 1945.
Otázka, zda občan je československým politickým vězněm, je otázkou, kterou je třeba vyřešit před vlastním rozhodnutím o přiznání odškodnění, a to na základě všech předložených důkazů. Problém, který byl důvodem návrhu na zrušení části zákona č. 255/1946 Sb., v souvislosti s poskytováním náhrad podle zákona č. 217/1994 Sb., je překonatelný interpretačně a obecné soudy i správní orgány tak i v praxi začasté činí. Je přitom nezbytné vycházet z individuálních rysů každého jednotlivého případu, což musí být založeno zejména na bezpečně prokázaných skutkových okolnostech. Jejich právní hodnocení by pak mělo respektovat uvedená hlediska, zejména onen lidský rozměr vyjádřený i v preambuli zákona č. 217/1994 Sb., když v možnostech České republiky není poskytnout všem obětem takovou pomoc, jakou by si zasloužily. Protože jde o pomoc formou humanitárního gesta, je v tomto smyslu na místě takto interpretovat napadenou část zákona č. 255/1946 Sb.
Za daného stavu se navrhovatelem požadovaný zásah do právní úpravy nejeví nutným a lze uzavřít, že ústavně konformní výklad napadeného ustanovení zákona č. 255/1946 Sb. je možný a přijatelný.
Ústavní soud neshledal, že by napadená část ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. vyjádřená slovy "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945" byla v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh L. D. podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************