I.
Návrhem ze dne 22. května 1998 navrhovatel podal spolu s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 1998 sp. zn. 6 A 723/97 dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení části ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, vyjádřené slovy "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945".
Napadené zákonné ustanovení je podle navrhovatele v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když jím má docházet k porušení principu rovnosti a principu přiměřenosti. Navrhovatel brojí proti časovému vymezení pojmu československého politického vězně dnem 4. května 1945, jelikož se domnívá, že vlastní historická realita nedávala tehdejšímu zákonodárci žádný důvod pro to, aby rozhodujícím bylo právě uvedené datum. Zdůrazňuje, že ač tzv. III. říše v počátečních dnech května 1945 prožívala svoji agonii, nešlo v případě zavražděných obětí nacizmu ve dnech po 4. květnu 1945 do osvobození o iniciativu nějakého fanatického jednotlivce, ale o čin ozbrojené složky nacistického státu.
Senát Ústavního soudu usnesením ze dne 4. března 1999 č. j. III. ÚS 238/98-6 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení části ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. vyjádřené slovy "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945" postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal soudce zpravodaj návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Předseda Poslanecké sněmovny prof. Ing. Václav Klaus, CSc. uvedl, že datum 4. května 1945, které je posledním dnem, kdy se československý občan mohl stát československým politickým vězněm, vychází z vládního nařízení ze dne 27. července 1945 č. 31/1945 Sb., jímž se stanoví konec doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku. Podle § 1 tohoto vládního nařízení doba nesvobody končí dnem 4. května 1945, který je posledním dnem před vypuknutím Pražského povstání. Časový úsek vymezený daty 15. března 1939 a 4. května 1945 je historickou skutečností, má svoji logiku a z tohoto hlediska je neměnný. Jelikož takto vymezený časový úsek je objektivní, nemůže ani zakládat nerovnost mezi subjekty, neboť na každý subjekt dopadá stejně. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost, že jinou otázkou je koncepce zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění pozdějších předpisů, jenž do svého rozsahu zahrnul jen některé oběti nacistické perzekuce, přičemž neobsahuje zmocnění pro správní orgán na odstranění případných tvrdostí. To však nic nemění na tom, že ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. nezakládá nerovnost mezi subjekty.
Předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č. 255/1946 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen v souladu s tehdy platnými ústavními principy. V závěru pak vyjadřuje stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.
Ústavní soud návrh doručil také k vyjádření Hlavnímu personálnímu úřadu Ministerstva obrany, oddělení pro vydávání osvědčení. Ten předložil Ústavnímu soudu důvodovou zprávu k vládnímu návrhu předmětného zákona, jakož i příslušné parlamentní tisky a záznam parlamentní rozpravy. Ve vyjádřeních k návrhům se poukazuje na skutečnost, že uvedené podklady nezdůvodňují, proč ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. (československý politický vězeň) a § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 255/1946 Sb. (doba strávená v postavení účastníka národního boje za osvobození) zakotvily právě datum 4. května 1945 jako nejzazší možné datum, kterým končí postavení československého politického vězně - účastníka národního boje za osvobození. Odůvodnění je možno hledat například v tom, že zákon č. 255/1946 Sb. v § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 15 odst. 1 a 2 pamatuje také na účastníky národního boje za osvobození - účastníky povstání v květnu 1945, jejichž činnost započala 5. května 1945 a skončila 9. května 1945. Hlavní personální úřad vyslovuje dále domněnku, že určité pochybení je především ve znění zákona č. 217/1994 Sb., který nepamatuje na fakt, že ne každá oběť nacistické okupace v letech 1939 - 1945 má nárok na vydání osvědčení o tom, že byla "čsl. politický vězeň" (což je podmínkou uplatnění nároku plynoucího z uvedeného zákona). Jde například o účastníky povstání v květnu 1945 (kteří zemřeli, padli nebo byli popraveni nacisty od 5. května 1945 do 9. května 1945), dále bývalé příslušníky Stráže obrany státu, z nichž mnozí rovněž zemřeli násilnou smrtí již koncem září a počátkem října 1938 (viz § 1 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb.), zajatce - internované vojáky československé zahraniční armády, zajaté příslušníky 1. československé armády na Slovensku (§ 2 odst. 1 bod 4 zákona č. 255/1946 Sb.), zatčené a popravené partyzány, účastníky domácího hnutí atd. Ministerstvo obrany upozorňuje na účel zákona č. 255/1946 Sb., jenž měl na mysli pojmout za československé politické vězně především ty občany, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a byli vězněni z důvodů odbojové činnosti, národní, politické, rasové i náboženské perzekuce. Konstatuje dále i skutečnost, že v případě zrušení napadeného zákonného ustanovení by bylo nutno retrospektivně od roku 1946 provést revizi všech osvědčení (cca 300 tisíc) z moci úřední, na což není Ministerstvo obrany ani zdaleka připraveno a což by, dle jeho přesvědčení, vneslo mezi dosud žijící účastníky národního boje za osvobození nejen nepochopení, ale i nesnášenlivost. Opakovaně se v této souvislosti poukazuje na nepříznivé dopady otevření nových skupin účastníků odboje v případě derogačního nálezu (nárůst nových žádostí o osvědčení), když meritum posuzovaného problému spočívá v nedostatcích zákona č. 217/1994 Sb. V této souvislosti by všichni pozůstalí po účastnících povstání mohli požadovat změnu kvalifikace na československého politického vězně i za účastníky, kteří prokazatelně zemřeli v boji na barikádách a v bojích, aniž by byli zatčeni. Změna dokladů by měla vliv i na výpočet důchodu (u pozůstalých vdov) a platnost původně vydaných dokladů (z let 1946 - 1999) by byla zrušena vystavením nových dokladů v souladu s tímto rozhodnutím. Navrhovaným zásahem do zákona č. 255/1946 Sb. by ještě po více než 50 letech po skončení II. světové války přibývali noví účastníci odboje, aniž to měl tento zákon na mysli. Konečně Ministerstvo obrany upozorňuje na nezbytnost, v případě přijetí zrušujícího nálezu, zrušení i ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 255/1946 Sb., kde je stanoven počátek a konec doby strávené v jednotlivých formách účasti v národním boji za osvobození, tedy i československého politického vězně, když tato doba končí nejpozději dnem 5. května 1945.
Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření též České správě sociálního zabezpečení. Ta ve svém stanovisku uvádí mimo jiné, že řešení případů osob odškodňovaných z důvodu utrpení způsobeného nacistickou perzekucí je založeno na právní úpravě obsažené v zákoně č. 217/1994 Sb. a zákoně č. 255/1946 Sb. Vzájemná souvislost právní úpravy obsažené v obou těchto zákonech i ne zcela jednoznačná dikce vedly již v minulosti k potřebě odstranit některé nejasnosti pomocí výkladu. Česká správa sociálního zabezpečení podala Ústavnímu soudu celou řadu vyjádření, v nichž vyslovila svou vůli po realizaci extenzivních výkladů ve prospěch postižených. Řešení celé právní problematiky vyplývá ze souvislosti právní úpravy provedené oběma těmito zákony. Judikatura tu dospěla k závěru, že případné úmrtí postiženého po datu 4. května, resp. 5. května 1945 jeho pozůstalého jen v důsledku takové skutečnosti samo o sobě z nároku nevylučuje. V této souvislosti odkazuje vedlejší účastník na nálezy Ústavního soudu z 1. července 1997 sp. zn. IV. ÚS 78/96, z 24. června 1997 sp. zn. I. ÚS 84/96 a z 2. července 1997 sp. zn. IV. ÚS 318/96 (svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nichž vyplývá, že správné řešení těchto případů je třeba hledat právě v citlivé interpretaci právní normy a její aplikaci na konkrétní skutkový stav.
V této souvislosti připomíná, že evidentním úmyslem zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou peněžitou částku podle zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na kterých byly uplatněny metody nacistické perzekuce v kvalitativní rovině odpovídající pojmu československého politického vězně (§ 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb.). To vyplývá zcela nepochybně z celého znění zákona č. 217/1994 Sb. Nebylo účelem této normy poskytnout odškodnění jiným kategoriím účastníků národního boje za osvobození, např. účastníkům květnového povstání. Samotný zákon č. 255/1946 Sb. je v určitých souvislostech obsoletní normou. Navrhované zrušení inkriminované věty by vyřešilo situaci pouze v několika případech.
Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se současným ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.
V předmětné věci, když zákon č. 255/1946 Sb. byl přijat dne 19. prosince 1946 a vyhlášen v částce 107 ročníku 1946 Sbírky zákonů dne 31. prosince 1946, se Ústavní soud tudíž omezil na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.