II. B
(ústavnost podmínky pobytu)
Pokud jde o ústavnost podmínky pobytu, popř. trvalého žití na území České republiky, byly předloženy následující návrhy.
Stěžovatel Ing. W.M. navrhuje zrušení těchto ustanovení:
a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území",
b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území".
Skupina 69 poslanců navrhuje v této části svého návrhu zrušení následujících ustanovení:
c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní republiky", d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících na území České republiky",
e) ustanovení § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. ve slovech "trvale žijící na území České republiky"
f) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a trvale žijí v České republice".
Předmětem probíhajícího řízení proto bylo v této části návrhů posouzení:
- zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje možnost zmírnění některých majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
- zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č. 87/1991 Sb. 87/1991 Sb., není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého pobytu, popř.trvalého žití na území České republiky odůvodňoval,
- a zda je proto možno přidržet se právního názoru, který byl podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.).
V otázce posouzení, zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje možnost zmírnění následků některých majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zaujal Ústavní soud stanovisko, které se opírá o jeho právní názor, který byl podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č.164/1994 Sb.). V nyní posuzovaném případě již proto šlo jen o posouzení, zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České republiky odůvodňoval. Takový rozdíl ale Ústavní soud neshledal a setrval na svém původním stanovisku z těchto důvodů:
1. Odlišný režim pro restituce zemědělského a lesního majetku na jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouze v důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušení obdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylo navrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultrapetitum.
V tomto rozhodnutí se tedy v podstatě jedná pouze o sjednocení úpravy určitého institutu v celém právním řádu tak, aby byla v souladu s normami vyšší právní síly. Neodůvodněná fragmentace ustáleného pojmu "nemovitost", která by byla jedním z důsledků zachování dosavadního rozlišování zemědělských, resp. lesních a ostatních nemovitostí, by byla v rozporu s požadavkem odstraňování kazuističnosti práva. Zachování osvědčených abstraktních pojmů tvoří základ právního řádu a patří k základům právního řádu každé svobodné společnosti.
2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu " některé majetkové křivdy" použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikoli bezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, že preambule hovoří o "některých křivdách", nikoli však o křivdách vůči "některým vlastníkům " zemědělského a lesního majetku.
3. Čl 11 odst. 2 Listiny neumožňuje rozlišovat mezi občany České republiky (do 31.12.1992 občany ČSFR) s trvalým pobytem na území České republiky (do 31.12.1992 na území ČSFR) a mimo toto území,jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu č. 164/1994 Sb. Čl. 4 odst. 2 Listiny přitom umožňuje omezit základní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovených Listinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při takovém zásahu šetrno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listiny nebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvalého žití na území České republiky (ČSFR do 31.12.1992) dodrženy a došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem. Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a omezení může stanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní síly umožňují.
4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazbě ustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14 Listiny, který zaručuje svobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však v napadených ustanoveních realizaci tohoto práva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určité věci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny neumožňuje. Na jeho základě nelze občana České republiky nutit k trvalému pobytu na jejím území a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11 odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušení ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být "nikomu" způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud proto potvrdil svůj názor vyslovený ve výše citovaném nálezu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České a Slovenské Federativní republiky, popř. České republiky je důvodný, zejména pokud poukazuje na rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2 Listiny a dále čl. 3 odst. 3 Listiny. V dalším se v tomto bodě odkazuje na odůvodnění nálezu Pl. ÚS 3/94 uveřejněného pod č. 164/1994 Sb. Ústavní soud proto z tam uvedených důvodů považuje návrh skupiny poslanců na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České a Slovenské Federativní Republiky (od 1.1.1993 na území ČR) za odůvodněný.
Stejně tak Ústavní soud nevidí z hlediska účelu návrhu rozdílu v použitých pojmech "trvalý pobyt" a "trvale žijí". Poukazuje zde na své stanovisko k této otázce v nálezu č. 164/1994 Sb: (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, Praha 1994, str. 283). Tyto pojmy jako stejně pojmy "bydliště", "zdržování se" apod. používají naše právní předpisy v různém významu, podle toho, zda se jedná o předpisy veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Pojem "trvale žijí(cí)" použitý v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a v § 2 odst. 1 a 2 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., proto jen blíže určuje povahu takového pobytu. Protože Ústavní soud z výše uvedených důvodů podmínku trvalého pobytu považuje za neústavní, je nutno ze stejných důvodů za neústavní označit podmínku "trvalého žití" na území České republiky (do konce roku 1992 na území ČSFR). Třeba přitom podotknout, že vysvětlivka č. 1 v zákoně České národní rady č. 243/1992 Sb. uvádí jako příslušný předpis zákon č. 135/1982 Sb., o evidenci pobytu občanů (správně o hlášení a evidenci pobytu občanů). Vysvětlivky pod čarou ovšem nelze považovat za závaznou část právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 201) a nemohou proto měnit soukromoprávní pojetí pobytu zahrnující animus domicilandi za jeho veřejnoprávní, politickou a evidenční podobu. To ovšem v tomto případě není rozhodující. Tato vysvětlivka jen ukazuje na záměr českého zákonodárce (na rozdíl od ne zcela jasně vyjádřeného záměru federálního zákonodárce) upravit tuto otázku pojmově stejně jako zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 1 a 2.