VII.
Věcný přezkum ústavnosti napadených ustanovení
20. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole norem respektuje doktrínu sebeomezení, tedy maximální snahu o minimalizaci zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, moc zákonodárnou nevyjímaje. Vhodným prostředkem k jejímu naplnění je aplikace testu rozumnosti a testu přiměřenosti (viz níže). V souladu s tímto přístupem se nejprve zaměřil na posouzení možných méně invazivních dopadů derogace napadených ustanovení (např. omezením jejich účinků jen na vymezenou množinu osob, tj. na osoby odlišné od přestupce).
21. V posuzované věci je předmětem přezkumu ústavnosti právní regulace, která umožňuje postihnout i některé dávky pomoci v hmotné nouzi srážkami k vymožení pokut za vyjmenované přestupky (mezi tyto přestupky patří např. přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití, majetku nebo některé přestupky týkající se povinné školní docházky) spáchané jednou z osob společně posuzovaných. K uhrazení pokut za tyto přestupky je možno postihnout celé (s výjimkou nezaopatřených dětí, viz odůvodnění níže) uvedené dávky pomoci v hmotné nouzi. Za společně posuzované osoby se typicky považují rodiče a jejich děti, manželé nebo partneři a osoby, které společně užívají byt (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů). Posuzovaná právní úprava obsahuje regulativ týkající se nezaopatřených dětí, kterým po provedení srážky z dávek musí zůstat dávka alespoň ve výši jejich životního minima. Navrhovatelka zejména vytýká, že napadená právní úprava porušuje princip individuální odpovědnosti a zavádí odpovědnost kolektivní, a rovněž, že nadřazuje neústavní zájem nad právo na pomoc v hmotné nouzi. Obdobně Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že posuzovaná právní úprava nepřiměřeně zasahuje do práva na pomoc v hmotné nouzi.