IV.
Vyjádření účastníka řízení, oznámení vlády a vyjádření Veřejného ochránce práv
11. Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obou komor účastníka řízení, které jednají jeho jménem [§ 9 zákona č. 300/2017 Sb., o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu mezi sebou a navenek a o změně zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, (stykový zákon)], tj. Poslanecké sněmovny a Senátu, a návrh zaslal též vládě (§ 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a Veřejnému ochránci práv (§ 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
12. Poslanecká sněmovna ve vyjádření popsala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí novely zákona o pomoci v hmotné nouzi (zákon č. 327/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění zákona č. 178/2018 Sb.), která ustanovení navržená ke zrušení do zákona přidala. Senát ve vyjádření obdobně uvedl popis legislativního procesu vedoucího k přijetí této novely.
13. Vláda Ústavnímu soudu oznámila, že do řízení nevstupuje.
14. Veřejný ochránce práv vstoupil do řízení jako vedlejší účastník a ve vyjádření se ztotožnil s názorem navrhovatelky, že napadená právní úprava nepřiměřeně zasahuje do ústavně zaručeného práva na pomoc v hmotné nouzi. Připomenul, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) je při zkoumání ústavnosti zásahu do sociálních práv třeba postupovat ve čtyřech krocích: 1. vymezit smysl a podstatu dotčeného sociálního práva; 2. zhodnotit, zda se napadená úprava nedotýká samotné existence sociálního práva nebo skutečné realizace jeho podstatného obsahu; 3. při záporné odpovědi posoudit zákon mírnějším testem rozumnosti; 4. při kladné odpovědi podrobit zákon přísnějšímu testu přiměřenosti, kde se zkoumá, zda je zásah do podstatného obsahu práva odůvodněn naprostou výjimečností aktuální situace. K prvnímu kroku Veřejný ochránce práv uvedl, že smyslem práva na pomoc v hmotné nouzi je zajištění lidské důstojnosti, tedy zabezpečení základních podmínek k přežití. Při postihu doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí v exekučním řízení nejde pouze o snížení životního komfortu, ale existuje možnost, že se postižené osoby propadnou na existenční dno a v důsledku toho se při zabezpečení základních životních potřeb svých a své rodiny uchýlí k nezákonné činnosti. Zákonodárce se snažil ochránit zájmy nezaopatřených dětí tím, že stanovil, že po provedených srážkách musí dávka zůstat nejméně ve výši životního minima pro každé dítě, čímž sice zmírnil dopad napadené úpravy, nikoliv však natolik, aby tím nezasáhl do samotného práva na pomoc v hmotné nouzi. Daná výjimka se týká pouze úzké skupiny příjemců dávek. Nejsou-li v okruhu společně posuzovaných osob nezaopatřené děti, je možné srazit uložené a neuhrazené pokuty z celé částky přiznaných dávek pomoci v hmotné nouzi. I v rodinách s nezaopatřenými dětmi však napadená právní úprava nevylučuje sražení nezaplacených pokut z doplatku na bydlení. Může tak dojít k faktickému vyprázdnění práva na pomoc v hmotné nouzi. Podle Veřejného ochránce práv proto napadená právní úprava nepřípustně zasahuje do esenciálního obsahu práva na pomoc v hmotné nouzi a popírá jeho podstatu (druhý krok testu).
15. Na základě uvedeného zjištění přistoupil Veřejný ochránce práv k provedení testu proporcionality. Dospěl k názoru, že sledovaným cílem právní úpravy je motivace pachatelů vymezených přestupků vyvarovat se dalšího páchání přestupků, což je v obecné rovině legitimní cíl, avšak napadená právní úprava neobstojí u kritéria vhodnosti (druhý krok testu proporcionality), jelikož povede k zostření problému, k němuž směřuje. Příjemci dávek pomoci v hmotné nouzi jsou osoby, které mají velmi malé příjmy, a nejsou schopny si zajistit životní potřeby vlastními silami. Výpadek příjmu odebráním přiznané dávky budou muset řešit jiným způsobem, nejčastěji formou nevýhodných zápůjček, nebo dokonce nelegální činností. Podle Veřejného ochránce práv nebyla napadená právní úprava vhodně zvolena, jelikož bylo možné stejného záměru docílit i šetrnějším způsobem. V zákoně o pomoci v hmotné nouzi (§ 51 odst. 6) již existují výjimky ze zákazu provádění výkonu rozhodnutí z dávek pomoci v hmotné nouzi, zákonodárce mohl zvolit úpravu, která by byla adresnější a nepostihovala by celou částku pomoci v hmotné nouzi. Ani v posledním kroku testu proporcionality - testu přiměřenosti - napadená právní úprava neuspěje, protože postihuje i osoby, které se vymezených přestupků nedopustily, a rovněž hrozící újma v podobě zabavení celého příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení i po několik měsíců není přiměřená vůči případnému preventivně-represivnímu působení na potenciální pachatele přestupku.
16. Veřejný ochránce práv upozornil, že navrhovatelka zřejmě opomněla navrhnout zrušení i části § 75 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve slovech "nebo srážky podle §51a", jež by se v případě plného vyhovění jejímu návrhu stala obsoletní.