II.
Rekapitulace návrhu
7. Nejvyšší správní soud předmětný návrh dle čl. 95 odst. 2 Ústavy podává v souvislosti se svou rozhodovací činností ve věci, ve které se otázka včasnosti či vůbec časového omezení lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy stala předmětem řízení s různými stanovisky jeho účastníků (viz soudní spis sp. zn. 1 Ao 1/2010, č. l. 158 a 159). V řízení před Nejvyšším správním soudem se navrhovatel (Strojmetal Kamenice, a. s.) domáhá zrušení části opatření obecné povahy - změny č. 1 územního plánu obce Kamenice schválené zastupitelstvem obce dne 12. 7. 2005 a vyhlášené obecně závaznou vyhláškou obce Kamenice č. 2/2005, kterou se mění obecně závazná vyhláška obce Kamenice č. 11/2000 o vyhlášení závazné části územně plánovací dokumentace obce Kamenice. Tento je vlastníkem pozemků dotčených předmětnou změnou územního plánu a namítá porušení svého práva vlastnického a práva na podnikání tím, že v důsledku uvedeného opatření obecné povahy nemůže realizovat konkrétní stavby určené k podnikání (resp. svůj podnikatelský záměr), přičemž je již několik let hluboce přesvědčen o tom, že provedenou změnou územního plánu došlo k velmi významnému zásahu do jeho subjektivních práv. Časového odstupu mezi změnou územního plánu a návrhem si byl navrhovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem vědom, nicméně poukázal na skutečnost, že zákon (před novelizací soudního řádu správního) žádnou lhůtu nestanovil. Nejvyšší správní soud v této fázi řízení dospěl k závěru, že právní úpravu, kterou je nutno v dané věci aplikovat, nelze vyložit ústavně konformním způsobem. Proto podal postupem podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení dílu 7 hlavy II části III s. ř. s. jako celku. Následně po novelizaci soudního řádu správního požádal o připuštění změny návrhu, čemuž Ústavní soud vyhověl (viz sub 6 výše).
8. V odůvodnění svého návrhu Nejvyšší správní soud nejdříve analyzoval okolnosti zařazení institutu opatření obecné povahy do právního řádu a charakterizoval problémy vývoje judikatury z hlediska jeho formálního a materiálního pojetí. Pro účely předkládaného návrhu zdůraznil, že opatření obecné povahy v tuzemském právu je správním aktem toliko s konkrétně (individuálně) vymezeným předmětem a obecně určenými adresáty, a nikoliv již s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem. Konkrétní vymezení předmětu je klíčovým znakem, který odlišuje opatření obecné povahy od právního předpisu a přibližuje jej individuálnímu správnímu aktu. Účelem opatření obecné povahy je specifikace povinností již vyplývajících ze zákona, ovšem v návaznosti na konkrétní situaci, která je předmětem takového opatření. Úpravu napadených ustanovení § 101a až 101d s. ř. s., ve znění k 31. 12. 2011, navrhovatel označil za kusou a nedokonalou, nicméně velmi důležitou z hlediska ochrany adresátů opatření obecné povahy. Nicméně ji považuje v podobě do 31. 12. 2011 za ústavně nepřijatelnou.
9. Navrhovatel obecně uvedl, že většina řízení o opatřeních obecné povahy se týká právě územních plánů. Územní plán byl za opatření obecné povahy prohlášen až novým stavebním zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinným od 1. 1. 2007. Územní plány vydané dle předchozího stavebního zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, byly považovány za opatření obecné povahy na základě koncepce jejich materiálního pojetí, jak byla formulována v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 1/2005-98 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008 (N 198/51 SbNU 409). Materiálnímu pojetí nasvědčuje i novela stavebního zákona zákonem č. 191/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb., který od 3. 6. 2008 v § 188 odst. 4 upravil přeměnu obsahu právních předpisů vydaných dle předchozího stavebního zákona a jejich povahu; bylo stanoveno, že obecně závazné vyhlášky vydané před 1. 1. 2007 vymezující závaznou část územně plánovací dokumentace se považují za opatření obecné povahy. Dále se v návrhu konstatuje, že institut opatření obecné povahy byl do právního řádu České republiky zaveden zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž ještě před vstupem správního řádu v účinnost (1. 1. 2006) zakotvil několik opatření obecné povahy zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), který současně vložil do hlavy II části III s. ř. s. díl 7 upravující soudní přezkum opatření obecné povahy. K napadené právní úpravě navrhovatel uvádí, že zákonodárce zakotvil možnost adresátů obrátit se na Nejvyšší správní soud s návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem, neboť opatření obecné povahy může významně zasahovat do právní sféry adresátů, když určuje jejich konkrétní práva a povinnosti. Ochrana těchto práv prostřednictvím soudního řízení je proto významná, nicméně samotná úprava vykazuje množství nedostatků plynoucích z neujasněnosti samotné přípravy právní úpravy.
10. Návrh, s ohledem na nedostatky celkové úpravy řízení o zrušení opatření obecné povahy, požaduje zrušit celý díl 7 hlavy II části III s. ř. s., tj. § 101a až 101d s. ř. s. Tyto nedostatky podle navrhovatele spočívají:
a) v protiústavní absenci lhůty pro podání návrhu na přezkum opatření obecné povahy, resp. v diskriminačním stanovení lhůty jen pro určitou skupinu subjektů (viz níže sub 13 n.);
b) v nepřiměřeně krátké lhůtě 30 dnů k rozhodnutí o návrhu, a to ze dvou důvodů. Jedním je složitost a závažnost věci a v případě územních plánů i např. délka a komplikovanost procesu samotného přijímání opatření obecné povahy (netvrdí, že v této lhůtě nelze rozhodnout, vždy usiluje o její dodržení). Druhým důvodem je otázka rovnosti účastníků řízení. Zatímco navrhovatel má k přípravě a podání návrhu na zrušení opatření neomezenou lhůtu, odpůrce musí zpravidla na rozsáhlý návrh reagovat v řádu dnů;
c) v nepřiměřenosti koncentrace řízení o zrušení opatření obecné povahy u Nejvyššího správního soudu, ačkoli se jedná o agendu typickou pro soudy prvního stupně. Navíc počet opatření obecné povahy, která mohou být napadena, by mohl vést k zahlcení Nejvyššího správního soudu. V neposlední řadě koncentrace způsobuje účastníkům z celé republiky nepřiměřené náklady spojené s projednáváním v Brně. Navrhovatel si je ovšem vědom toho, že organizace soudnictví je věcí zákonodárce a i neefektivní či nerozumná úprava není důvodem k jejímu zrušení, napadenou právní úpravu však označuje za zjevně nepřiměřenou;
d) ve vyloučení účasti dalších osob v řízení kromě navrhovatele a odpůrce, přestože zrušení opatření obecné povahy může mít zásadní dopady na všechny adresáty opatření.
11. Protiústavnost právní úpravy z důvodu chybějící lhůty pro podání návrhu na přezkum opatření obecné povahy (důvod sub 10.a) má spočívat v zásahu do principu právní jistoty, který se mimo jiné projevuje ve formě požadavku na stanovení lhůt k podání návrhu k soudu. Zde navrhovatel poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ve věci Pérez de Rada Cavanilles proti Španělsku (stížnost č. 28090/95) a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU") a Tribunálu [rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 26. listopadu 1985 ve věci C-42/85 Cockerill-Sambre SA proti Komisi, rozsudek Soudního dvora ze dne 15. ledna 1987 ve věci C-152/85 Rudolf Misset proti Radě, rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 23. ledna 1997 ve věci C-246/95 Myrianne Coen proti Belgii a rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého senátu) ze dne 18. září 1997 ve spojených věcech T-121/96 a T-151/96 Mutual Aid Administration Services NV proti Komisi] s tím, že stanovení lhůty k podání žaloby sleduje legitimní cíl řádného výkonu spravedlnosti, napomáhá právní jistotě a zamezuje diskriminaci či svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti. Argumentuje dále, že dle judikatury Soudního dvora EU v případech, kdy není zákonodárcem žádná lhůta stanovena, nelze podání návrhu odkládat donekonečna a je třeba jej podat v přiměřené době, jinak by došlo k porušení principu právní jistoty i legitimního očekávání účastníků daného právního vztahu (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1972 ve věci C-48/69 Imperiál Chemical Industries Ltd. proti Komisi, rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1972 ve věci C-52/69 J. R. Geigy AG proti Komisi či rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1987 ve věci C-223/85 Rijn-Schelde-Verolme proti Komisi).
12. Na druhé straně navrhovatel uvádí, že princip právní jistoty není absolutní hodnotou a je nutno jej poměřovat s jinými hodnotami, zejména s požadavkem legality a s právem na přístup k soudu. Legalitou míní požadavek na soulad aktu orgánu veřejné moci s právem (zákonem). Zdůraznil, že vzhledem k presumpci zákonnosti aktů orgánů veřejné moci a vzhledem k právům a povinnostem dotčených osob, které příslušný akt stanoví, mění nebo ruší, jakož i vzhledem k možnosti vydávání dalších navazujících aktů, však intenzita požadavku na zajištění legality aktu orgánu veřejné moci klesá s časem a naopak vzrůstá požadavek na právní jistotu, tj. zajištění neměnnosti předmětného aktu. Úkolem zákonodárce je pak nalézt rozumný kompromis mezi požadavky legality a právní jistoty. Zde navrhovatel připomenul rozsudek Soudu prvního stupně - nyní Tribunál - (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 6. října 2005 ve spojených věcech T-22/02 a T-23/02 Sumitomo Chemical Co. Ltd a Sumika Fine Chemicals Co. Ltd proti Komisi, dle něhož "rozsah, v němž je lhůta stanovena, je výsledkem volby mezi požadavky právní jistoty a požadavky legality na základě historických a sociálních okolností převažujících ve společnosti v daném čase". Uznává současně, že Tribunál ponechává stanovení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení před soudem či jiným orgánem plně na zákonodárci, nepovažuje se za kompetentního kritizovat zákonodárcem provedenou volbu a případné nestanovení lhůty samo o sobě neshledává za rozporné s principem právní jistoty (body 82 a 83 citovaného rozsudku). Současně však judikatura Soudního dvora potvrzuje, že v případech, kdy není zákonodárcem žádná lhůta stanovena, nelze podání návrhu odkládat donekonečna a je třeba jej podat v přiměřené době, jinak by došlo nejen k porušení principu právní jistoty, ale podle okolností i legitimního očekávání účastníků daného právního vztahu [srov. ve vztahu k oprávnění Komise uložit pokutu za porušení soutěžního práva rozsudek ve věci C-48/69 Imperiál Chemical Industries Ltd. proti Komisi (1972), Recueil, s. 619, bod 49, nebo rozsudek ve věci C-52/69 J. R. Geigy AG proti Komisi (1972), Recueil, s. 787, bod 21; ve vztahu k oprávnění Komise napadnout nepovolenou státní podporu rozsudek ve věci C-223/85 Rijn-Schelde-Verolme proti Komisi (1987), Recueil, s. 4617, body 12 až 17].
13. Právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny tak není absolutní a neomezitelné. Jeho účelem je možnost reálné a efektivní ochrany před akty orgánů veřejné moci. K tomu navrhovatel uvádí rozsudek ESLP ve věci Freitag proti Německu (žádost č. 71440/01), kde ESLP konstatoval, že "právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní; je předmětem omezení, např. zákonných lhůt. Tam, kde je právo na přístup k soudu omezeno zákonem nebo fakticky, soud zkoumá, zda uložené omezení nepoškodilo podstatu tohoto práva, zejména zda sledovalo legitimní cíl a zda zde byl rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem". Zde navrhovatel uzavřel svou argumentaci konstatováním, že princip právní jistoty je součástí ústavního pořádku České republiky a vyplývá rovněž z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Projevuje se mimo jiné ve formě požadavku na stanovení lhůt k podání návrhu k soudu nebo k jinému orgánu. Při stanovení lhůt je přitom nutné hledat rozumný a přiměřený vztah mezi principem právní jistoty a požadavkem legality a právem na přístup k soudu; jednostranné upřednostnění jedné z těchto hodnot není možné považovat za přiměřené a lze je označit za porušení té hodnoty, která byla potlačena. Nevyloučil ovšem, že za výjimečných okolností může princip právní jistoty ve formě stanovení lhůt ustoupit všeobecným požadavkům spravedlnosti (např. rehabilitace, restituce).
14. Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění svého návrhu odkázal na právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Ao 1/2009, že v případě řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části zákonodárce žádnou lhůtu k podání návrhu na přezkum nestanovil (kromě lhůty implicitně vyplývající z § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.), takovou lhůtu si pak nelze výkladem "přimyslit", neboť by to znamenalo nepřípustné (zákonem nestanovené) omezení přístupu k soudní ochraně [poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.) s tím, že jde o protiústavní mezeru neodstranitelnou ústavně konformním výkladem]; návrh je omezen toliko existencí opatření obecné povahy. Protiústavnost absence lhůty je dle navrhovatele zřejmá z iniciačního případu sp. zn. 1 Ao 1/2010, ve kterém návrh na přezkum z roku 2010 směřuje proti změně územního plánu z roku 2005, přičemž samotný územní plán byl přijat již v roce 2000. Má tedy za to, že vztah mezi principem právní jistoty na jedné straně a požadavkem legality a právem na přístup k soudu na straně druhé nerespektuje požadavek přiměřenosti a rozumnosti. Žádný takový důvod nelze najít v důvodové zprávě k návrhu zákona o elektronických komunikacích ani ze záznamů z jeho projednávání. Stejně tak nelze tuto úpravu spojit s požadavkem všeobecné spravedlnosti či potřebou odčinit závažné křivdy. Faktické absolutní upřednostnění požadavku legality a práva na přístup k soudu oproti principu právní jistoty proto hodnotí jako svévolné.
15. Tuto argumentaci proti časové neomezenosti přezkumu navrhovatel podpořil dalšími argumenty, které lze pro přehlednost uspořádat následujícím způsobem:
a) protiústavní absence lhůty k podání návrhu ve spojení s materiálním pojetím opatření obecné povahy (v případě územních plánů pak i dle novelizovaného § 188 odst. 4 "nového" stavebního zákona) umožňuje přezkum neomezeně do minulosti, tedy předmětem přezkumu mohou být územní plány staré mnoho desetiletí (vyhlášené ve formě obecně závazné vyhlášky kdykoliv před 1. 1. 2007). Je proto možné narušení zákazu retroaktivity, a to aplikací napadené části soudního řádu správního na proces přijímání územních plánů před vstupem v platnost zákona č. 500/2004 Sb., správní řád;
b) protože Nejvyšší správní soud nejdříve přezkoumává formální a poté teprve materiální náležitosti opatření obecné povahy, je povinen zrušit opatření i "jen" na základě formálního pochybení, které se událo řadu let před podáním návrhu na přezkum. Případná procesní pochybení i otázky pravomoci a působnosti by měly být vyřešeny v rozumné a přiměřené lhůtě po účinnosti územního plánu. Zdůrazňuje přitom potřebu zdrženlivosti při zásazích do vztahů vzniklých hluboko v minulosti [zmiňuje nález sp. zn. II. ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008 (N 157/50 SbNU 399) a usnesení sp. zn. II. ÚS 264/07 ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 889/07 ze dne 24. 2. 2009 a sp. zn. I. ÚS 3108/07 ze dne 27. 12. 2007 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)];
c) může to znamenat zásah jak do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, tak do práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny;
d) současně možnost soudního zrušení opatření obecné povahy (zejména s velkým odstupem od doby přijetí) lze rovněž považovat za zásah do práva na samosprávu podle čl. 100 odst. 1 Ústavy. Návrh neusiluje o nezměnitelnost územních plánů, nicméně vidí rozdíl mezi tím, děje-li se změna ve standardním řízení upraveném zákonem za účasti zainteresovaných stran, které vede a v němž činí rozhodnutí odpovědný politický aktér (obec), a tím, že zruší územní plán po mnoha letech soud vrchnostenským rozhodnutím. Takový nepřiměřený zásah soudu, byť v souladu se zákonem, je dle něj rozporný s právem na samosprávu;
e) opatření obecné povahy podléhají standardnímu přezkumnému řízení správním orgánem podle § 94 až 99 správního řádu, které lze v souladu s § 174 odst. 2 správního řádu zahájit nejpozději ve lhůtě tří let od jejich účinnosti. Novelou § 188 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb. však byly z přezkumného řízení vyloučeny územní plány vyhlášené obecně závaznými vyhláškami (tj. územní plány přijaté před 1. 1. 2007). Zákonodárce tak navodil paradoxní situaci, kdy část územních plánů nelze v přezkumném řízení podle správního řádu přezkoumat vůbec a zbývající část pouze ve lhůtě tří let od jejich účinnosti. Současně je ale soudní přezkum u všech plánů časově neomezený, ačkoliv výsledek soudního i správního přezkumu může v obou případech vést ke zrušení územního plánu;
f) v přípravných pracích chybí jakákoli zmínka či zdůvodnění této časově neomezené možnosti přezkumu, popř. poukaz na požadavky obecné spravedlnosti (viz sub 13);
g) taková právní úprava, jež umožňuje prostřednictvím soudního rozhodnutí zasahovat do práva vlastnického či práva na podnikání třetích osob a která zároveň nestanoví žádné časové omezení pro navrhovatele k podání příslušného návrhu k soudu, je zjevně neslučitelná s požadavky Úmluvy. Zde navrhovatel poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Kirova a další proti Bulharsku (žádost č. 31836/04, bod 32);
h) protiústavnost úpravy lhůty pro podání návrhu shledává i v tom, že opomenutí zákonodárce má za následek i ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů [odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. To je dáno zněním druhé věty § 101a odst. 1 s. ř. s. (podání žaloby je omezeno zákonnou lhůtou, a je-li tedy navrhovatel povinen podat návrh na zrušení opatření společně se žalobou, musí návrh doručit soudu v této totožné zákonné lhůtě). Zákonodárce tak rozlišuje dvě skupiny možných navrhovatelů zrušení opatření obecné povahy; první skupinou jsou osoby, kterým bylo oznámeno správní rozhodnutí, pro jehož vydání bylo užito opatření (těmto § 101d odst. 1 s. ř. s. stanoví lhůtu k podání návrhu), a druhou skupinou jsou osoby, které buď žádné správní řízení nezahájily, nebo sice zahájily, avšak dosud jim nebylo oznámeno správní rozhodnutí (těmto § 101a odst. 1 s. ř. s. žádnou lhůtu nestanoví).
Podle Nejvyššího správního soudu se tak jedná o rezignaci zákonodárce na stanovení předmětné lhůty, a z ní vyplývající faktické absolutní upřednostnění požadavku legality a práva na přístup k soudu tak není možné hodnotit jinak než jako svévolné porušení principu právní jistoty, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Vzniká tak protiústavní mezera [k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.)], která je podle navrhovatele obsažena v § 101a s. ř. s. Stanovení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je nicméně podmínkou řízení, která je rozhodná pro celou napadenou právní úpravu. Shledaný rozpor s ústavním pořádkem by nemohl být odstraněn pouze zrušením § 101a s. ř. s. Proto bylo navrženo zrušení celého dílu 7 hlavy II části III s. ř. s. (ustanovení § 101a až 101d), posléze (viz sub 6) vyslovení neústavnosti této úpravy jako celku.
16. Tento obecný závěr navrhovatel doplnil dalšími výhradami k této úpravě. Jedná se zejména o zjevnou nepřiměřenost právní úpravy soudního přezkumu opatření obecné povahy, která se projevuje v několika aspektech; jednak lhůta třiceti dnů pro rozhodnutí soudu je zcela nepřiměřená složitosti a závažnosti věci a taktéž (zejména v případě územních plánů) délce a komplikovanosti procesu samotného přijímání opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud netvrdí, že v této lhůtě není možné rozhodnout (ve své rozhodovací činnosti maximálně usiluje o dodržení této lhůty) nebo že tato lhůta zatěžuje soud, nicméně tato krátká lhůta má závažné dopady na práva účastníků řízení a jejich rovné postavení před soudem. Např. zatímco navrhovatel má k dispozici neomezenou dobu k vypracování a podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, odpůrce musí zpravidla na rozsáhlý návrh reagovat v řádu dnů. Za nepřiměřenou lze rovněž považovat koncentraci řízení před Nejvyšším správním soudem (blíže k tomu sub 10.c).
17. Konečně, jak uvádí "spíše pro ilustraci", poukazuje navrhovatel i na zákonné vyloučení dalších osob z řízení kromě navrhovatele a odpůrce (viz § 101b s. ř. s.). Jak bylo výše naznačeno, výsledek řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části může mít zásadní dopady na všechny osoby, které jsou adresáty tohoto opatření (např. v projednávaném případě je navrhováno zrušení obecných regulativů týkajících se průmyslové výroby, které mají vliv na veškeré území regulované územním plánem). Zákonné vyloučení těchto osob z účasti na soudním řízení a z možnosti hájit svá práva lze považovat za rozporné s právem na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
18. Závěrem bylo navrženo zrušení dílu 7 hlavy II části III zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 127/2005 Sb., tzn. ve znění platném ke dni podání. Tento návrh byl následně přeformulován na základě připuštění změny návrhu, jak bylo uvedeno výše (viz sub 4 až 6), aniž by byla věcná argumentace dále změněna či doplněna.
19. Dne 21. 3. 2011 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 2/2010-185 ze dne 18. ledna 2011 vedenou pod sp. zn. Pl. ÚS 21/11 (viz sub 2). Kromě argumentace, která směřuje proti výroku a odůvodnění tohoto rozsudku, navrhovatelé navrhují i zrušení části zákona, na jejímž základě byl napadený rozsudek vydán, tj. § 101a až 101d s. ř. s. Odkazují přitom výslovně na argumentaci navrhovatele v tomto řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/10. Namítají, že na základě nečekaných změn a úpravy územního plánu obce Moravany došlo k zásahu do jejich právní jistoty, vlastnického práva a práva na podnikání v důsledku zmaření jejich investic. Dále tvrdí, že zásadním ústavněprávním nedostatkem napadeného rozsudku je skutečnost, že za situace, kdy se jednalo o jejich právních možnostech, o právním postavení a o zásahu do jejich práv, se nemohli tohoto řízení jakkoliv účastnit. Toto porušení procesních práv je podle jejich názoru o to závažnější, že Nejvyšší správní soud byl o existenci práv třetích osob informován. Na formu jejich uplatnění (přípisem zastupitele obce Moravany Bc. M. B. - viz bod 44 rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 2/2010) reagoval tím, že výslovně uvedl, že k přípisu nebude přihlížet. Takový postup je dle vedlejších účastníků nesprávný a představuje zásah do jejich práva na spravedlivý proces včetně rovnosti účastníků před soudem. Konkrétně v tomto řízení Nejvyšší správní soud svým výše uvedeným rozsudkem zrušil opatření obecné povahy - změny č. 4 (druhou část), 5 a 6 územního plánu obce Moravany, které byly schváleny usnesením Zastupitelstva obce Moravany č. 3.9.-3.36.2009 dne 25. 6. 2009. Tyto změny byly provedeny na popud vedlejších účastníků v souvislosti s realizací jejich investičních záměrů v dané lokalitě. V rozsudku Nejvyšší správní soud vyhověl návrhu tří vlastníků nemovitostí dotčených touto změnou územního plánu z důvodu zásahu do jejich vlastnických práv a z důvodů spojených s postupem při schválení změny územního plánu iniciované vedlejšími účastníky právě v projednávané věci. Ve svém návrhu vedlejší účastníci dále uvádějí, že rozšíření průmyslové zóny provedlo Zastupitelstvo obce Moravany v roce 2009. Návrh na zrušení této změny územního plánu obce byl podán 10. 5. 2010 a zastupitelstvo obce s ním za odpůrce nesouhlasilo. Po volbách v roce 2010 však nově zvolené zastupitelstvo změnilo jako odpůrce v řízení před Nejvyšším správním soudem svůj postoj, s návrhem na zrušení změn územního plánu se ztotožnilo a při ústním jednání dne 11. 1. 2011 se k němu připojilo. Vedlejší účastníci se o projednávání takového návrhu dověděli na podzim roku 2010. Uvádějí, že na žádost jednoho ze zastupitelů Zastupitelstva obce Moravany Bc. M. B. poskytli tomuto zastupiteli informace o svých investicích. Ten se pak obrátil jménem více osob, včetně stěžovatelů, na Nejvyšší správní soud se sdělením o důsledcích, které by případné zrušení změn územního plánu přinášelo třetím osobám (viz bod 44 rozsudku č. j. 1 Ao 2/2010-185). Přípis byl soudu doručen dne 13. 1. 2011, tedy po ústním projednání věci, ale ještě předtím, než soud učinil rozhodnutí ve věci samé, k čemuž došlo 18. 1. 2011. V okamžiku rozhodování Nejvyššího správního soudu tedy byly známy možné faktické dopady jeho rozhodnutí, včetně dotčení práv třetích osob. Tuto skutečnost Nejvyšší správní soud potvrdil ve svém rozhodnutí (viz body 44 a 67 rozsudku č. j. 1 Ao 2/2010-185), nicméně rozhodl ve prospěch ochrany práv navrhovatelů a zasáhl tím do výše uvedených základních práv vedlejších účastníků. Ti ve svém obsáhlém podání vycházejí z toho, že sice nebyli účastníky řízení, rozhodnutí však považují za formu jiného zásahu do svých základních práv. Kromě toho zdůrazňují, že současné moderní procesní teorie jsou založeny na stírání rozdílů mezi účastníky a neúčastníky řízení, když instituty jako amicus curiae a jiné neformální nástroje uplatnění zájmů pronikají i do české procesní kultury a soudy stále častěji zohledňují širší dopad svých rozhodnutí na třetí subjekty. Tomuto trendu se měl podvolit i Nejvyšší správní soud, a to zejména s ohledem na skutečnost, že řízení, které vede, je typicky řízením, které má z definice dalekosáhlé dopady na mnohé osoby. Soud měl možnost vyslechnout případné dotčené osoby svědecky, vyžádat si od nich podklady apod., což se ale nestalo. Z tohoto postupu pak vedlejší účastníci dovozují, že Nejvyšší správní soud porušil právo na spravedlivý proces, a to jak formálně tím, že jim upřel právo na procesní účast nesprávným, neprocesním a protiprávním způsobem, jednak materiálně tím, že postupoval v intencích své procesní praxe hrubě jednostranným způsobem, který zohledňuje pouze jeden z možných zájmů vstupující do úvah o rozhodování. I když jsou si vědomi odlišných okolností konkrétního případu, odvolávají se rovněž na argumentaci navrhovatele v tomto řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/10. Současně v této souvislosti namítají nedůslednost Nejvyššího správního soudu jako navrhovatele, neboť podle jejich názoru v řízení ve věci sp. zn. 1 Ao 2/2010 postupoval podle ustanovení soudního řádu správního, která předtím napadl u Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 34/10. Nejvyššímu správnímu soudu vedlejší účastníci dále vytýkají řadu pochybení ve vlastním rozhodnutí. Poukazují však také na jeho koncepčně vadný přístup při rozhodování o návrzích na rušení opatření obecné povahy, který představuje zásah do práva na samosprávu, často dává přednost procesním námitkám, které nemají reálný vztah k obsahu napadeného opatření, a nerozlišuje zvláštnosti rozhodování o individuálních správních aktech a právních předpisech. Ze všech těchto důvodů se vedlejší účastníci obrátili na Ústavní soud s vědomím, že již návrh na zrušení příslušné části soudního řádu správního projednává ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/10, a navrhli její zrušení s tím, že budou vystupovat v řízení jako vedlejší účastníci. Pro úplnost se poznamenává, že právní zástupce účastníků nahlédl dne 4. 1. 2012 do soudního spisu sp. zn. Pl. ÚS 34/10, tedy v době, kdy již platila nová právní úprava. Žádné další procesní úkony vedlejší účastníci v řízení neučinili. Současně k výzvě soudce zpravodaje vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.