I.
Vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2019 doručen podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pobytu cizinců" nebo jen "cizinecký zákon").
2. Předmětné ustanovení cizineckého zákona opravňuje cizince podat žádost o propuštění ze zařízení nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. Podle navrhovatele, zjednodušeně řečeno, toto ustanovení ve svém důsledku brání efektivnímu periodickému přezkumu zákonnosti (trvání) zajištění cizinců.
3. Návrh je podán v rámci probíhajícího řízení o kasační stížnosti žalobce směřující proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2018 č. j. 17 A 159/2017-21. Klíčovou otázkou se pro navrhovatele stala včasnost (resp. předčasnost) žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podle napadeného § 129a zákona o pobytu cizinců.
4. Řízení před správními soudy v této věci, která se týká přezkumu negativního správního rozhodnutí o cizincově žádosti o propuštění, však předcházela série rozhodnutí správních soudů ve věci žalobcova zajištění a jeho opětovného prodloužení. Nejprve Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, (dále jen "policie" nebo "správní orgán") svým rozhodnutím ze dne 9. 5. 2017 zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Doba zajištění byla v rozhodnutí stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žaloba proti uvedenému rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017 zamítnuta a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017 byla zamítnuta i následná kasační stížnost žalobce. Posléze byla rozhodnutím policie ze dne 3. 8. 2017 prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění o dalších 90 dnů, a to podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žaloba proti tomuto rozhodnutí o prodloužení zajištění byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2017 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018 byla zamítnuta i následná kasační stížnost žalobce. Konečně rozhodnutím policie ze dne 4. 11. 2017 byla podle § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o dalších 90 dnů. Rovněž žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017 zamítnuta, přičemž kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku městského soudu byla dne 30. 5. 2019 rovněž zamítnuta.
5. V mezidobí, kdy probíhal výše nastíněný přezkum jednotlivých rozhodnutí o (prodloužení doby) zajištění, podal stěžovatel několik žádostí o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podle § 129a zákona o pobytu cizinců. Pro rozsah přezkumu obecnými soudy v nyní projednávaném případě byla podstatná právě žádost o propuštění ze zařízení ze dne 21. 11. 2017, k níž stěžovatel doložil lékařskou zprávu o zhoršení svého zdravotního stavu. Správní orgán rozhodnutím ze dne 30. 11. 2017 č. j. CPR-31253-5/ČJ-2017-930310-T221 rozhodl o nevyhovění žádosti, resp. nepropuštění cizince, aniž by však došlo k meritornímu přezkumu. Dospěl totiž k závěru, že žalobce žádost podal v době, kdy k tomu dle § 129a odst. 3 téhož zákona ještě nebyl oprávněn, protože dosud neuplynulo 30 dní od právní moci rozhodnutí o prodloužení doby zajištění ze dne 4. 11. 2017. Žádost tak byla považována za předčasnou. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou, kterou Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 1. 2018 č. j. 17 A 159/2017-21 zamítl - právě proti tomuto rozsudku nyní brojí žalobce kasační stížností podanou k navrhovateli. Krajský soud uvedl, že současná právní úprava umožňuje přezkum důvodnosti trvání zajištění v rozumných intervalech. Žalobce podle něj netvrdil ani neprokázal žádné konkrétní okolnosti, pro něž by bylo možno uvažovat o nedostatcích v délce a průběhu soudního řízení, tím méně o nedostatcích systémových. Důvod k prolomení lhůty upravené v § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, která znemožňuje projednání žádosti o propuštění, nebyl dle soudu dán. Dle krajského soudu tedy žalobce podal žádost správnímu orgánu předčasně, a to s ohledem na (v daný okamžik) plynoucí lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Pro úplnost krajský soud konstatoval, že na rozdíl od žalobce neshledává probíhající řízení o kasačních stížnostech na překážku uplatnění žádosti o propuštění ve smyslu § 129a zákona o pobytu cizinců.
6. Posléze, dne 3. 1. 2018, žalobce podal svou další žádost o propuštění ze zajištění podle § 129a zákona o pobytu cizinců, které policie rozhodnutím ze dne 9. 1. 2018 rovněž nevyhověla, aniž by ji s ohledem na plynoucí lhůty věcně projednala. Policie i v tomto případě dospěla k závěru, že žalobce žádost podal v době, kdy k tomu dle § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebyl ještě oprávněn. Posledně zmíněné rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení taktéž napadl žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě, ten však rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 19 A 3/2018-15 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl s ohledem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů k závěru, že měl správní orgán žádost žalobce o propuštění ze zařízení věcně projednat, aby bylo respektováno právo žalobce na účinný a pravidelný soudní přezkum jeho zajištění, tedy ve lhůtě, jež umožňuje účinný soudní přezkum zákonnosti zajištění v jeho průběhu. A to přestože žádost o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podal žalobce dříve než po uplynutí lhůty podle § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť tak učinil před uplynutím 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě ze dne 30. 11. 2017, kterou projednával Krajský soud v Plzni pod sp. zn. 17 A 159/2017 (tj. rozsudek nyní napadený před navrhovatelem). Jestliže totiž žalobce podal žádost dne 3. 1. 2018 a o jeho předchozí žádosti o propuštění ze zařízení podané dne 21. 11. 2017 správní orgán rozhodl dne 30. 11. 2017 tak, že jí nevyhověl, aniž by ji věcně posoudil, porušil tímto postupem právo žalobce na pravidelný soudní přezkum zákonnosti zajištění ohledně otázky trvání důvodů jeho zajištění. Proti rozhodnutí krajského soudu podal správní orgán kasační stížnost, kterou ale Nejvyšší správní soud neprojednal a řízení usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 5 Azs 53/2018-27 dle § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců zastavil. Dle hlášení o propuštění cizinců ze Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty ze dne 14. 2. 2018 byl totiž žalobce téhož dne ve 14:30 hod. propuštěn na území České republiky, neboť podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 222/2003 Sb., pominuly důvody zajištění. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že dojde-li v průběhu řízení o kasační stížnosti žalovaného správního orgánu proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu ve věci zajištění cizince k ukončení zajištění, nic nebrání tomu, aby bylo toto řízení podle § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců zastaveno, což také učinil.