II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení a usnesení o přerušení řízení o ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna po krátké rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti navrhovatele uvedla, že ústavní právo každé lidské bytosti na život, zakotvené v čl. 6 odst. 1 větě prvé Listiny je formulováno obecně, kdežto odstavec 4 téhož článku říká, která jednání nejsou porušením tohoto práva, a stanoví jeho ústavní meze. Stát pak svým působením musí zajistit, aby právo na život bylo chráněno proti zásahům nebo útokům kohokoliv, což dále konkretizuje odstavec 2 čl. 6 Listiny. Sankce za porušení takového zákazu ať úmyslně či z nedbalosti obsahuje trestní zákon. Navrhovatel se přesto domnívá, že ochrana lidského života trestním zákonem není dostatečná. Podle názoru Poslanecké sněmovny však vychází ze skutečnosti, že při vyšetřování utonutí jeho syna nedospěl příslušný vyšetřující orgán k závěru, že došlo k cizímu zavinění.
Pokud jde o namítaný rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny, upozorňuje Poslanecká sněmovna na to, že v odstavci 3 čl. 30 Listiny se stanoví, že tato úprava může být ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny uplatňována pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Z toho dovozuje, že dané znění nelze obejít příznivějším výkladem pro navrhovatele, jak to uvedl ve svém návrhu s odkazem na postup Krajského soudu v Brně.
Poslanecká sněmovna pak dovozuje, že se nelze ztotožnit s názorem navrhovatele, že jím uvedená ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku jsou protiústavní.
Senát ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení § 442 odst. 1 bylo ve stávající podobě zařazeno do občanského zákoníku tzv. velkou novelou občanského zákoníku účinnou od 1. ledna 1992 [čl. I bod 109 (sic - pozn. red.; správně bod 83) zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník]. Ustanovení § 449 odst. 2 bylo do stávající dikce uvedeno úpravou účinnou k 1. říjnu 1995 (čl. XXIV zákona č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře). Obě ustanovení jsou podřazena do oddílů "společná ustanovení o náhradě škody" a ještě úžeji do skupiny paragrafů (§ 442 - 449) souhrnně opatřených nadpisem "Způsob a rozsah náhrady". Uvedl, že zatímco ustanovení § 442 odst. 1 v tomto novém upraveném znění bylo systémovou změnou v určení toho, jaká škoda, resp. jaký druh škody se hradí, což souviselo s přechodem k tržnímu hospodářství v roce 1989, § 449 odst. 2 zůstal meritorně konstantní prakticky již z dob obecného zákoníku občanského a novelou z roku 1995 byl dotčen pouze technicky, z pohledu návrhu na zrušení nepodstatně.
Senát upozornil, že s ohledem na datum vydání zákonů obsahujících ustanovení navrhovaná ke zrušení se jedná o předpisy, které byly schváleny v době, kdy Senát nebyl ještě ustaven. Připomíná však, že Senát se problematikou náhrady škody při usmrcení zabýval, a to při projednávání návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedený návrh zákona totiž ve své části čtvrté v čl. VIII obsahoval dvě tematicky relevantní změny občanského zákoníku, které nabyly účinnosti 1. května 2004 (zákon č. 47/2004 Sb.). Konkrétně se jednalo o doplnění § 444 občanského zákoníku o nový odstavec 3, kterým bylo upraveno jednorázové odškodnění pozůstalých osob při usmrcení blízké osoby, a dále o vložení nového ustanovení § 449a, které umožňuje budoucí nároky podle ustanovení § 445 občanského zákoníku odškodnit jednorázově na základě písemné dohody o jejím úplném a konečném vypořádání mezi oprávněným a povinným. Tato úprava platí i o budoucích nárocích vyplývajících z ustanovení § 446 - 449 občanského zákoníku.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, Senát uvedl, že v případě jeho zrušení by v platném právu chyběl pozitivně vymezený právní základ pro reparaci škody stejně jako pro tradiční základní formální třídění škody na škodu skutečnou a ušlý zisk. Tím by se podle jeho názoru rozpadla koncepce způsobu a rozsahu náhrady škody.
Pokud jde o ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, toto ustanovení souvisle navazuje na povinnost hradit náklady spojené s léčením (§ 449 odst. 1 občanského zákoníku), neboť určuje, že v případě úmrtí je škůdce povinen nahradit též přiměřené náklady spojené s pohřbem. Podle názoru Senátu zákonodárce neměl nikdy důvod toto ustanovení měnit, neboť jde o záležitost tradiční a zároveň obsahově vyhovující současnému společenskému klimatu jak v České republice, tak v evropském rámci. V případě tohoto ustanovení, ale stejně tak i v případě ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže obstát námitka navrhovatele ohledně socialistického původu obou ustanovení. Jde o úpravu tradiční, historicky doloženou, funkční a interpretovatelnou i z pohledu ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Senát se ve svém vyjádření zabývá i ustanovením § 448 odst. 1 občanského zákoníku, které je v návrhu uváděno, i když v petitu není navrhováno jeho zrušení. Předmětné ustanovení upravuje povinnost ke hrazení nákladů na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Interpretace tohoto normativního příkazu je v českém právu po desetiletí konzistentní. Senát odkazuje na Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, autoři Rouček, F., Sedláček, J., díl V., Praha 1937, a ze strany 926 cituje: "Nárok na náhradu mají osoby v době smrti skutečně vyživované, ...naproti tomu není dáti náhradu osobám, které teprve v budoucnu snad by mohly míti nárok na výživu, např. rodiče zabitého dítěte.".
Dále Senát poukázal na to, že pokud je argumentováno porušením ústavního práva, zaručeného v č1. 6 odst. 1 Listiny, pak bez zevrubného rozboru je evidentní, že toto ustanovení se míjí s ustanoveními o náhradě škody pozůstalým. Věta prvá č1. 6 odst. 1 Listiny je obecným ustanovením pro následné odstavce 2 - 4, které jej v ústavní rovině rozvádějí. Celému čl. 6 je inherentní ochrana samotné podstaty života. Takto nahlíženo, pak interpretace nemůže být jiná, než že cílem tohoto ústavního práva je ochrana jednotlivce před jakýmkoliv svévolným zbavením života. Pokud jde o čl. 30 odst. 1 Listiny, ten vymezuje povinnost státu, aby prostřednictvím jím vybudovaných sociálních systémů zachoval přiměřenou, důstojnou a zároveň sociálně udržitelnou úroveň občanů. Garantuje občanům přiměřené hmotné zabezpečení. Tento článek Listiny proto nemá žádnou spojitost s ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody.