I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byla dne 15. července 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatele J. M., která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 338/99-91 ze dne 5. října 2000, a po upřesnění, které bylo doručeno 29. září 2003, i proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1409/2001-120 ze dne 24. dubna 2003, a která dále obsahovala návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 22. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 402/03 řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přerušil, a to poté, co konstatoval, že návrh splňuje podmínky stanovené v ustanovení § 74 tohoto zákona, tj., že je napadáno ustanovení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku postoupil plénu Ústavního soudu.
V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 381/95 se navrhovatel domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s přísl. proti P. M., a. s., z důvodů, že dne 17. prosince 1993 zahynul jeho syn F. M., nar. 22. června 1979, utonutím poté, co uklouzl do nechráněného prostoru pod jezem na řece Svratce v k. ú. Pisárky, na 48,17 km toku řeky v prostoru rekreační oblasti Riviéra v Brně. Zavinění na straně P. M., a. s., spatřoval v nezabezpečení místa, kde se nehoda stala, přestože v minulosti zde došlo k řadě utonutí. Požadoval zaplacení částky 13 510,60 Kč na nákladech pohřbu a pořízení epitafní desky, a ve zbytku se domáhal náhrady nemajetkové újmy, a to pro citovou újmu vyvolanou utrpením nad náhlým úmrtím syna, a dále majetkovou újmu z důvodu, že by mu zemřelý syn mohl v budoucnu pomáhat v podnikání, eventuálně jej nebo svou matku ošetřovat a poskytovat jim podporu v případě nemoci nebo bezmoci.
Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 35 C 381/95-68 ze dne 28. ledna 1999 vyhověl žalobě jen v části týkající se náhrady nákladů pohřbu a pořízení epitafní desky a ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že ustanovení § 442 odst. 1, § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku neumožňují přiznat náhradu škody vzniklé z jiných důvodů než zde uvedených. Těmto ustanovením z uplatněných nároků odpovídal pouze nárok na náhradu nákladů pohřbu.
Z podnětu odvolání, které podaly obě strany sporu, o předmětu sporu rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten se, pokud jde o uplatněnou nemajetkovou újmu, plně ztotožnil s názorem Městského soudu v Brně. V této části však připustil podle tehdy platné úpravy dovolání, což odůvodnil svým přesvědčením o tom, že navrhovateli je třeba dát možnost využít všech zákonných prostředků k posouzení odůvodněnosti jím uplatněných nároků nemateriální povahy, jejichž odškodnění není v platné právní úpravě upraveno, konkrétně psychické újmy jako důsledku úmrtí blízké osoby a budoucí vyživovací povinnosti vůči pozůstalým osobám.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo 1409/2001-120 dovolání zamítl. Ztotožnil se se stanoviskem soudu prvního a druhého stupně, že vedle nároků uvedených v ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku zákon pozůstalým při usmrcení osoby další nároky nepřiznává, a uvedl, že takový nárok nelze dovodit ani z ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho závěru není ustanovení § 448 občanského zákoníku v rozporu s ústavními předpisy. Dále uvedl, že nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu mohl pozůstalému poskytovat výživu (popř. pomáhat mu v zaměstnání, v domácnosti či v péči o jeho osobu), nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 občanského zákoníku (fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevu osobní povahy) a § 13 občanského zákoníku [fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1), a pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby, nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, které zakládají nároky při porušení práva na ochranu osobnosti]. Tato ustanovení totiž zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce. Není tedy vyloučeno, že zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Jde ovšem o nárok odlišný od nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 448 a 449 občanského zákoníku, který byl předmětem řízení v posuzovaném případě.
Navrhovatel v návrhu uvedl, že je mu sice zřejmé, že současná platná právní úprava náhrady škody v případě usmrcení, provedená ustanoveními § 448 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, neumožňuje poskytnutí jiné náhrady než peněžitý důchod na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady pohřbu, má však za to, že tato úprava je v zásadním rozporu s Listinou, zejména s čl. 6 větou prvou, která zní: "Každý má právo na život." a čl. 30 odst. 1, který zní: "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.". V konečných důsledcích je pohrdáním hodnotou lidského života. Považuje tuto úpravu za pozůstatek z dob tvorby socialistického právního řádu, který preferoval fiskální zájmy státu. Tento princip zcela přehlíží, že zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další vyživovací povinnosti; navrhovatel poukazuje na svoji konkrétní situaci.
V postupu Krajského soudu v Brně pak dále spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť podle jeho názoru bylo možné výkladem "nevyhovující" ustanovení občanského zákoníku rozšířit. Na to však navazuje jeho návrh, že tato ustanovení by měla být zrušena. Má za to, že je to i v zájmu přizpůsobení České republiky normám Evropského společenství.
Navrhovatel byl Ústavním soudem výzvou z 9. září 2003 vyzván k odstranění vad podání, a to konkrétně petitu návrhu, a zda s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nehodlá provést nějaké změny. Na tuto výzvu reagoval pouze tak, že petit návrhu rozšířil o návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo 1409/2001-120. Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku ponechal beze změny. Neodstranil tak rozpor mezi obsahem návrhu, ve kterém napadá pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco v petitu se domáhá zrušení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku.