I.
Rekapitulace návrhu
Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který Ústavní soud obdržel dne 8. listopadu 2004, se Vrchní soud v Praze domáhal zrušení ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud obdržel návrh žalobce P. P., a. s., na určení lhůty pro nařízení jednání ve věci projednávané Krajským soudem v Ústí nad Labem s poukazem na ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Vrchní soud dospěl k závěru, že citované ustanovení není v souladu s čl. 6 bodem 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), s čl. 96 odst. 1 Ústavy, a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto řízení proto přerušil s tím, že se obrátí na Ústavní soud s návrhem na zrušení citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích.
Navrhovatel si je vědom, že uvedené ustanovení má za cíl naplnit ústavní právo účastníka řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů, přičemž prosazování práva na rozhodování o věcech účastníka bez zbytečných průtahů nemusí být vyhrazeno pouze Ústavnímu soudu, ale je možná pozitivní zákonná úprava, která stanoví postup, jak se tohoto práva domoci přímo u soudu obecného, avšak navrhovatel je názoru, že v napadeném ustanovení zákona o soudech a soudcích se ústavní právo realizuje při současném porušení jiných Úmluvou, Ústavou a Listinou zaručených práv.
Napadenému ustanovení navrhovatel vytýká především rozpor se zásadou nezávislosti soudců, zakotvenou v čl. 6 bodu 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené ustanovení vede vedle žádoucího důsledku, aby byl příslušný soud pohnut k činnosti, i k důsledku nežádoucímu, který spočívá v tom, že mu jiný soud ve věci nařizuje, jak má dále postupovat. Vzhledem k tomu, že se v řízení zpravidla uplatňuje zásada arbitrárního pořádku (soudce sám volí postup jednotlivých kroků, které v řízení učiní), což bývá zároveň součástí taktiky každého soudce, uložením konkrétních kroků se mu vnucuje taktika, která je pro dané řízení cizí. Toto je více otázka účelnosti než ústavnosti, ale i tím se nezávislost soudce narušuje. Podstatné z hlediska ústavního je podle názoru navrhovatele, že určením zcela konkrétního kroku se může podstatně určit i charakter dalšího řízení s přímým dopadem na jeho výsledek. Odvolací soud, dovolací soud, ale i Ústavní soud také přezkoumávají procesní postup soudů (např. § 212a odst. 5 občanského soudního řádu), jedná se ovšem o přezkum postupu ve věcech již skončených, a nejde tedy o ovlivnění následného řízení. Také se nehodnotí vhodnost a pohotovost jednotlivých procesních kroků, nýbrž pouze otázka, zda řízení proběhlo v souladu s Ústavou, Listinou a procesními předpisy. V případě napadeného ustanovení jde o určení postupu v otevřené, dosud nerozhodnuté věci. Protože jde o ovlivnění věci vymezením dalšího postupu, jenž má teprve směřovat k meritornímu rozhodnutí, jedná se o zásah do nezávislosti soudce v jeho rozhodování. Přitom za výsledek bude odpovídat takto usměrněný soudce, a nikoliv ten, kdo jej usměrnil.
Navrhovatel dále namítal rozpor s ústavní zásadou rovnosti, a to jak obecně ve smyslu čl. 1 Listiny, tak i speciálně ve vztahu k soudnímu řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy. Tento rozpor uvedl na příkladu. Pokud jedna strana podá návrh podle napadeného ustanovení, je jen sama účastníkem řízení. Druhá sporná strana nemá žádné právo se k návrhu, jak má soud ve věci, kde je i ona účastníkem, vyjádřit, a třeba se o tomto návrhu jen dozvědět. Přitom i ona by měla mít právo vyjadřovat se k postupu řízení a sdělit své představy. Napadené ustanovení bylo zamýšleno ve prospěch toho, kdo má zájem na co nejrychlejším skončení věci. Ve svém důsledku může vést ovšem k tomu, že naopak ten, kdo bude mít zájem zdržovat řízení, bude podávat opakovaně nesmyslné, nereálné nebo i zdánlivě vážně se tvářící návrhy jen proto, aby se případ opakovaně přenášel k nadřízenému soudu a řízení pokračovat nemohlo. V tomto směru se celá záležitost může zvrhnout proti zásadě, kterou má chránit.
Navrhovatel uzavřel, že žaloba podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je bez dalšího ústavně možná a dokonce i žádoucí, ale nemůže sledovat cíl, aby soud byl povinen v určité lhůtě činit zcela konkrétní procesní kroky. Měla by vést pouze k tomu, aby se soudu, který činí v daném řízení zbytečné průtahy, uložilo, aby nepokračoval v průtazích a ve věci neprodleně jednal, aniž by se mu ukládalo, jakou cestou se má v řízení ubírat. Takovým příkladem v pozitivní právní úpravě je § 79 soudního řádu správního, kde uložená povinnost směřuje k výsledku, a nikoliv k postupu. Rovněž nálezy Ústavního soudu správně stanovily povinnost zanechat průtahů a neprodleně jednat, a nikdy nestanovily, jak má dotčený soud nebo správní orgán konkrétně jednat (např. předvolat účastníky, vyžádat si podklady apod.).
Při ústním jednání navrhovatel doplnil svůj návrh poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 21 Cul 3/2004, v jehož odůvodnění spatřoval potvrzení některých svých argumentů.