II.
V ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"). Kromě toho namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude Československému červenému kříži vydán majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na Československý červený kříž může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního splnění všech zákonných podmínek, tzn., že se musí jednat o majetek státu, který byl Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, a že tento majetek spadá do okruhu věcí taxativně uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti v příloze k zákonu prý proto nemá za následek přechod vlastnického práva k předmětnému domu na Československý červený kříž.
Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých křivd způsobených Československému červenému kříži a nemůže se proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových křivd způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací, neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden Čs. stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni účinnosti tohoto zákona byl již vlastníkem této nemovitosti stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena stavební parcela, která svým číselným označením není totožná s pozemkem, na němž předmětný dům stojí, a ani s tímto domem nijak nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn účel § 6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným ustanovením."
Podle stěžovatelova názoru je především nutno, aby předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech nemovitostí uvedených v příloze k zákonu je jako jejich vlastník stát uveden. V daném případě však k rozhodnému dni nebyl předmětný dům ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což potvrdil v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni.
Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na majetek, který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý však není možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní předchůdce odpůrce (Československý červený kříž) však měl pouze právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat a nesvědčilo mu právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli a nikoliv Československému červenému kříži, a pokud by vlastnické právo k němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na Československý červený kříž, byla by tím porušena obecná právní zásada, že "nikdo nesmí požívat více práv, než mu náleží". S ohledem na nápravu křivd by Československému červenému kříži mohlo opětovně vzniknout právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv však právo vlastnické.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 byl zrušen ve výroku, kterým se potvrzuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 28. 3. 1999 sp. zn. 14 C 251/98, a zároveň navrhl zrušení části I. bodu 10. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. (označené jako Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži), neboť stěžovatelovo vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku popřeno právě s odkazem na tento právní předpis.