I.
Rekapitulace návrhu
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2009 doručen návrh Vrchního soudu v Olomouci na zrušení části ustanovení § 399 v odstavci 2 části věty druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Napadené ustanovení konstruuje právní fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení v případě, že se dlužník bez omluvy nedostaví na schůzi věřitelů svolanou k projednání způsobu oddlužení a k hlasování o jeho přijetí nebo jeho omluvu neshledá insolvenční soud důvodnou. Na toto ustanovení dále navazuje § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, dle něhož vezme insolvenční soud zpětvzetí návrhu na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru, a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož je důsledkem zpětvzetí návrhu na oddlužení řešení úpadku dlužníka konkursem. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 zrušil část ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem, které znělo: "odvolání proti němu není přípustné". Tento nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 6. 2009 pod č. 163/2009 Sb.
2. Navrhovatel uvedl, že vede pod sp. zn. KSOS 16 INS 4988/2008, 2 VSOL 87/2009 insolvenční řízení, v němž insolvenční soud aplikoval § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 8. 6. 2009, a dále ustanovení § 369 odst. 1 (zjevně míněn § 396 odst. 1) a § 399 odst. 2 téhož předpisu. Insolvenční řízení bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") dne 8. 12. 2008, přičemž dlužník podal společně s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení. Krajský soud usnesením ze dne 20. 1. 2009 č. j. KSOS 16 INS 4988/2008-A-9 zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku oddlužením. Současně nařídil na den 5. 3. 2009 přezkumné jednání, které se mělo konat v 9:00 hod. v sídle krajského soudu, a na shodné datum a místo svolal i schůzi věřitelů, která měla proběhnout bezprostředně po ukončení přezkumného jednání. Přestože byl dlužník řádně předvolán, na schůzi věřitelů se dne 5. 3. 2009 bez omluvy nedostavil. Krajský soud proto vydal téhož dne usnesení č. j. KSOS 16 INS 4988/2008-B-12, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, prohlásil na majetek dlužníka konkurs a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný. Toto rozhodnutí napadl dlužník v plném rozsahu odvoláním, v němž tvrdil, že mu v účasti na schůzi věřitelů zabránil jeho špatný zdravotní stav, což prokazoval potvrzením praktického lékaře ze dne 10. 3. 2009. Po navrhovateli dlužník žádal, aby usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby navrhovatel sám rozhodl o oddlužení splátkovým kalendářem. Bez významu dle navrhovatele není ani obsah úředního záznamu, vyhotoveného po skončení schůze věřitelů insolvenčním soudcem, dle kterého byl dne 5. 3. 2009 v 10:00 hod. dlužník přítomen v advokátní kanceláři Mgr. K. v Šumperku, kde sdělil, že měl za to, že se přezkumné jednání i schůze věřitelů uskuteční u Okresního soudu v Šumperku.
3. Navrhovatel konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 vyslovil právní názor, že protiústavnost ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, části věty za středníkem, spočívala v jeho aplikačním propojení na zjevně protiústavní část § 399 odst. 2 (větu za středníkem) insolvenčního zákona, která zní: "jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět". Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že jednou ze základních zásad ovládajících civilní proces je zásada dispoziční. Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení je dispozitivním úkonem dlužníka a z jeho povahy vyplývá, že nemůže být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že dlužník vzal návrh zpět, ačkoliv tak fakticky neučinil. Fikce zpětvzetí návrhu konstruovaná ustanovením § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je proto dle citovaného nálezu v rozporu s povahou civilního procesu.
4. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, a to nejen v konkrétní věci, jíž se nález týkal, ale rovněž ve věcech, v nichž jsou řešeny otázky podobné či totožné. Povinnost následovat při rozhodování dalších případů téhož druhu "ratio decidendi", tedy vyložená a aplikovaná nosná právní pravidla (rozhodovací důvody) obsažená v nálezu, akcentoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173). Navrhovatel tedy reflektoval právní názor stran fikce zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08.
5. Na podporu argumentů obsažených v předmětném nálezu navrhovatel odkázal na úpravu zpětvzetí návrhu obsaženou v § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), ve vztahu k němuž judikatorní praxe dovodila, že ke zpětvzetí návrhu může dojít pouze prostřednictvím úkonu, z něhož neplynou žádné pochybnosti o jeho obsahu a smyslu, a je tedy zcela nepochybné, že účastník řízení na projednání svého návrhu, resp. jeho části, nemá zájem a je srozuměn s tím, že o tomto návrhu nebude soudem rozhodováno. Zatímco občanský soudní řád předpokládá srozumitelný a určitý projev vůle, prostý jakýchkoliv podmínek, insolvenční zákon umožňuje, aby nastoupily účinky zpětvzetí, aniž by projev vůle dlužníka tyto podmínky splňoval.
6. Z takto vymezených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Jestliže je dispoziční oprávnění účastníka řízení nahrazeno právní fikcí, v jejímž důsledku dochází na základě nečinnosti účastníka či dokonce toliko na základě hodnotící úvahy soudu k zastavení celého řízení, je taková konstrukce dle navrhovatele rovněž v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel tedy v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") předložil věc Ústavnímu soudu, aby svým nálezem ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona zrušil dnem, který v nálezu určí.
7. V závěru navrhovatel poukázal na skutečnost, že insolvenční řízení nelze přerušit a že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastaly zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť dalším postupem v rámci konkursního řízení může dojít ke změnám, které dlužníkovi znemožní původně povolené oddlužení. Nadto může mít dle navrhovatele rozhodnutí o tomto návrhu, bude-li mu vyhověno, význam i pro insolvenční řízení dalších dlužníků.