G.
17. Ústavněprávní námitky navrhovatele proti napadenému ustanovení se koncentrují do tvrzení, že nesprávný úřední postup není v jeho smyslu definován, a to vzhledem k mnohosti jeho forem (jak plyne z důvodové zprávy k zákonu), avšak jeho formulace je natolik vágní, takže jeho výklad vede v praxi k tomu, že jakákoliv normotvorná činnost orgánu veřejné moci je de facto nepostižitelná, a to i v případě, že orgán veřejné moci překročí své zmocnění při odvozené normotvorbě, a tak potažmo orgány i vláda mohou libovolně a svévolně při odvozené normotvorbě překračovat zmocnění, aniž by v případě, že takovým postupem způsobí jinému škodu, za porušení své povinnosti odpovídaly (část III. návrhu, viz výše bod 3). Ústavní soud s tímto tvrzením nesouhlasí. Je úlohou každého obecného soudu, aby vhodnými interpretačními metodami objasnil obsah použitého pojmu "nesprávný úřední postup". Je notorietou, že existuje množina výkladových pravidel, takže například obsah příslušného pojmu musí být nejprve zjišťován prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního předpisu) atd.; teprve adekvátní užití těchto pravidel pak může vést k závěru, že nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu. Je-li možné tímto způsobem interpretovat pojem "nesprávný úřední postup", pak Ústavní soud neshledává rozpor napadeného ustanovení s čl. 2 odst. 2 Listiny ani s čl. 4 odst. 3 Listiny.
18. Ústavní soud považuje za nezbytné posoudit skutečné pohnutky navrhovatele vedoucí k formulaci návrhu na zrušení napadeného ustanovení. Je zřejmé, že pravý motiv návrhu spočívá v nesouhlasu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí o dovolání, který interpretuje "nesprávný úřední postup" tak, že jím není normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci (srov. odůvodnění na str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 25 Cdo 2064/2005-131), a v neochotě řídit se tímto názorem. Konkrétně to znamená, že nejde o neurčitost či vágnost formulace napadeného ustanovení, ale o to, zda nesprávný úřední postup zahrnuje i vydání normativního právního aktu moci výkonné, který byl v rozporu s normou vyšší právní síly. Závěr Nejvyššího soudu odpovídá i právnímu názoru Ústavního soudu vyjádřenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (136/2009 Sb.). Výjimečnost práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku protiprávní nečinnosti zákonodárce (o kterou zde nejde) Ústavní soud vyvodil přímo z ústavního pořádku a z nálezu Ústavního soudu.
19. Ústavní soud dále dodává, že žalobkyně (společnost CODUM, s. r. o.) byla též účastníkem řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 407/99 ze dne 9. 11. 2000 (N 165/20 SbNU 171), v němž byly napadány konkrétní články rozhodnutí vlády České republiky č. 657 ze dne 23. 6. 1999 a rozhodnutí vlády České republiky č. 1374 ze dne 22. 12. 1999. Ústavní soud nálezem ze dne 9. 11. 2000 návrh zamítl jako návrh podaný osobami neoprávněnými, s odkazem na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), v němž přiznal těmto rozhodnutím vlády povahu právního předpisu (pozn. toto konstatování zahrnulo pouze uvedená dvě konkrétní rozhodnutí, nelze ho zobecnit na jakákoliv rozhodnutí vlády). Ve světle těchto závěrů bylo na žalobkyni, aby se domáhala plnění po příslušné zdravotní pojišťovně, a v tomto řízení mohl soud - ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky - posoudit soulad tohoto předpisu se zákonem (eventuálně s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky).
20. Ve vztahu k vlastnímu návrhu po provedeném řízení Ústavní soud konstatuje, že nejsou dány důvody ke zrušení ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť toto ustanovení není samo o sobě v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny ani s čl. 4 odst. 3 Listiny a konečně ani s čl. 36 odst. 3 Listiny, a proto návrh Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************