§ 4
(1) Pracovníkům, kteří pracují za podmínek uvedených v § 1 jen část kalendářního roku, přísluší za každých 25 takto odpracovaných dnů jedna dvanáctina zvláštní dodatkové dovolené, a to i když nesplnili podmínky pro vznik nároku na dovolenou (§ 100 zákoníku práce). To platí, i když pracovní poměr za těchto podmínek trvá celý kalendářní rok, pokud pracovník nepracoval pro překážky v práci, popřípadě byl převeden na jinou práci než uvedenou v § 2 odst. 1, celkem po více než 30 pracovních dnů v kalendářním roce.
(2) Pro účely odpracování 25 dnů se jako výkon práce posuzuje doba
a) pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které organizace odpovídá,
b) dovolené na zotavenou,
c) kdy si pracovník vybírá náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek,
d) kdy pracovník nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho měsíční mzda (plat) nekrátí.