B.
Vlastní posouzení návrhu
37. Předmětem ústavněprávního posouzení je v dané věci otázka, zda možnost popření otcovství během šestiměsíční lhůty, která se odvíjí od okamžiku, kdy se manžel dozvěděl o narození dítěte své manželce, obstojí z hlediska ústavně zaručených základních práv právního otce, tedy osoby, jejíž otcovství k dítěti je právem uznáno z důvodu domněnky otcovství manžela matky. Ústavní soud se problematikou ústavnosti lhůt zabýval opakovaně v řadě svých nálezů, přičemž konstatoval, že lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti; tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, "posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním" [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito konkrétními okolnostmi jsou dle dosavadní judikatury Ústavního soudu zejména nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu ke lhůtou časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/03 ze dne 9. 7. 2003 (N 109/30 SbNU 499; 211/2003 Sb.)] nebo svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení nebo zrušení) [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)].
38. Ačkoliv právní domněnky, jak bylo uvedeno výše, významným způsobem zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte.
39. Tento požadavek neplyne jen z práva na ochranu soukromého a rodinného života, jak Ústavní soud podrobně rozebral v předchozí části tohoto nálezu, nýbrž je ve své podstatě spojen s právem každého na soudní ochranu svých subjektivních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Za prostředek směřující k ochraně základního práva právního otce nelze považovat popěrnou žalobu, kterou může podat nejvyšší státní zástupce podle § 62 zákona o rodině. Jedná se totiž o právní prostředek, jenž sleduje odlišný účel než žaloba podle napadeného ustanovení. Nejvyšší státním zástupce může uvedenou žalobu učinit pouze v zájmu dítěte. Tento zájem však nebude apriorně shodný se zájmem právního otce. Přihlédneme-li navíc k tomu, že ve věci stěžovatele se jedná o nezletilé dítě, bude z povahy věci nejen v tomto případě právní vztah mezi právním otcem a dítětem sledovat zejména zájem nezletilého dítěte, pročež bude jen stěží možné očekávat po nejvyšším státním zástupci podání popěrné žaloby.
41. Rovněž nelze opominout skutečnost, že na podání žaloby nejvyšším státním zástupcem není právní nárok a je jen na jeho uvážení, zda k takovémuto podání přistoupí. Případný podnět manžela matky k podání této žaloby nepředstavuje návrh, o němž by muselo být rozhodnuto, na zahájení řízení, jež by zároveň bylo přezkoumatelné co do uvážení nejvyššího státního zástupce. To přitom potvrdil několikrát i Ústavní soud, když konstatoval v některých svých rozhodnutích, že postup nejvyššího státního zástupce nebo jeho připiš, kterým oznamuje zasilateli podnětu skutečnost, že žaloba nebude podána, "nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu" (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/07 citované v bodu 35, podrobněji pak usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007). Znamená to tedy, že je jen na nejvyšším státním zástupci, aby za účelem využití svého oprávnění posoudil otázku zájmu dítěte a jeho případnou shodu se zájmem právního otce v konkrétní věci, přičemž jeho uvážení není přezkoumatelné soudem. K problematickým aspektům návrhu nejvyššího státního zástupce na popření otcovství srov. Jíšová, A.: Návrh nejvyššího státního zástupce na popření otcovství v praxi (k diskusi). Bulletin advokacie č. 11 až 12/2006, s. 80 až 86.
42. Na druhou stranu, napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině nepochybně zakládá jeden z uvedených prostředků zmiňovaných výše v bodu 37, neboť umožňuje, aby manžel matky zpochybnil své otcovství popěrnou žalobou, která musí být podána ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že se jeho manželce narodilo dítě. Tím je vytvořen určitý procesní prostor, aby se manžel matky domohl ochrany svých práv určením, že není skutečným otcem dítěte, pročež nemůže být ani právním otcem. Je však třeba posoudit, zda podmínky pro jeho uplatnění respektují meze určené právem na ochranu soukromého a rodinného života, podrobněji rozebrané v předchozí části nálezu, jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Napadené ustanovení omezuje možnost podání žaloby na popření otcovství na dobu šesti měsíců ode dne, kdy se manžel matky dozvěděl, že sejí narodilo dítě. Je zcela zřejmé, že v drtivé většině případů, na které dopadá toto ustanovení, bude den, kdy se manžel dozví o narození dítěte totožný se dnem narození. Při takovémto vymezení popěrné lhůty je však zcela popřena relevance okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Je přitom zřejmé, že teprve od tohoto okamžiku má právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství ve lhůtě pro podání žaloby na popření otcovství.
44. Takto stanovená lhůta však nereflektuje zvláštní povahu právních vztahů existujících mezi právním otcem a dítětem. Při stanovení popěrné lhůty totiž nelze vycházet z presumpce, že právní otec musel nebo měl vědět všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství v okamžiku, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl. Rovněž nelze v této souvislosti klást na manžela požadavek, aby preventivně v období prvních šesti měsíců od narození dítěte přezkoumával, zda určité okolnosti svědčí pro závěr, že není biologickým otcem dítěte. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva tak musí reflektovat i druhou stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. To znamená, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu, převážit zájem právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek ESLP Shofman proti Rusku, citovaný v bodu 7, anebo rozsudek senátu ESLP Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006, stížnost, č. 10699/05, kde se stěžovatel úspěšně domáhal možnosti popření otcovství více než 30 let od narození dítěte).
45. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž s čl. 36 odst. 1 Listiny.