A.
Východiska přezkumu z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života
23. Právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů ze strany veřejné moci. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu, jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám.
24. Z povahy věci musí právní vymezení rodiny reflektovat především existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní určení otcovství, nejedná-li se o případ osvojení, odpovídalo skutečnému biologickému otcovství. Tento požadavek se přitom promítá i do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství respektováno ze strany veřejné moci. Odpovídá mu i právo dítěte znát své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
25. Význam biologických vazeb pro právní vymezení rodiny již Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399). V něm Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti, jež souvisela s popěrnou žalobou nejvyššího státního zástupce ve smyslu § 62 zákona o rodině, podanou z podnětu babičky dítěte, jež zpochybňovala otcovství právního otce k dítěti své zesnulé dcery. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že "tam, kde se dostane do konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných, u nichž prokazatelně existují i sociální vazby tvořící typické rysy rodiny, se zájmem osob nepříbuzných, mezi nimiž a dítětem se v minulosti sice rovněž vytvořily v důsledku déletrvajícího společného soužití shora zmíněné vazby emoční, sociální a další, které by jinak naplňovaly rysy tzv. de facto rodinných svazků, je třeba - není-li zde jiný naléhavý důvod - poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb emočních a sociálních i vztah pokrevního příbuzenství".
26. Na druhou stranu, zabezpečení obecného požadavku shody biologického a právního otcovství nemůže vést k nepřiměřenému zásahu do soukromého života rodičů dítěte, jenž by spočíval v povinnosti sdělit orgánům veřejné moci skutečnosti z jejich intimního života. To by bylo nezbytné v případě, že by otázka otcovství musela být určena mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Takovýto požadavek by ale zásadním a z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života nepřiměřeným způsobem zasahoval do soukromé sféry jednotlivců, do existence vzájemné důvěry rodičů dítěte. Právní otcovství rodičů je tak určováno na základě domněnek, které vycházejí z kulturního rámce společnosti a umožňují, aby k určení otcovství došlo bez nadměrných formálních požadavků. Tomu odpovídá i tzv. první domněnka otcovství vyjádřená v § 51 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož se, stručně řečeno, považuje za otce dítěte manžel matky. Uvedená domněnka, jež nacházela své vyjádření již v římském právu (pater est quem nuptiae demonstrant, tedy "otcem je ten, kdo se s ženou oženil"), tak vychází z předpokladu, že manžel matky je zároveň i skutečným otcem dítěte.
27. Samotná domněnka však pochopitelně nemůže zaručit skutečnou existenci shody právního a biologického otcovství. Případný rozpor mezi právním a biologickým otcovstvím tak vyvolává legitimní otázku, jakým způsobem má být z právního hlediska zabezpečeno jeho odstranění. Nelze přitom opomenout ani skutečnost, že takovýto stav zároveň závažným způsobem zasahuje do soukromé sféry právního otce, který není biologickým otcem a jehož právní otcovství bylo určeno pouze na základě domněnky otcovství. Tím se promítá i do jeho soukromého a rodinného života ve významu, jak tento pojem vymezuje čl. 10 odst. 2 Listiny, a zároveň může zasahovat i do práva dítěte znát své rodiče ve smyslu čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. výše body 23 a 24 tohoto nálezu).
28. Právě k odstranění rozporu mezi právním a biologickým otcovstvím slouží popěrná žaloba otce podle napadeného § 57 odst. 1 zákona o rodině. Toto ustanovení se dotýká primárně právního postavení právního otce a dítěte plynoucího z jejich předpokládaného rodinného vztahu. Účel sledovaný tímto ustanovením lze nepochybně považovat za souladný se zájmem, aby právní určení otcovství odpovídalo biologickému otcovství. V obecné rovině lze tento závěr shledat kompatibilní rovněž s právem dítěte znát své rodiče, které je výslovně vyjádřeno v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
29. Přesto však nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli - podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž však má dítě na základě čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte rovněž právo znát své biologické rodiče. Relevanci z hlediska posouzení ale nelze upřít ani zájmu biologického otce, jenž není v postavení právního otce a o toto postavení usiluje, ani zájmu právního otce, jenž zase není otcem biologickým a sám brojí proti svému právnímu otcovství. Šetřit je rovněž třeba právo na ochranu soukromého a rodinného života matky dítěte.
30. S ohledem na uvedené okolnosti je nezbytné zabývat se otázkou, zda z práva na ochranu rodinného a soukromého života, zaručeného právnímu otci dítěte čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, vyplývá jeho právo domáhat se toho, aby orgán veřejné moci svým rozhodnutím odstranil právní stav, kdy právní otcovství neodpovídá biologické realitě, a pokud ano, za jakých podmínek. Při hledání odpovědi na tuto otázku je pak třeba vážit další práva a zájmy, vymezené v předchozím bodu nálezu.
31. Ústavní soud se přímo touto otázkou dosud nezabýval. Ve své rozhodovací praxi byl konfrontován především s ústavními stížnostmi stěžovatelů, jež směřovaly proti vyrozumění nejvyššího státního zástupce o tom, že jejich podnět k podání žaloby na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině se odkládá. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně uvedl s poukazem na výše uvedená rozhodnutí Evropského soudu, že "stávající právní stav, kdy manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte ... a kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy ... a samozřejmě také se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem ..." (usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. dubna 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. ledna 2008). Zároveň přitom Ústavní soud apeloval na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda žalobu podle § 62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu při výkladu čl. 8 Úmluvy.
32. Podle něj mají smluvní státy nejen povinnost chránit jednotlivce před svévolnými činy veřejných úřadů, nýbrž i pozitivní povinnost zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života. To může znamenat i povinnost přijmout opatření, která se dotýkají právních vztahů mezi jednotlivci (srov. rozsudek Mikulič proti Chorvatsku, citovaný v bodu 10, bod 57, a další tam citovaná rozhodnutí). Přitom je nutno brát ohled na spravedlivou rovnováhu, které musí být dosaženo mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku. V obou případech má stát určitou míru uvážení (srov. rozsudek Mikulič proti Chorvatsku, citovaný v bodu 10, bod 58, a další tam citovaná rozhodnutí). Limity tohoto uvážení naznačuje další judikatura Evropského soudu.
33. V rozsudku Kroon proti Nizozemsku (citovaném v bodu 7) Evropský soud uvedl, že není dovoleno, aby právní domněnka převažovala nad biologickou a společenskou realitou, aniž by byl brán zřetel na jak zjištěné skutečnosti, tak přání dotčených osob. Na tento závěr Evropský soud navázal v rozsudku Shofman proti Rusku (citovaném v bodu 7), v němž konstatoval porušení základního práva stěžovatele vyplývajícího z čl. 8 Úmluvy v důsledku nemožnosti popřít otcovství. Dotčená právní úprava totiž takovouto možnost připouštěla pouze ve lhůtě jednoho roku od okamžiku, co se osoba úředně zapsaná do matriky jako otec dozvěděla o zapsání narození dítěte. Uvedeným rozsudkem nebylo shledáno porušení Úmluvy v důsledku samotné existence roční popěrné lhůty, nýbrž až v důsledku jejího navázání na okamžik, kdy se manžel matky dítěte dozví o zapsání narození dítěte, přičemž nebyl dán jiný prostředek, kterým by se právní domněnkou určený otec domohl popření otcovství za situace, kdy bylo i soudem uznáno, že není biologickým otcem.
34. Samotnou popěrnou lhůtu přitom Evropský soud akceptoval už ve svých dřívějších rozhodnutích, když zdůraznil, že zavedení promlčecí lhůty na zahájení řízení o otcovství je ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte (rozsudek Rasmussen proti Dánsku, citovaný v bodu 7, bod 41). V jiné věci zase shledal, že jakmile vypršela promlčecí lhůta, aby mohl stěžovatel zpochybnit otcovství, byla větší váha přiznána chráněným zájmům dítěte než zájmům stěžovatele na vyvrácení otcovství (rozhodnutí o přijatelnosti Yildirim proti Rakousku, citované v bodu 7). Roli při tomto posouzení hraje i skutečnost, zda stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že není biologickým otcem dítěte od samotného narození, a přitom nepodnikl žádné kroky k popření svého právního otcovství, založeného domněnkou. Při posuzování dotčení čl. 8 Úmluvy tak jde spíše o nastavení podmínek běhu popěrné lhůty než o její samotnou existenci.
35. Posledně uvedená rozhodnutí Evropského soudu pak Ústavní soud promítl i do posuzování ústavních stížností směřujících proti postupu nejvyššího státního zástupce. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/07 ze dne 27. 3. 2008 (U 3/48 SbNU 977) Ústavní soud uvedl, že z obsahu podané ústavní stížnosti se přitom jednoznačně podává, že stěžovatel měl vážné pochybnosti o svém otcovství již v průběhu lhůty, ve které mohl své popěrné právo podáním žaloby realizovat; pokud by takové pochybnosti nepojal, zajisté by neměl žádný důvod verifikovat je pomocí jím vyžádaného testu DNA. Pak však jeví se stěžovatelovo ignorování lhůty k podání žaloby (a to ať už pro její neznalost nebo pro jiné důvody) postupem - lépe řečeno "nepostupem" - vedoucím k důsledku pro stěžovatele vyjádřitelnému prastarou, již Iustinianem formulovanou zásadou: "vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt" - "právo pomáhá bdělým, ne spícím". Prvotně tedy nikoliv sdělení Nejvyššího státního zastupitelství adresované stěžovateli po uplynutí zákonné popěrné lhůty, ale stěžovatelem samotným navozená situace přivodila - pro jeho žalobní nečinnost - stav, kdy vskutku bylo by možno jej obecně nahlédnout jako rozporný se základním právem na respektování soukromého života.
36. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu a Evropského soudu tedy lze shrnout, že otázka existence shody mezi biologickým a právním otcovstvím se promítá do základního práva osoby v postavení právního otce, která tvrdí, že není biologickým otcem dítěte, na ochranu soukromého nebo rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž do práva dítěte znát své rodiče, zakotveného v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Určení právního otcovství pouze na základě zákonné domněnky, aniž by byla dána dostatečná možnost právními prostředky zpochybnit otázku shody právního a biologického otcovství a současně se domáhat zrušení právního otcovství v případě, že neodpovídá otcovství biologickému, může za určitých okolností představovat porušení tohoto práva. Nelze však dospět k závěru, že trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, znamená bez dalšího porušení základního práva právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci. Je totiž nezbytné vzít v úvahu, zda existuje zájem dítěte na trvání takovéhoto stavu, jakož i to, zda právní otec věděl nebo mohl vědět, že není biologickým otcem, měl možnost domáhat se před orgánem veřejné moci určení, že není právním otcem, a nakonec zda tuto možnost i skutečně využil.