Bb) Námitka porušení principu rovnosti v právech
83. K námitce navrhovatele, že uložení povinnosti instalovat hasicí přístroje a zařízení autonomní detekce pouze do nových (popř. do rekonstruovaných) staveb je diskriminační, a porušuje tak princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 4 odst. 3 Listiny, je třeba uvést následující:
84. Vyhláškou č. 23/2008 Sb. stanovený požadavek vybavit určité stavby (ustanovení § 14 odst. 3) zařízením autonomní detekce a signalizace je technickou podmínkou požární ochrany ve fázi navrhování stavby. Vyhláška č. 23/2008 Sb. stanoví povinnost vybavit stavby uvedené v § 15 až 18 a 28 zařízením autonomní detekce a signalizace. Ústavní soud konstatuje, že napadenou právní úpravu nelze považovat za diskriminační.
85. Z obecného pohledu ústavní zásadu rovnosti nelze pojímat absolutně, jako kategorii abstraktní, jde o toliko o rovnost relativní. Rovnost jedinců před zákonem není chápána jako abstraktní kategorie, aleje přičítána k určité právní normě, pojímá se ve vzájemném poměru různých subjektů apod. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, umožňuje stanovit zvláštní kritéria rovnosti pro speciální případy, neboť všeobecná zásada rovnosti nestanovuje tak přesné meze, aby vylučovala jakoukoli odchylku, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.
86. Pokud jde o námitku porušení rovnosti, resp. zákazu diskriminace, jak ji garantuje Listina v čl. 1 a 3, k tomu Ústavní soud poznamenává, že obsah ústavního principu rovnosti vyložil v řadě svých rozhodnutí [např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.)]. Ztotožnil se v nich s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen již Ústavním soudem ČSFR v nálezu ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, svazek 1, nález č. 11, str. 37), který konstatoval, že je "věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), v němž se uvádí: "... nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny základních práv a svobod ... apod.". Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu údajně zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení některého jiného základního práva nebo svobody.
87. Ústavní soud chápe rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům či při uložení povinností mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo, resp. všem uložena stejná povinnost.
88. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny. Ustanovení čl. 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v čl. 1 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i čl. 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i čl. 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
89. Ústavní soud konstatuje, že rozdílná úprava povinností vlastníků nových staveb oproti vlastníkům starých staveb se opírá o rozumné a akceptovatelné důvody.
90. Vyšší náklady spojené s pořízením hasicích přístrojů a detekčních zařízení jsou kompenzovány vyšší úrovní požární bezpečnosti staveb do budoucna. Nejde o nerovnost, jestliže skupině vlastníků, kteří vlastní starší domy, tato povinnost uložena nebyla, zatímco skupině vlastníků, kteří si vybudovali nové domy (popř. zrekonstruovali domy staré), je tato povinnost, a to především v jejich zájmu, ukládána. Z uvedených důvodů nejde o diskriminaci ani o rozpor s čl. 4 odst. 3 Listiny. K této námitce je konečně možno podotknout, že je především v zájmu samotných vlastníků starších budov, aby i oni své budovy zabezpečili proti požáru uvedenými zabezpečovacími zařízeními, přestože jim tuto povinnost právní předpis neukládá.
91. Ústavní soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování provedením výslechů navržených znalců, protože objasňování technických problémů by překračovalo rámec ústavněprávního přezkumu.
92. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal rozpor napadené vyhlášky s ústavním pořádkem České republiky nebo se zákonem, a proto návrh na zrušení napadené vyhlášky, stejně jako alternativní návrh na zrušení jejích jednotlivých ustanovení, podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************