III.
Formální předpoklady projednání návrhu a ústavnost legislativní procedury
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že po formální stránce je návrh v souladu s požadavky čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V řízení o zrušení právního předpisu je povinností Ústavního soudu nejprve zkoumat, zda předmětný předpis byl vydán ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh krajského soudu se týká zákona, kterého má být soudem bezprostředně použito při řešení věci, tj. při rozhodování o správní žalobě vedené před krajským soudem pod sp. zn. 31 Ca 27/2006, přičemž na posouzení ústavnosti návrhem napadeného ustanovení zákona č. 260/2002 Sb. závisí další postup navrhovatele v tomto řízení. Návrh byl proto podán oprávněným navrhovatelem.
6. Pro napadené ustanovení zákona č. 260/2002 Sb. (i pro zákon jako celek) se vyslovil ústavně předepsaný počet členů Poslanecké sněmovny, přičemž Senát ústavně předepsaným počtem svých členů vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat (viz sub 3 a 4). Prezident republiky zákon podepsal 11. 6. 2002 a zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 28. 6. 2002 pod č. 260/2002. Napadené ustanovení nebylo změněno. Návrh je proto přípustný. Ústavní soud v této souvislosti považuje za potřebné uvést, že nepovažoval za nutné zabývat se otázkou povahy pozměňovacího návrhu poslance Antonína Macháčka, který na 49. schůzi Poslanecké sněmovny dne 23. 4. 2002 "načetl" pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 121/2000 Sb. Poukazuje přitom na své závěry ve věcech hodnocení tzv. přílepků, ke kterým dospěl ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.) *) a zejména sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1. 3. 2011 (vyhlášen pod č. 80/2011 Sb.), bod 105, když vzal v úvahu nejen tu skutečnost, že tento aspekt není v návrhu krajského soudu uveden jako jeho nosný bod, nýbrž v návaznosti na uvedenou judikaturu též to, že návrh se týká jen části zákona č. 260/2002 Sb., navíc přijatého v době již značně vzdálené.
7. Stejně tak bylo třeba přihlédnout k tomu, že návrh krajského soudu sice směřuje proti novelizujícímu, nikoli novelizovanému zákonu [k tomu z judikatury viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 ze dne 15. 8. 2000 (U 27/19 SbNU 271) a nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.)]. Napadené ustanovení čl. V bodu 1 věty druhé je však ustanovením o nabytí účinnosti novelizovaných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Takovéto ustanovení má samostatný význam na rozdíl od ustanovení zákona o daních z příjmů [zejména ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) a w)] novelizovaných zákonem č. 260/2002 Sb., která však nejsou předmětem soudního přezkumu v tomto řízení. Nebylo též proto nutné posuzovat změny ustanovení zákona o dani z příjmů, neboť krajský soud bude posuzovat danou věc právě podle právního stavu, který je předmětem návrhu. Návrh je proto i v tomto ohledu přípustný.
8. Vzhledem k tomu, že projednávaná právní problematika a i všechny skutkové okolnosti případu byly dostatečně zřejmé z listinných podkladů, Ústavní soud postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání, neboť se od něj již nedalo očekávat další objasnění věci a účastníci řízení s upuštěním vyslovili souhlas.
------------------------------------------------------------------
*) pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 30, str. 349 vyhlášen pod č. 37/2007 Sb.