I.
Navrhovatelé podali k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 1998 č. j. 16 Ca 452/97-30, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích ze dne 17. července 1997 č. j. 72-1513/97-8119. Tímto rozhodnutím nebylo navrhovatelům obnoveno vlastnické právo k nemovitostem v kat. území R. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelé nesplňují podmínky § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Podle tohoto ustanovení a s přihlédnutím k § 13 zákona o půdě má oprávněná osoba nárok na vydání nemovitostí, jestliže byla k 31. lednu nebo k 1. září 1993 občanem České republiky. Toto stanovisko vychází ze znění novely zákona o půdě č. 30/1996 Sb., podle níž právo na vydání nemovitosti podle § 6 může uplatnit oprávněná osoba za předpokladu, že do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 nebyla oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu.
JUDr. V. V., původně státní občan ČSR, pozbyl čs. státní občanství dne 15. prosince 1958, tzn. dnem nabytí státního občanství USA, a to na základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy č. 169/1929 Sb. České státní občanství nabyl zpět dne 7. června 1994 udělením podle § 7 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění.
M. S., původně čs. státní občanka, pozbyla čs. státní občanství dnem nabytí státního občanství USA, tzn.dnem 8. listopadu 1960, a to na základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy č. 169/1929 Sb. České státní občanství nabyla zpět dne 11. května 1994 udělením podle § 7 zákona č. 40/1993 Sb., v platném znění.
Skutečnosti týkající se pozbytí a nabytí státního občanství jsou dle názoru Okresního pozemkového úřadu v Litoměřicích dokázány sdělením Ministerstva vnitra ze dne 18. března 1996 č. j. II/s-OSOM/53/7880/93,7877/93 a listinami o udělení státního občanství České republiky č. j. VS/2-53/7880/93-2176 a č. j. II/s-OSOM/53/53/7877/93-558.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podali navrhovatelé opravný prostředek. Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Soud vzal za prokázané, že navrhovatelé jsou původními vlastníky předmětných nemovitostí, které přešly v rozhodném období na čs. stát z důvodů, které lze podřadit pod ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě. Rovněž považoval za prokázané, že navrhovatelé pozbyli čs. státní občanství. K opětovnému nabytí státního občanství České republiky došlo u M. S. dnem 11. května 1994 a u JUDr. V. V. dnem 7.června 1994.
Krajský soud v Ústí nad Labem věc vyhodnotil tak, že navrhovatelé nemají postavení oprávněných osob, a to s ohledem na skutečnost, že ve lhůtě stanovené k uplatnění restitučních nároků podle zákona o půdě, tj. do 31. ledna 1993, nesplňovali podmínku státního občanství České republiky. Obsah § 4 zákona o půdě doznal v důsledku novelizací změny vypuštěním podmínky trvalého pobytu, avšak podmínkou, kterou musí splňovat oprávněná osoba, je i nadále státní občanství. Základní lhůta pro uplatnění restitučních nároků byla stanovena do 31. ledna 1993. V této době musela konkrétní osoba splňovat zákonné podmínky pro to, aby mohla být za oprávněnou osobu považována.
Navrhovatelé nesouhlasili s postupem orgánů veřejné moci. Namítali, že oba získali státní občanství České republiky udělením dle § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., a to v roce 1994. Poukazovali na okolnost, že jsou oba občany České republiky a byli jimi v době účinnosti zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon navrhovatele dle jejich názoru jako občany diskriminoval, neboť jim odňal právo domáhat se restituce majetku, který jim byl neoprávněně komunistickým režimem odňat. Toto právo mají dle zákona č. 30/1996 Sb. pouze ti, kteří znovu nabyli občanství České republiky do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993.
V odůvodnění svého návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o půdě navrhovatelé namítali, že v zákoně je uplatněn princip zpětné účinnosti, když odstraňuje překážku nedostatku trvalého pobytu až v době, kdy již nebylo možné napravit další překážku týkající se nedostatku státního občanství České republiky ke dni účinnosti zákona č. 30/1996 Sb.
Dle názoru navrhovatelů tyto dvě překážky osobní povahy pro oprávněné osoby při restituci nepůsobily na sobě nezávisle. Uvádějí, že čeští emigranti v USA, kteří naturalizační úmluvou z roku 1929 ztratili československé občanství, nezískali až do účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. žádné oprávnění k restituci podle zákona o půdě. Do té doby existovala překážka nedostatku trvalého pobytu na území České republiky, a pokud tedy žádali o opětovné nabytí státního občanství České republiky, činili tak z jiných než z restitučních důvodů. Navrhovatelé namítali, že nemohli tušit, že překážka nedostatku trvalého pobytu bude po dvou letech se zpětnou účinností nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. a zákonem č. 30/1996 Sb. zrušena, a to po uplynutí všech restitučních lhůt. Teprve zákonem č. 30/1996 Sb. se pro navrhovatele stala aktuální otázka nabytí státního občanství České republiky, přičemž však již pozbyli možnosti splnit tento předpoklad k 31. lednu 1993 nebo k 1. září 1993. Zatímco zákonný předpoklad trvalého pobytu je interpretován negativně, tzn. upouští se od něj, tudíž k jeho naplnění se nevyžaduje žádná aktivita oprávněné osoby, u státního občanství je tomu naopak. Zájemce o státní občanství musí podat žádost u příslušného státního orgánu České republiky a navíc musí požádat o výjimku z ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb. To předpokládá, že je se zákonem č. 40/1993 Sb. obeznámen. Situace navrhovatelů je značně ztížena tím, že žijí ve značné vzdálenosti od administrativního centra Washingtonu, kde jsou sídla zastupitelských úřadů, včetně velvyslanectví České republiky, kde by mohli potřebnou informaci získat.
Navrhovatelé dále uvedli, že v daném případě došlo k porušení čl. 5 a čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhovatelé spatřují protiústavnost v některých ustanoveních zákona č. 30/1996 Sb., která odporují v logice věci i nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. Proto navrhovatelé podali spolu s ústavní stížností návrh na zrušení § 13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst. 5 téhož zákona ve slovech "která nebyla do 31.ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnou osobou pouze".
Senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení přerušil a postoupil návrh na zrušení některých ustanovení zákona o půdě plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky za použití § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť orgány veřejné moci opřely své rozhodnutí o napadená ustanovení zákona.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o půdě uvedl, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95 (publikovaným pod č. 29/1996 Sb.) zrušil mimo jiné většinu lhůt stanovených zákonem č. 229/1991 Sb. a zákonem č. 243/1992 Sb. pro uplatnění restitučních nároků. Vzhledem k tomu, že jiné zvláštní lhůty nestanoví ani jiný právní předpis, bylo nutno stanovit novou prekluzivní lhůtu tak, aby se vztahovala pouze na okruh oprávněných osob vymezený nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. Předseda Poslanecké sněmovny dále uvedl, že z důvodové zprávy k zákonu č. 30/1996 Sb. vyplývá, že účelem této novely nebylo obnovovat nároky, které zanikly jejich neuplatněním podle dosavadního znění zákona č. 229/1991 Sb. Současně bylo nutno z důvodu právní jistoty vložit do § 13 zákona ustanovení o zániku původních lhůt. Vypuštěním lhůt pro uplatnění práv nálezem Ústavního soudu bez následující novelizace zákona by vznikl stav absence lhůt pro uplatnění nových nároků z nálezu vyplývajících a současně by mohl vzniknout stav právní nejistoty u některých probíhajících řízení i u nároků, které bylo třeba již uplatnit s ohledem na původní prekluzivní lhůty.
Jedním z cílů zákona o půdě je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Ve vyjádření se dále uvádí, že četnost oblastí společenského života, ve kterých byly v naší republice majetkové a jiné křivdy napáchány, a množství postižených osob do značné míry determinují možnosti komplexní právní úpravy, která by zahrnula nápravu následků všech křivd.
Ústavní soud nálezem ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95 zrušil podmínku trvalého pobytu v zákoně o půdě. Učinil tak v návaznosti na právní názor, který byl podrobně vyložen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 12. července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (publikovaného pod č. 164/1994 Sb.). Podmínka týkající se existence českého občanství v rozhodné době však zrušena nebyla a její zachování odpovídá mezinárodním zvyklostem.
Pokud se jedná o Listinu, v čl. 5 se stanoví, že každý je způsobilý mít práva. Z čl. 11 odst. 2 Listiny vyplývá, že zákon stanoví, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky. Odvolání na uvedená ustanovení ze strany stěžovatelů s ohledem na charakter řešené problematiky nepokládá stanovisko Poslanecké sněmovny za přiléhavé. Nepovažuje za cíl napadené právní úpravy omezování práv, ale naopak jejich ochranu. Ani námitka diskriminace, opírající se o shora uvedenou Evropskou konvenci, není důvodná. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Takový postup jistě nesmí být zcela libovolný. Ve vyjádření se dále uvádí, že se tak musí stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. V daném případě je veřejná hodnota, resp.veřejný zájem, vyjádřena v preambuli zákona o půdě.
Na základě těchto skutečností je ve vyjádření uveden závěr, z něhož vyplývá, že přijetím návrhu navrhovatelů na vypuštění některých ustanovení zákona o půdě by se právní stav na úseku restitucí nemovitostí nezlepšil. Přijatý zákon je dle stanoviska Poslanecké sněmovny v souladu s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem a naším právním řádem.