VII.b)
Ústavněprávní přezkum pravomoci Národní sportovní agentury realizovat, organizovat a kontrolovat antidopingový program a vydávat program prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží [§ 3a odst. 1 písm. f) až i) ZPS]
88. Napadená ustanovení zmocňují Agenturu k vydání programu prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží a dalších negativních jevů ve sportu, založení příspěvkové organizace za účelem plnění závazků obsažených v Úmluvě proti dopingu a určují základní úkoly pro tuto organizaci. Navrhovatelka je opět přesvědčena o jejich rozporu se zásadou autonomie sportovních spolků. Ústavní soud pro úplnost opakuje informaci z rekapitulace, že tato ustanovení se stala součástí ZPS již v roce 2019 [jako § 3d odst. 1 písm. f) až i) ZPS, ve znění zákona č. 178/2019 Sb.] a novelou provedenou zákonem č. 49/2023 Sb. byla jen přečíslována.
89. Jak výslovně plyne z textu rozporovaného ustanovení, cílem Agenturou zřizované příspěvkové organizace je plnit mezinárodněprávní závazky České republiky. Ty jsou upraveny primárně v již mnohokrát zmíněné Úmluvě proti dopingu, která vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. 6. 2007 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 58/2007 Sb. m. s., o přístupu České republiky k Mezinárodní úmluvě proti dopingu ve sportu). Navrhovatelka se mýlí, pokud závazky členských zemí plynoucí z Úmluvy proti dopingu redukuje pouze na jakousi dobrovolnou pomoc sportovním organizacím (konzultace, metodické vedení atd.). Zaprvé, již bezprostředně vymezené závazky obsahují konkrétní požadavky a cíle (srov. čl. 7 až 12 Úmluvy proti dopingu). Například jestliže čl. 7 Úmluvy proti dopingu ukládá státům zajistit "uplatňování současné Úmluvy zejména prostřednictvím koordinace na vnitrostátní úrovni", není zřejmé, proč by tento cíl nemohl stát naplňovat také s pomocí prostředků zakotvených v závazných právních předpisech. Zadruhé, klíčovou roli v boji proti dopingu zastává Kodex, který stanovuje státům (vládám) celou řadu konkrétních úkolů. Ač tvoří Kodex Dodatek č. 1 k Úmluvě proti dopingu, není její integrální součástí a nepředstavuje závazné povinnosti pro státy podle mezinárodního práva (srov. čl. 4 odst. 2 Úmluvy proti dopingu). Státy nemohou ani Kodex podepsat (čl. 23.1 Kodexu). Na druhou stranu čl. 4 odst. 1 Úmluvy proti dopingu zavazuje státy dodržovat za účelem boje proti dopingu zásady Kodexu, které mají být základem pro opatření předvídaná čl. 5 Úmluvy proti dopingu. Toto ustanovení pak ukládá členským zemím obecnou povinnost přijmout příslušná opatření k dodržování závazků obsažených v Úmluvě proti dopingu. Ustanovení čl. 22 Kodexu naopak recipročně potvrzuje, že se k dodržování Kodexu vlády zavázaly přistoupením k Úmluvě proti dopingu. Ústavní soud z této, eufemisticky vyjádřeno, právně poněkud neintuitivní konstrukce odvozuje, že státy musejí závazky v Úmluvě proti dopingu implementovat s přihlédnutím k obsahu Kodexu, a oba dokumenty jsou tak do značné míry propojeny.
90. Ustanovení čl. 7 Úmluvy proti dopingu členským státům umožňuje se při plnění závazků opírat o antidopingové organizace. Kodex již ale s těmito subjekty, označovanými jím jako Národní antidopingové organizace, zřetelně počítá a podrobně vymezuje podmínky jejich struktury i odpovědnost (čl. 20.5 Kodexu). Ustanovení § 3a odst. 1 písm. f) ZPS tak zmocňuje Agenturu ke zřízení Národní antidopingové organizace, přičemž konkrétním naplněním tohoto zmocnění je Antidopingový výbor. Navrhovatelka nicméně proti tomuto ustanovení argumentačně nebrojí, nevyjadřuje se k tomu, do jaké míry Úmluva proti dopingu a Kodex (ne)umožňují členským státům zřídit Národní antidopingovou organizaci, potažmo jestli je tento mezinárodní závazek České republiky v případě své platnosti protiústavní. Návrh nerozporuje ani samotnou existenci Antidopingového výboru. Ve skutečnosti tento prvek úplně opomíjí a není na Ústavním soudu, aby argumentaci navrhovatelky ve vztahu ke zrušení § 3a odst. 1 písm. f) ZPS domýšlel (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 11/19, bod 6).
91. Obsah návrhu se pak sice vymezuje proti činnostem předvídaným v § 3a odst. 1 písm. g) až i) ZPS, nečiní tak ale přesvědčivým způsobem. Zaprvé, výkon těchto pravomocí chybně přisuzuje Agentuře a přehlíží, že ta "realizaci antidopingového programu" přenechává Antidopingovému výboru [§ 3a odst. 1 písm. g) ZPS]. Amicus curiae rozsáhle rozebírá vzájemné vztahy mezi Agenturou a Antidopingovým výborem a poukazuje na jejich rozdílné role v boji proti dopingu. Jak již ale bylo řečeno, návrh pozici druhého subjektu vůbec nezmínil, v replice navrhovatelka jen ve třech větách zpochybnila nezávislost Antidopingového výboru, aniž by ovšem vysvětlila, jak by toto tvrzení mělo dopadat na protiústavnost jím vykonávaných aktivit. Zadruhé, navrhovatelka rovněž v tomto případě opomíjí širší kontext věci. Zákonná "delegace" na Antidopingový výbor plně odpovídá čl. 20.5.2 Kodexu, podle kterého má "přijmout a implementovat antidopingovou politiku" Národní antidopingová organizace. Je tak legitimní otázkou, jestli předmětná ustanovení rovněž nenaplňují mezinárodněprávní závazek České republiky.
92. I bez mezinárodněprávního rozměru problematiky by ale Ústavní soud nepokládal pravomoc ukotvenou v § 3a odst. 1 písm. g) ZPS [a analogicky i v písmenu h)] za protiústavní. Termín "antidopingový program" vykazuje tak vysokou míru obecnosti, že sám o sobě nepředstavuje omezení spolkové autonomie sportovních organizací. Teoreticky nelze vyloučit, že by "realizace antidopingového programu" mohla sestávat pouze z vydávání informačních letáčků Antidopingovým výborem. V praxi tomu tak samozřejmě není a Ústavní soud uznává, že kromě výše citované obecné formule v čl. 20.5.2 Kodexu stanovuje Kodex Národním antidopingovým organizacím v boji s dopingem mnoho dalších konkrétních úkolů, které mohou do autonomie sportovních spolků zasahovat (v Kodexu jsou Národní antidopingové organizace jmenovány více než stokrát). Posouzení ústavní souladnosti omezení spolkové autonomie je však možné provádět právě až ve vztahu k dostatečně určitým částem politiky (opatřením) boje proti dopingu, tak aby bylo možné posoudit všechny rozhodné faktory. Mezi ně patří nejen míra prostoru pro uvážení, který Národním antidopingovým výborům poskytuje u dotčeného opatření Kodex (srov. a contrario čl. 23.2.2 Kodexu), ale samozřejmě i naplnění kritérií obsažených v čl. 20 odst. 3 Listiny (srov. postup Ústavního soudu v bodech 62 - 76 nálezu). Český právní řád nabízí v tomto směru spolkům i jejich jednotlivým členům dostatek prostředků ochrany před porušováním jejich základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy a bod 87 nálezu).
93. Zvláštní pozici mezi v této části posuzovanými ustanoveními zastává § 3a odst. 1 písm. i) ZPS, ukládající Agentuře vydání programu prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží a dalších negativních jevů ve sportu (např. projevy rasismu, diskriminace, doping, násilí). Specifikum klauzule spočívá jak v pouze výrazně menšinové návaznosti ustanovení na boj s dopingem, tak i v "měkkosti" stanoveného cíle. Obdobně jako v případě § 3a odst. 1 písm. f) ZPS však Ústavní soud postrádá podklad pro přezkum napadené právní úpravy, neboť navrhovatelka problematiku zmiňuje obecným způsobem pouze v jedné větě návrhu, a to navíc s mylnou premisou, neboť předmětem úpravy není "[b]oj ... proti ovlivňování výsledků sportovních soutěží ... ".