VII.a.2)
Přezkum ústavnosti pravomocí Národního rozhodčího soudu pro sport
62. Působnost Soudu pro sport se potenciálně dotýká milionů organizovaných sportovců v České republice. Znění § 3g odst. 2 ZPS ji limituje na dvě oblasti. Zaprvé disponuje pravomocí rozhodovat spory související s dopingem, v tomto případě se jedná o obligatorní jurisdikci. Zadruhé je oprávněn řešit spory ve věcech disciplinárních deliktů členů sportovních organizací, zde však jen tehdy, pokud je to v souladu s vnitřními předpisy těchto spolků a ty tuto pravomoc Soudu pro sport předají. Vzhledem k odlišnému obsahu obou pravomocí i rozdílu v jejich aplikaci je Ústavní soud posoudí odděleně.
Pravomoc Národního rozhodčího soudu pro sport rozhodovat spory "v souvislosti s dopingem"
63. Pravomoc zabývat se antidopingovými případy má podle navrhovatelky porušovat kolektivní rozměr sdružovacího práva, konkrétně pak spolkovou autonomii sportovních organizací. Kromě čl. 20 Listiny je sdružovací právo chráněno rovněž čl. 11 odst. 1 Úmluvy, judikatura Evropského soudu pro lidská práva se však otázce spolkové autonomie výrazně nevěnuje, tím méně ve vztahu ke sportovním spolkům (srov. Sport and the European Convention on Human Rights - Factsheet, listopad 2023, dostupné na adrese https://www.echr.coe.int/documents/d/echr/fs_sport_eng) - proto dále Ústavní soud vychází primárně ze standardů Listiny. Napadená úprava do spolkové autonomie nepochybně zasahuje, neboť rozhodování o záležitostech (dopingu) vyvádí z rozhodování samosprávných orgánů spolků (více k tomu níže). Ústavní soud proto musí posoudit, zda první část věty v § 3g odst. 2 ZPS obstojí jako "zákonný základ" pro omezení spolkové autonomie, předvídaný v čl. 20 odst. 3 Listiny [srov. obdobnou aplikaci tohoto postupu v nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/17 (N 125/86 SbNU 131; 313/2017 Sb.)]. Toto ustanovení podmiňuje možnost omezení sdružovacího práva splněním tří kumulativních kritérií: 1) zákonnou licencí zásahu, 2) sledováním jednoho ze jmenovaných legitimních cílů a 3) nezbytností (přiměřeností) zásahu v demokratické společnosti.
64. Naplnění první podmínky sporné není. Je pravda, že znění § 3g odst. 2 ZPS upravuje jen základ pravomoci a připouští další rozvedení detailů ve Statutu. Nicméně příslušná část ustanovení ("rozhodování sporů v souvislosti s dopingem") má dostatečně obecnou podobu, aby pokrývala veškeré varianty dopingových případů, které Statut do působnosti Soudu pro sport aktuálně svěřuje.
65. Také u druhé podmínky napadená úprava obstojí. Různorodost a závažnost negativních důsledků používání dopingu ve sportu, zejména pak na lidské zdraví, jsou všeobecně známé a navrhovatelka je nepopírá. Ústavní soud proto tyto skutečnosti považuje za notoriety. Součástí efektivního boje proti dopingu je také účinný model řešení případů z dopingu obviněných sportovců, zajišťující jim rychlé a nezávislé řízení a uložení spravedlivé, ale zároveň dostatečně odrazující sankce v případě prokázání viny. Z legitimních cílů uvedených v čl. 20 odst. 3 Listiny se napadená úprava pozitivně propojuje s předcházením trestným činům, neboť využívání dopingu ve sportu může mít v některých případech trestněprávní důsledky (srov. § 288 trestního zákoníku - výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem; podrobněji HUMPOLÍKOVÁ, Klára. Trestněprávní aspekty dopingu ve sportu. Brno: Právnická fakulta MU, 2022, s. 58 až 135). Vadně vedená antidopingová řízení nebo příliš mírné tresty, zapříčiněné zneužíváním spolkové autonomie (blíže níže), mohou negativně ovlivňovat účinnost prevence. Podobně nepříznivě by rozmach dopingu vedl k poškození práv druhých osob, zejména ve vztahu ke garanci rovných podmínek pro nedopující sportující. Zajištění férovosti soutěží k tomu vykazuje nezanedbatelný společenský a ekonomický rozměr (ochrana veřejného pořádku).
66. Ústavní soud má navíc za to, že pod ochranu práv a svobod druhých podle čl. 20 odst. 3 Listiny lze zahrnout rovněž ochranu zdraví (viz také čl. 11 odst. 2 Úmluvy).
67. Konečně musí Ústavní soud posoudit, jestli napadená úprava splňuje třetí podmínku, totiž nezbytnost napadené úpravy (zásahu) v demokratické společnosti. Toto kritérium předpokládá naléhavou společenskou potřebu existence předmětného omezení základního práva a zejména vztah jeho přiměřenosti vůči sledovaným legitimním cílům. Jinými slovy, Ústavní soud se musí zaměřit na to, zda zákonodárce respektoval zásadu proporcionality a dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy (nález sp. zn. Pl. ÚS 2/17, bod 40). K tomu lze tradičně použít test proporcionality, prováděný v třech postupných krocích [vymezen již v nálezu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), část II/a, další aplikace zdejším soudem viz například citaci rozhodnutí v nálezu ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 20/21 (4/2022 Sb.), bod 193]. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnit sledované legitimní cíle (kritérium vhodnosti). V druhém kroku se zkoumá, jestli byl při výběru vhodných prostředků použit takový, který je k omezenému základnímu právu nejšetrnější (kritérium potřebnosti). Nakonec v třetím kroku se ověřuje, zda nevýhody vázané na omezení základního práva nepřevyšují přínosy spojené s vytčenými legitimními cíli (kritérium přiměřenosti v užším smyslu).
68. První krok testu proporcionality: Ústavní soud již shora identifikoval, kterých legitimních cílů předvídaných čl. 20 odst. 3 Listiny a čl. 11 odst. 2 Úmluvy se napadená úprava dotýká. Navrhovatelka nepředkládá žádné důvody, proč by rozhodování antidopingových sporů před Soudem pro sport nemělo a priori těchto cílů dosáhnout. Soud pro sport disponuje nezbytným institucionálním substrátem i procesním rámcem, aby případy sportovců obviněných z dopingu posoudil a rozhodl.
69. Druhý krok testu proporcionality: Ke zhodnocení alternativních variant řešení dostupných zákonodárci z hlediska míry jejich zásahu do spolkové autonomie je nezbytné začít představením modelu rozhodování antidopingových sporů uplatňovaného v České republice do 31. 8. 2022. V prvním stupni byla pravomoc rozhodovat tyto spory svěřena Směrnicí orgánům jednotlivých sportovních organizací, kterými v praxi byly zejména národní sportovní federace. Ty tak činily obvykle prostřednictvím disciplinárních komisí, v menšině spory řešily rozhodčí komise spolků (§ 265 občanského zákoníku), které jediné jsou oprávněny vydat exekučně vynutitelný rozhodčí nález (srov. § 40e zákona o rozhodčím řízení, detailně ke specifikům rozhodčích komisí spolků GREPL, Jan. Rozhodčí komise spolku. Právní rozhledy, 2020, č. 22, s. 780 až 785). Tehdy platná Směrnice dále zaručovala odvolací řízení před jiným orgánem národní sportovní federace a také dovolání k Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru, u sportovců mezinárodní úrovně pak dovolání k CAS.
70. Představené pojetí se vyznačovalo značným respektem k autonomii sportovních spolků. Další obtíže vycházely z toho, že hlavně pro menší národní sportovní federace bylo v praxi takřka nemožné rozhodování antidopingových sporů finančně a personálně zajistit, což samozřejmě mělo negativní dopad na procesní práva obviněných sportovců, potažmo zájem společnosti na efektivitě boje s dopingem (srov. argumentaci v podání amici curiae, dále také názory citované při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně; popis reálného případu viz ČERMÁK, Ondřej. Řízení ve věcech porušení antidopingových předpisů. Praha: Právnická fakulta UK, 2023, s. 89 až 99). Na problematičnost zavedené praxe poukázal také audit činnosti Antidopingového výboru, provedený v roce 2021 Světovou antidopingovou agenturou (audit není veřejně přístupný, k jeho výsledkům ale JANOUŠEK, Artur. 'Je to velký průšvih.' Auditoři našli v práci českého antidopingového výboru 42 chyb. iRozhlas, 6. 5. 2022, dostupné na adrese https://www.irozhlas.cz/sport/ostatni-sporty/doping-sport-fotbal-irozhlas zpravy_2205060500_kth). V neposlední řadě Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Ali Reza a ostatní proti Turecku (rozsudek ze dne 28. 1. 2020, stížnosti č. 30226 a další) shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy u rozhodnutí subjektu turecké fotbalové asociace, který fungoval na podobných základech jako disciplinární orgány některých českých národních sportovních federací. Konkrétně uvedl, že u rozhodčí komise měli stěžovatelé legitimní důvod pochybovat, že při nedostatku odpovídajících záruk proti vnějšímu tlaku, zejména ze strany představenstva, budou rozhodci přistupovat k jejich věci s nezbytnou nezávislostí a nestranností. Předestřené skutečnosti podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě vyvracejí tezi navrhovatelky o funkčnosti předchozího modelu řešení antidopingových sporů. Více než napadená úprava sice šetřil autonomii sportovních spolků, nebyl však schopen zajistit prosazení jiných legitimních zájmů, o ochraně práv obviněných sportovců nemluvě.
71. Jak již bylo shora uvedeno, v odpovědi na popsaný neuspokojivý stav Antidopingový výbor novelizoval Směrnici a od 1. 9. 2022 byla agenda rozhodování o porušení antidopingových pravidel svěřena do působnosti nově vzniklého Soudu pro sport, u kterého probíhají příslušná řízení v prvním i druhém stupni (u sportovců mezinárodní úrovně je stále možné řešení před CAS). Tato změna sice byla vnímána pozitivně, nicméně Soud pro sport byl zřízen na základě "pouhého" interního normativního aktu, detaily jeho organizace a působení upravovaly Agenturou vydaný Statut a Jednací řád. Tyto normy sice zdůrazňovaly specifický charakter Soudu pro sport, z důvodu jeho chybějícího zákonného zakotvení ale nebyly souladné s vyšší právní silou disponujícími vybranými kogentními ustanoveními občanského zákoníku a zákona o rozhodčím řízení (srov. analýzu v KOLÁŘ, Daniel. Arbitrážní řízení ve věci porušení antidopingových pravidel. Brno: Právnická fakulta MU, 2023, s. 68 až 73).
72. Přijetí § 3g ZPS vtisklo Soudu pro sport zákonný základ. Reagovalo na v předchozím bodě nálezu načrtnutý deficit, neboť § 3g odst. 6 ZPS výslovně řízení před Soudem pro sport odlišuje od rozhodčího řízení (ad hoc) podle zákona o rozhodčím řízení i rozhodování rozhodčí komise spolku, nejde ani o stálý rozhodčí soud ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení. Tento negativní výčet lze pojímat jako lex specialis, v důsledku kterého nejsou specifické prvky řízení před Soudem pro sport u antidopingových případů v rozporu s dotčenými ustanoveními odkazovaných zákonů.
73. Kritérium potřebnosti lze posoudit i pomocí srovnání dané úpravy s řešeními používanými v jiných demokratických zemích. Význam dopingu a jím zasažených chráněných hodnot se protíná s celosvětovým dosahem sportu. Nepřekvapivě se proto boj proti dopingu poměrně brzy začal řešit na mezinárodní úrovni. Jak upozorňuje navrhovatelka a poté rozsáhle rozebírá amicus curiae, klíčovou mezinárodní smlouvou v tomto směru je Úmluva proti dopingu a s ní propojený Kodex. Cílem obou dokumentů je zajistit pokud možno univerzální harmonizovaný přístup v boji proti dopingu (MAISNER, Martin a kol. Základy sportovního práva. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 118). Přes tuto ambici není procesní úprava v Kodexu týkající se vnitrostátního způsobu řešení antidopingových sporů pro státy nikterak svazující, čl. 8 odst. 1 Kodexu po revizi v roce 2021 pouze požaduje, aby každé osobě obviněné z dopingu bylo zajištěno "spravedlivé řízení v přiměřené lhůtě před spravedlivým, nestranným a operačně nezávislým rozhodovacím orgánem", musí jí být také zaručeno právo na odvolání (čl. 13.1.1 Kodexu). Subsidiaritu způsobu implementace závazků z Úmluvy ve smyslu institucionální struktury boje proti dopingu uznává také Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ze dne 18. 1. 2018 FNASS a další proti Francii, stížnosti č. 48151/11 a 77769/13, § 182). Citované ustanovení Kodexu samo o sobě nebrání, aby antidopingové spory rozhodovaly orgány (sportovních) spolků, byť u nich bude z podstaty obtížnější naplnit podmínku "operační nezávislosti". Pohled právně komparativní dokládá, že navrhovatelkou napadené řešení, ve kterém antidopingové spory (i v prvním stupni) rozhoduje na sportovních organizacích nezávislý orgán s určitou ingerencí státu, je v Evropě aplikováno mnohem častěji než varianta vedení řízení v rámci sportovních spolků (organizací). Příkladem budiž země sousedící s Českou republikou, ve kterých jsou tyto spory v působnosti subjektů s podobnou institucionální strukturou i způsobem rozhodování, jaké vykazuje Soud pro sport (Německo: Deutschen Sportschiedsgericht, Polsko: Panel Dyscyplinarny, Rakousko: Österreichische Anti-Doping Rechtskommission, Unabhängige Schiedskommission, Slovensko: Komisia pre konanie vo veci dopingu na prvom stupni, Komisia pre konanie vo veci dopingu na druhom stupni).
74. Ústavní soud po zhodnocení alternativních variant řešení rozhodování antidopingových sporů shrnuje, že rozporovaná právní úprava naplňuje také kritérium potřebnosti v rámci druhého kroku testu proporcionality.
75. Třetí krok testu proporcionality: V posledním stupni testu Ústavní soud zváží, v jaké míře je dotčené omezení sdružovacího práva proporcionální ve střetu s ochranou zdraví, ochranou práv druhých osob, ochranou veřejného pořádku a předcházením trestným činům. Právo na autonomii sportovních organizací je přenosem pravomoci rozhodovat antidopingové spory na Soud pro sport zasaženo minimálně. Dotýká se totiž extrémně úzkého výseku záležitostí, které jsou spolky obecně oprávněné autonomně regulovat. Případů souvisejících s dopingem je v České republice řešeno maximálně desítky ročně (srov. statistiky dostupné na adrese https://www.antidoping.cz/dopingova-kontrola/statistiky), přičemž podmínkou existence každého z nich je nutně pozitivní dopingový nález, obyčejně spojený s úmyslnou aplikací zakázaných látek příslušným sportovcem. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by byl dosavadní výsledek řešení antidopingových sporů v České republice přes shora diskutované deficity natolik neuspokojivý, že by napadená úprava slibovala v praxi přinést výrazně pozitivní dopad na vymezené chráněné zájmy (legitimní cíle). Jak již ale bylo vysvětleno, minimálně dojde ke zpřehlednění systému a jeho určité harmonizaci s tím spojenými předpokládanými pozitivními dopady. Ústavní soud tak má ve výsledku napadenou úpravu i za proporcionální.
76. Ústavní soud uzavírá, že byť příslušná část § 3g odst. 2 ZPS slouží v konkrétních případech jako podklad pro omezení sdružovacího práva (spolkové autonomie) sportovních organizací, zaručeného v čl. 20 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 11 odst. 1 Úmluvy, naplňuje zároveň všechna kritéria spojená s ústavně konformním zákonným omezením tohoto práva, předvídaná v čl. 20 odst. 3 Listiny a čl. 11 odst. 2 Úmluvy.
77. Ústavní soud nepřehlédl v replice formulovanou námitku navrhovatelky, vnímající možnost podat proti rozhodnutí Soudu pro sport odvolání k CAS jako porušení svrchovanosti České republiky. Odvolat k CAS se lze proti rozhodnutí Soudu pro sport v prvním (u sportovců mezinárodní úrovně, případně pokud se rozhodnutí váže k mezinárodní akci, viz čl. 30 odst. 4 Jednacího řádu) i druhém stupni (ve všech případech, ale právo odvolání mají jen mezinárodně ukotvené subjekty, viz čl. 30 odst. 6 Jednacího řádu). Kritizovaná ustanovení nebyla v petitu návrhu napadena, Ústavnímu soudu proto chybí k jejich přezkumu procesní prostor, a není tak nutné ani řešit, zda jde o jiné právní předpisy podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Přesto Ústavní soud považuje za vhodné argument alespoň stručně vypořádat, neboť to dovoluje v této části nálezu analyzovanou problematiku zasadit do širšího kontextu. Jestliže v případech spadajících pod čl. 8.1.1 a čl. 13.2.2 Kodexu je organizační struktura rozhodujících orgánů vymezena jen obecně (srov. bod 73 nálezu), v situacích poukazovaných navrhovatelkou Kodex stanovuje výhradní jurisdikci CAS (viz čl. 13.2.1 a čl. 13.2.3.2). Jelikož tato ustanovení Kodexu jsou pro Českou republiku závazná, v případě jejich ignorování nebo porušení by český sportovní svět čelil na mezinárodní úrovni ostrakizaci (nemohl by pořádat soutěže zaštítěné mezinárodními sportovními federacemi a čeští sportovci by se nemohli účastnit zahraničních soutěží, viz čl. 22.10 Kodexu).
Pravomoc Národního rozhodčího soudu pro sport rozhodovat spory "ve věcech disciplinárních deliktů sportovců anebo členů sportovních organizací, pokud je to v souladu s jejich vnitřními předpisy a tyto sportovní organizace o to požádají".
78. Sporná pravomoc vykazuje oproti "sporům v souvislosti s dopingem" dva zásadní rozdíly. První z nich spočívá v nižší míře určitosti obsahu dané pravomoci, tj. je nutné zodpovědět otázku, který druh "věcí" má vlastně do působnosti Soudu pro sport spadat. Zadruhé se očividně jedná o fakultativní jurisdikci tohoto subjektu, vyžadující pozitivní souhlas předmětné sportovní organizace. Zvláště druhá odlišnost významně ovlivňuje výsledek následného přezkumu.
79. Vymezení obsahu zmíněné pravomoci znesnadňuje neurčitost termínu "disciplinární delikt". Právní řád jej používá v § 76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, k porozumění obsahu pojmu nicméně nepřispívá, neboť zákon pojem používá v negativním pojetí (správní orgán nemusí zahajovat řízení o přestupku, pokud již věc byla předtím rozhodnuta jako disciplinární delikt). Doktrína dovozuje, že naplnění skutkové podstaty disciplinárního deliktu vyžaduje porušení disciplíny typické pro skupinu osob sdružených v určitém subjektu. Důsledky disciplinárního deliktu se projevují primárně uvnitř subjektu, jehož je osoba páchající delikt součástí (členem). Disciplinární delikty se dělí na veřejnoprávní (správnětrestní) a soukromoprávní, u druhé skupiny odpovědnost za ně vychází z předpisů daného (soukromoprávního) subjektu, nikoliv zákona (MATES, Pavel a kol. Základy správního práva trestního. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 129 až 130). Do kategorie soukromoprávních deliktů tak samozřejmě spadají též disciplinární delikty v rámci sportovních organizací, pro sport je ostatně pojem disciplíny příznačný. Stručně podáno, v případě sportovních spolků je disciplinárním deliktem jednání člena spolku, které porušuje normy (pravidla) stanovené daným spolkem.
80. Už ze samotné definice disciplinárního deliktu aplikované na situaci sportovních spolků plyne, že rozhodování o těchto deliktech (potažmo sporech s nimi spojených) se dotýká samotného jádra spolkové autonomie. Obecný zákonný rámec toto východisko plně respektuje a nenařizuje, který subjekt v rámci spolku by měl spory ve věcech disciplinárních deliktů řešit. S výjimkou povinnosti určit statutární orgán [§ 218 písm. d) občanského zákoníku] je spolku umožněno zřídit si ve stanovách fakticky jakoukoliv organizační strukturu, přičemž i přidělení pravomocí jednotlivým orgánům má dispozitivní povahu (§ 243 občanského zákoníku). Stejné ustanovení však "nabízí" spolkům možnost ustanovit si již shora zmíněnou rozhodčí komisi. Pokud je zřízena, rozhoduje "sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami" (§ 265 občanského zákoníku), čímž by do její pravomoci měly přirozeně spadat i spory ve věcech disciplinárních deliktů. V praxi však podle dostupných statistik možnosti zřídit rozhodčí komisi využilo pouze 0,1 % ze všech spolků, třetinu z nich (56) tvoří sportovní spolky (viz ZECHOVSKÝ, Jakub. Rozhodčí komise spolku v české právní úpravě a praxi. Časopis pro právní vědu a praxi, 2018, č. 1, s. 174 až 175). V naprosté většině případů tak o disciplinárních deliktech v rámci spolků rozhodují jiné orgány, často označené jako disciplinární komise. Jejich pravomoc a působnost je upravena stanovami, podrobnosti případně mohou rozpracovávat statuty těchto orgánů, disciplinární řády nebo sazebníky trestů.
81. Přezkoumávaný návrh zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou počítal s obligatorní jurisdikcí Soudu pro sport u "sporů ve věcech disciplinárních deliktů sportovců". Toto řešení by samozřejmě "blokově" omezovalo spolkovou autonomii sportovních organizací a muselo by obstát ve stejném ústavněprávním přezkumu, který Ústavní soud provedl v případě pravomoci Soudu pro sport řešit antidopingové spory (body 62 - 76 nálezu). Vlastní posouzení si však již při projednávání návrhu zákona provedl Senát a původní obligatorní jurisdikci změnil na fakultativní, což odůvodnil následovně: "... existuje tam důvodná obava - ne u dopingu, kde je to naprosto v pořádku, že je jasná ingerence státu - u disciplinárních přestupků je opravdu důvodná obava, že by to mohlo zasahovat do samostatnosti spolků a sportovních svazů" (senátor Zdeněk Nytra při obhajování tohoto pozměňovacího návrhu Senátu v Poslanecké sněmovně, srov. stenoprotokol ze 7. 2. 2023, dostupný na adrese https://www.psp.cz/eknih/2021ps/stenprot/052schuz/s052022.htm).
82. Jak již Ústavní soud předeslal, posun k dispozitivnosti řešení má zásadní vliv na výsledek ústavněprávního přezkumu. Za této situace úpravu nelze pojímat jako omezení spolkové autonomie, ale spíše jako další v zákoně obsaženou nepovinnou "inspiraci", jak by mohly sportovní organizace upravit své vnitřní poměry. Spolkům tím samozřejmě nejenže není bráněno v pokračování dosavadního způsobu řešení disciplinárních deliktů, ale velký prostor pro uvážení jim napadené ustanovení ponechává, i co se týče rozsahu případného přenosu pravomocí na Soud pro sport. Podle Ústavního soudu je totiž možné dotčenou úpravu vykládat tak, že spolky mohou na Soud pro sport přenést třeba jen některé druhy sporů ve věcech disciplinárních deliktů, nejde o binární volbu "vše či nic". Záleží pouze na vymezení delegace ve vnitřních předpisech spolku, omezené toliko obligatorními zákonnými normami (srov. jurisdikci Soudu pro sport u disciplinárních deliktů spojených s dopingem).
83. Přenos dotčené pravomoci na Soud pro sport je zajištěn naplněním dvou podmínek. Zaprvé s takovým řešením musí výslovně počítat vnitřní předpisy spolku. Zakotvení delegace ve vnitřních předpisech musí být dostatečně určité, aby mezi členy spolku nevznikaly pochyby, ve kterých sporech ve věcech disciplinárních deliktů má Soud pro sport rozhodovat. Druhým nezbytným krokem je žádost spolku směřující podle všeho k Soudu pro sport či Agentuře. Ústavní soud předpokládá, že byť žádost bude obvykle úzce navazovat na předchozí související změnu vnitřních předpisů, i ona musí být formálně schválena příslušnými orgány spolku. V kontextu zákonné úpravy spolků je z uvedeného patrné, že napadená úprava neumožňuje delegaci pravomocí spolku na Soud pro sport bez souhlasu orgánů zastupujících kolektivní zájmy členů spolku.
84. Ústavní soud si uvědomuje, že mezi delegací pravomoci rozhodovat spory ve věcech disciplinárních deliktů (ať již jakkoliv vymezených) na Soud pro sport a na fakultativní orgány spolku (např. rozhodčí komisi) existuje rozdíl. Ve druhém případě totiž nepochybně jde o vnitřní orgány spolku, zatímco v prvním případě v tomto směru není status Soudu pro sport jasný. Ustanovení § 3g odst. 6 ZPS jen uvádí, že řízení před Soudem pro sport nemá povahu řízení před rozhodčí komisí spolku. Z toho lze odvodit, že ani vnitřními předpisy spolku nelze rozhodčí komisi substituovat za Soud pro sport (se vším s tím spojenými důsledky). Jinak ale zákonná úprava k povaze Soudu pro sport při případném řešení disciplinárních deliktů mlčí. Teoreticky tak může vystupovat ve dvou rolích. Buď jako zvláštní orgán spolku, který bude jeho vnitřními předpisy "vtažen" do spolkového života a těmito vnitřními předpisy se bude řídit (ve srovnání s řešením antidopingových sporů by si "nasazoval jiný klobouk"). Nebo jako externí subjekt, postupující podle vlastních procesních předpisů nezávisle na spolcích, které na něj pravomoc přenesly. Volba mezi oběma modely pravděpodobně ovlivní také možnost přezkumu rozhodnutí Soudu pro sport u disciplinárních deliktů v obecném soudnictví (srov. řešení obdobného problému ve vztahu k rozhodčím komisím spolků v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 27 Cdo 3737/2021). Odpověď by měla vyplynout z podrobností nacházejících se ve Statutu předvídaném v § 3g odst. 2 ZPS, ten nicméně v aktuálním znění tomuto subjektu pravomoc řešit jakékoliv spory ve věcech disciplinárních deliktů výslovně neposkytuje a ze Statutu nebo Jednacího řádu ji nelze odvodit ani nepřímo (oba dokumenty zjevně počítají pouze s antidopingovými spory).
85. Ústavní soud došel k mezitímnímu závěru, že příslušná část § 3g odst. 2 ZPS sama o sobě není s to omezit spolkovou autonomii sportovních organizací. Navrhovatelka pak nepředložila žádné indicie, jakým způsobem by mělo (mohlo) být napadené ustanovení k omezení autonomie sportovních organizací, byť i teoreticky, využito.
86. Dosavadní přezkum směřoval ke kolektivnímu rozměru spolkové autonomie. Nelze ovšem zastírat, že rozhodnutí kolektivních orgánů spolku měnící stanovy (vnitřní předpisy) zavazuje i ty z členů spolku, kteří se změnou nesouhlasili. Případný přesun pravomoci rozhodovat o disciplinárních deliktech na Soud pro sport by nebyl výjimkou. Tímto krokem se však spolek dotýká též individuálního sdružovacího práva člena spolku, neboť může až bránit vůli (nesouhlasícího) člena spolku se na jeho činnosti nadále podílet. Danou námitku (v trochu modifikované podobě) vyslovuje také navrhovatelka.
87. Podle přesvědčení Ústavního soudu však napadené ustanovení neporušuje ani individuální rozměr sdružovacího práva. Obecně lze s ohledem na zásadu dobrovolnosti členství ve spolku konstatovat, že kolektivní pojetí sdružovacího práva má přednost před individuálním (VÝBORNÝ, c. d., rubrika 22). Ústavní soud ale připomíná, že vzhledem ke vzpomínanému (pseudo)monopolnímu postavení řady sportovních organizací není argument o dobrovolnosti členství u řady sportovců zcela přesvědčivý. Právní řád nicméně poskytuje dostatečně účinnou ochranu i jednotlivým členům spolku. Každý z nich se může u obecného soudu domáhat vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (§ 258 až 261 občanského zákoníku). Tímto právem by členové spolku samozřejmě disponovali rovněž v případě změny vnitřních předpisů zakotvujících přenos v této části diskutované pravomoci na Soud pro sport, přičemž by podle názoru Ústavního soudu šlo o změnu s významnými právními následky, a tedy reálně soudně přezkoumatelnou [obdobně srov. nález ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07 (N 97/53 SbNU 233)]. Obecné soudy v následném v řízení na základě všech dostupných skutečností (podoba vnitřních předpisů spolku, Statutu atd.) disponují pravomocí přezkoumat, zda rozhodnutím orgánu spolku nedošlo k poškození základních práv nesouhlasícího člena, případně jestli rozhodnutí netrpí jinými vadami (srov. např. § 245 občanského zákoníku).