III.
Argumentace navrhovatele
8. Nejvyšší soud má za to, že napadená část ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Protokol"), podle nichž je zaručena ochrana práva vlastnit a pokojně užívat majetek.
9. Navrhovatel v prvé řadě uvádí, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") je pojem "majetek" uvedený v čl. 1 Protokolu třeba vykládat tak, že se neomezuje pouze na vlastnictví hmotných statků a že může zahrnovat nejen existující majetek, ale i budoucí majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může určitý subjekt tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (navrhovatel odkazuje mj. na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 1. 2000 ve věci Beyeler proti Itálii, stížnost č. 33202/96). Navrhovatel poukazuje na to, že z právě uvedených závěrů ve svých četných rozhodnutích vychází též Ústavní soud, který ze závěrů ESLP dovozuje požadavek jisté kvality pohledávky spočívající v její dostatečné určitosti a reálné vymahatelnosti, přičemž na reálnou vymahatelnost nepochybně může mít vliv i okolnost, zda daná pohledávka je či není zajištěna zástavním právem [odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 84/20 (N 145/101 SbNU 15) a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 760/18 (N 220/103 SbNU 251)]. Předmětem ochrany je tedy nejen nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku, přičemž z judikatury ESLP vyplývá pojetí ochrany legitimního očekávání jako nároku, který byl buď již individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný na základě právní úpravy [odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3493/15 (N 225/83 SbNU 507) a nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)].
10. Navrhovatel má za to, že pohledávky oprávněné (zástavní věřitelky) ze smlouvy o úvěru uzavřené s povinnou (obchodní společností zástavního dlužníka) naplňují podmínky legitimního očekávání a individualizovatelnosti nároku na základě právní úpravy (jsou dostatečně určité a mají zákonný podklad). Pokud jde o legitimní očekávání, které oprávněná (zástavní věřitelka) mohla spojovat se svou pohledávkou, je třeba zdůraznit, že si svou pohledávku zajistila zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví jednatele povinné, což lze považovat za velmi silný druh zajištění, který obvykle zaručuje vysokou míru jistoty navratitelnosti finančních prostředků v případě neuhrazení pohledávky řádně a včas (odkazováno na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20). Navrhovatel je tedy přesvědčen, že pohledávku oprávněné lze považovat za majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu a že zástavní právo, jakožto právo majetkové, je rovněž hodno ochrany ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
11. Dále navrhovatel uvádí, že z důvodové zprávy k zákonu o majetku České republiky (k jeho původnímu znění) není zřejmý žádný legitimní cíl, kterého má být dosaženo tak závažným zásahem do majetkových práv zástavních věřitelů, jako je zánik zástavního práva k majetku, který stát nabyl způsoby uvedenými v ustanovení § 13 tohoto zákona. Důvodová zpráva neobsahuje žádné vysvětlení, proč zákonodárce takový zásah do majetkových práv zástavních věřitelů považoval za nutný a jaký veřejný (obecný) zájem, popřípadě ochrana jakého základního práva nebo veřejného statku, ospravedlňující tento zásah v takovém případě převažuje nad majetkovými právy zástavních věřitelů. Navrhovatel pak poukazuje na to, že v případě uspokojení zástavních věřitelů stát sice může přijít o majetek nabytý způsoby uvedenými v ustanovení § 13 zákona o majetku České republiky, ve znění zákona č. 51/2016 Sb., avšak žádná újma, respektive žádné zásadní snížení majetku převyšující svým rozsahem hodnotu zástavy (tedy majetku, který stát takto nabyl), státu v případě realizace zástavního práva zástavním věřitelem nehrozí, a to ani v případech "nuceného" nabytí majetku nízké hodnoty. V případě, že stát takovým způsobem nabyde hodnotný majetek, naopak může dojít k (mnohdy nemalému) obohacení státu na úkor zástavního věřitele, který bez spravedlivého důvodu přijde o možnost realizace zástavního práva k tomuto majetku.
12. Navrhovatel rovněž poukazuje na to, že zákonem č. 367/2000 Sb., který novelizoval dříve platný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byla posílena věcněprávní povaha zástavního práva, neboť bylo zrušeno ustanovení, které do té doby považovalo zástavní právo za působící vůči dalšímu smluvnímu nabyvateli zastavené věci jen v případě, že o něm nabyvatel při uzavírání smlouvy věděl nebo vědět musel.
13. Navrhovatel zdůrazňuje, že "paušální" upřednostňování majetkových zájmů státu na úkor zástavních věřitelů, které žádným způsobem nezohledňuje okolnosti, za kterých stát majetek nabyl, není ospravedlnitelné. Navrhovatel přitom nevylučuje, že by v určitých případech mohl existovat nějaký legitimní cíl, který by ospravedlnil takový zásah do práv zástavních věřitelů, jakým je zánik jejich zástavního práva. I s ohledem na princip minimalizace zásahů do základních práv je však třeba důkladně zvažovat, v jakých případech je takový postup opravdu nevyhnutelný (v jakých případech zde opravdu existuje takový veřejný zájem anebo potřeba chránit základní práva druhých nebo veřejné statky převažující nad ochranou majetkových práv zástavních věřitelů), a tyto situace určitým způsobem definovat tak, aby zásah do majetkových práv zástavních věřitelů byl redukován jen na co možná nejnižší počet případů, v nichž skutečně existuje veřejný zájem anebo potřeba chránit základní práva druhých nebo veřejné statky převažující nad ochranou majetkových práv zástavních věřitelů a v nichž újma na právech zástavních věřitelů, která by mohla být způsobena zánikem zástavního práva, není nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli.
14. Navrhovatel konečně uzavírá, že zánik zástavního práva k majetku, který stát nabyl v důsledku uložení trestu propadnutí majetku zástavnímu dlužníkovi, neovlivní (ať už v pozitivním, nebo v negativním směru) ani preventivní účinek (pozitivní působení na pachatele trestného činu i na ostatní občany), ani represivní účinek uloženého trestu propadnutí majetku (tj. sankcionovat odsouzeného skrze intenzivní zásah do jeho majetkové sféry). Ve vztahu ke konkrétním okolnostem projednávané věci pak ještě upozorňuje, že zásah do majetkových práv zástavní věřitelky je o to citelnější, že tato pozbyla možnost uspokojení své pohledávky jiným způsobem než prodejem zástavy, neboť obchodní společnost povinná ze smlouvy o úvěru byla zrušena a zanikla bez právního nástupce.