III.
20. Dalším návrhem, tentokrát ze dne 27. 11. 2013, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2013 se Krajský soud v Hradci Králové domáhal zrušení identického ustanovení. Podle zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, jestliže Ústavní soud již v téže věci jedná; podal-li jej oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník. Ústavní soud proto tento návrh usnesením sp. zn. Pl. ÚS 58/13 ze dne 15. 4. 2014 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) odmítl.
21. Jelikož navrhovatel Krajský soud v Hradci Králové má v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, právo účastnit se řízení o návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 52/13 jako vedlejší účastník, vzal Ústavní soud v úvahu relevantní část jeho ústavněprávní argumentace: předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ad 15/2012 byla žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Žalobce podnikající jako fyzická osoba se domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, se sídlem v Opavě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí vydané Oblastním inspektorátem práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj, se sídlem v Hradci Králové. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a uložil mu dle ustanovení § 140 odst. 4 písm. f) téhož zákona pokutu ve výši 250 000 Kč. Žalobce brojil mimo jiné i proti výši pokuty a uvedl, že není v jeho možnostech uloženou pokutu zaplatit a že by to znamenalo okamžité ukončení veškeré jeho podnikatelské činnosti. Na podporu svého tvrzení přiložil mimo jiné fotokopie daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob za roky 2010 a 2011.
22. Ze shora uvedených rozhodnutí vyplývá, že ve správním řízení, v němž byla rozhodnutí vydána, postupovaly oba správní orgány podle zákona o zaměstnanosti ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 367/2011 Sb., kterým byla s účinností od 1. 1. 2012 změněna dosavadní výše pokut v oblasti postihu nelegální práce, přičemž při postihu výkonu nelegální práce dle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) a e) zákona o zaměstnanosti byla jako nejnižší možná sankce stanovena pokuta ve výši 250 000 Kč.
23. Krajský soud v Hradci Králové je toho názoru, že část ustanovení § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti (konkrétně část na konci tohoto ustanovení znějící: "nejméně však ve výši 250 000 Kč") je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a to zejména s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektuje zásadu, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nebylo pro delikventa likvidační. Jedná se o takový zásah do majetkových práv jednotlivce, který vzhledem ke své intenzitě představuje porušení zmíněného článku a současně zakládá porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť způsobuje zásadní nerovnost subjektů v oblasti sociální. Správní orgán totiž nemůže dle shora uvedené právní úpravy uložit za spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) nebo e) zákona o zaměstnanosti pokutu nižší než 250 000 Kč a jakkoli zohlednit alespoň do určité míry majetkové a osobní poměry delikventa.
24. Krajský soud v této souvislosti rovněž poukázal na dosavadní ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se zákazu likvidačních pokut, tedy na nález ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a nález ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 38/02, a upozornil, že na citované plenární nálezy navazuje i senátní judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 13. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 416/04 (N 190/35 SbNU 485)], která potvrzuje názor, že z ústavního hlediska je nutno zamezit nepřiměřeným pokutám.
25. Krajský soud proto shrnul, že sankce musí být přiměřená nejen ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce jiného správního deliktu (k závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán), ale též ve vztahu k osobě delikventa a jeho poměrům. Stanovení dolní sazby pokuty zákonodárcem přitom správní uvážení příslušného orgánu omezuje, což může ve svém důsledku znamenat překážku pro zohlednění nejen faktické závažnosti konkrétního protiprávního jednání, ale i ekonomické situace delikventa. Ve světle citované judikatury Ústavního soudu je přitom nutno dospět k závěru, že se správní orgán dopustí neústavního zásahu do vlastnického práva delikventa tehdy, pokud mu uloží likvidační pokutu, protože tím zmaří samotnou podstatu jeho majetku. Správní orgány tedy musí při určení výše pokuty vždy přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům delikventa, aby se vyhnuly uložení likvidační pokuty, tj. pokuty, která by byla způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, příp. přivodit situaci, že by se v důsledku takové pokuty stalo v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti na dlouhou dobu splácení této pokuty s reálným rizikem, že se sám nebo i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží. Aby však mohl správní orgán dostát své povinnosti a neuložit takovou likvidační pokutu, musí mít možnost majetkové poměry delikventa zhodnotit. S ohledem na shora uvedené krajský soud navrhl předmětnou pasáž zákona o zaměstnanosti zrušit.