a) obecná východiska
33. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je společností reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky škodlivé, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/18).
34. Pravidlo obsažené v čl. 40 odst. 6 Listiny (promítnuté též do § 2 odst. 1 trestního zákoníku) vychází z myšlenky, že jednotlivec v právním státě musí žít v jistotě při úvaze, zda jednání, které koná či zamýšlí konat, nezavdává příčinu k aktivizaci nástrojů trestního práva [srov. nález ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2975/14 (N 143/82 SbNU 277)]. Jinak řečeno, mezi základní principy právního státu patří právní jistota adresátů právní normy ohledně toho, co jest jejím obsahem. Podle judikatury Ústavního soudu jazyková správnost, jednoznačnost, přesnost, ustálenost a zřetelnost jsou náležitostí právních termínů a právní stylistiky. Samozřejmé lpění na těchto požadavcích nesmí se však zvrhnout v nepřiměřený požadavek mající za potřebné kdekterý pojem v právním předpise použitý v tomtéž předpise definovat, a to s mylným předpokladem, že takový postup je nezbytný pro odstranění jeho údajné neurčitosti. Ve skutečnosti je jistá míra neurčitosti nezbytnou vlastností každé právní normy. Teprve neurčitost vylučující seznání jejího normativního obsahu za pomoci obvyklých interpretačních postupů činí právní normu rozpornou s ústavním požadavkem právní jistoty [srov. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 28/12 (N 63/69 SbNU 187; 176/2013 Sb.)]. Používání tzv. neurčitých pojmů zákonodárcem je postaveno na tom, že jejich konkrétní obsah naplňuje až aplikační činnost orgánů veřejné moci, aniž by to mělo znamenat v právním státě porušení ústavního pořádku (např. právní jistoty). V opačném případě by bylo nemožné efektivně realizovat výkon práva soudy a státními orgány. Je to v jistém smyslu projev širšího ideového východiska - tzv. doktríny skepse o normách. Ne všechna pravidla chování, právní pojmy se dají pro futuro (přesně) naformulovat. Pro určité typy případů - z důvodu jejich povahy - se zformulují především principy, cíle, které potom soudy a státní orgány uvádějí v život aplikační činností [srov. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/08 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.)]. Ústavní soud však v této souvislosti musí zdůraznit, že důvodem protiústavnosti toho kterého ustanovení právního předpisu zásadně nejsou případné potíže při výkladu zákona. Neposkytuje-li ustanovení pro některé situace jazykově jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě jeho protiústavnost (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/17).
35. Lze připomenout, že neurčité právní pojmy "ve větším množství" a "v množství větším než malém" či "ve značném množství" anebo obdobné neurčité pojmy zákonodárce použil v mnoha skutkových podstatách trestných činů, např. také u trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku, pojem "ve větším množství" u trestného činu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku, pojmy "nikoli nepatrně", "ve značném rozsahu" a "ve velkém rozsahu" například u trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku či pojmy "ve větším rozsahu", "ve značném rozsahu" a "ve velkém rozsahu" u trestných činů poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 odst. 1, odst. 2 písm. d) a § 294 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
36. Z hlediska posuzované věci je podstatné, že užívání neurčitých pojmů je v právu nezbytné a zákonodárce využívá této možnosti i v trestním právu poměrně často, a to jak při vymezení základní skutkové podstaty trestného činu, tak při popisu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (okolnosti zvlášť přitěžující). Je tomu tak zejména z důvodu, aby bylo možné reagovat na dynamicky se měnící podmínky a variabilitu životních situací, přičemž ani trestní právo není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Již na základě tohoto obecného východiska tedy nelze souhlasit se základním tvrzením navrhovatele, že užití relativně neurčitých pojmů není ve hmotném právu obvyklé. Nakonec i sám navrhovatel v podaném návrhu uvádí, že "[p]rávo se bez takových pojmů patrně neobejde, díky nutnosti naplňovat příkře protikladné požadavky jednak na stabilitu práva a jednak na jeho použitelnost na měnící se realitu. Neobvyklé ani není, že konkrétní naplnění relativně neurčitého znaku typově popisujícího trestné jednání je určováno až na základě odborného zjišťování (expertizy)" (viz bod 10 návrhu).