§ 2.
(1) Nárok na zaplacení pohledávky z běžného účtu u peněžního ústavu, vzniklé přede dnem 21. září 1938, obmezuje se tak, že věřitel takové pohledávky může požadovati jen, aby mu během kalendářního měsíce byla vyplacena nebo účetně převedena částka až 15% této pohledávky podle stavu dne 20. září 1938; činí-li tato pohledávka včetně jeho jiných pohledávek za týmž peněžním ústavem méně než 20.000 Kč, částka až 3.000 Kč.
(2) Vyšší výplatu (převod) lze požadovati
1. bez obmezení na určitou částku:
a) na platy a mzdy zaměstnanců věřitelových nebo k placení nájemného (pachtovného) věřitelem za věci náležející k jeho podniku;
b) na placení daní a veřejných dávek; výplatu na základě poukazu věřitelova jest peněžní ústav povinen provésti přímo příslušnému výběrčímu úřadu;
c) na placení pojistného a na výplatu dávek v oboru veřejnoprávního sociálního pojištění;
d) na placení pojistných prémií soukromým pojišťovnám;
e) z peněz uložených soudem;
f) z peněz uložených advokáty, veřejnými notáři nebo vnucenými správci, pokud jich tito potřebují, aby vyhověli soudním opatřením nebo rozhodnutím anebo splnili závazky svých příkazců;
2. v kalendářním měsíci až do výše 100% pohledávky podle stavu dne 20. září 1938, je-li peněz prokazatelně třeba pro provoz věřitelova podniku.
(3) Do částek, které budou požadovány do 30. září 1938 podle odstavce 1 a 2, započtou se částky, jež byly vyplaceny již v době od 1. do 20. září 1938.
(4) Peněžní ústav není povinen vyplatiti (převésti) vyšší částku, požadovanou podle odstavce 2, pokud věřitel již byl z téhož důvodu uspokojen u jiného peněžního ústavu.
(5) Ustanovení předešlých odstavců platí jen, pokud úmluva s věřitelem o postupné výplatě nebo o výpovědní lhůtě anebo pokud příročí nařízené podle zákona ze dne 10. října 1924, č. 240 Sb. z. a n., o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů, nestanoví ve prospěch peněžního ústavu podmínek pro výplatu pohledávky příznivějších.